Powered by Seat

HOPRG_2073a

„Dvacet let jsme žili v jedné domácnosti jeden manžel a dvě manželky. Muž si rok po svatbě našel milenku, po půl roce mi to řekl. Zeptala jsem se ho: ‚Proč mi to říkáš? To je tvoje věc, vyřeš si to, já chci být s tebou. Jen s tebou.‘ Ale problém byl samozřejmě i ve mně. Spočíval v tom, že já jsem z takovéhle rodiny vzešla – můj otec měl dvě ženy. Říkal, že je potřebuje obě, že je má obě rád. Moje máma byla milenka, žila sama a sama i vychovala dvě děti. Takže já když jsem se dostala do stejné situace, tak jsem si říkala: Tak ono je to takhle možná normální. Ale věděla jsem, že nechci, aby manžel přejížděl mezi dvěma domácnostmi. Ze svého dětství jsem si totiž pamatovala, že pro mě byl táta cizí člověk. Přestože jsme s ním byly v kontaktu a maminka proti němu neřekla křivého slova. Staral se o nás, vozil nám dárky, měl nás rád, já byla vedena k tomu, abych měla ráda jeho – ale neměla jsem ho ráda. Ze svého dětského pohledu jsem věděla, že on to zavinil.“

„Ještě jsme tehdy s manželem neměli děti, ale rozvést jsem se nechtěla. Bála jsem se, že zůstanu sama. A cítila jsem, že ona má jako milenka jiné postavení než já: Manželka pracuje, vaří, pere ponožky, stará se o domácnost, vychovává děti – to jsem byla já, a s milenkou se probírají zajímavá témata a chodí se s ní do kavárny. Byla o deset let mladší, na začátku jí bylo sotva osmnáct, takže nejprve měl děti se mnou. Ona studovala, jeden čas i v zahraničí, a my se s manželem odstěhovali z Prahy na venkov. Když jsme se po nějaké době vrátili, tak jsme začali bydlet všichni spolu. Bylo to pro mě těžké, ale bylo to mé rozhodnutí. Vytvořily jsme si spolu diplomatický vztah. Všichni jsme se k sobě chovali slušně. Ale dnes si myslím, že v tomhle modelu soužití není možné vytvořit intimní partnerský vztah. Protože je tam vždy ten třetí, který je navíc. Například v momentech, kdy chcete projevit lásku. Nebo když třeba řešíte otázky spojené s výchovou dětí. To chcete řešit jen s partnerem, a ne, aby vám do toho krafala nějaká další ženská. Ale nemůžu říct, že by to byl špatný život, na mnoho věcí vzpomínám ráda. Může to být i tím, že dnes jsem spokojená v mém současném vztahu – nakonec jsem si našla někoho jiného a s manželem se rozešla. Když se podívám okolo sebe, na to, kolik vztahů se rozpadá, tak si myslím, že jsme jednali tak, aby naše děti trpěly co nejméně. A neuměli jsme to udělat jinak. Já jsem tehdy v podstatě nevěděla, co znamená partnerství – maminka neměla nikoho druhého, s kým by řešila věci, s kým by se hádala a usmiřovala. Neměla jsem v tomhle žádný vzor. A tak jsem to celá léta řešila rozhodnutím, že to řešit nebudu. Nikdy jsem mu neřekla: Vyber si – buď ona a nebo já. Byla jsem srab, bála se, jak by na to manžel zareagoval. Chápala jsem, že moje životní role je vyvést děti do světa a dobře je vychovat. A tomu jsem vše podřídila. Dnes už jsou děti dospělé a já jsem se zbavila strachu ze samoty i strachu z toho, že jim rozbiju svět. A když zpětně hodnotím, jak jsme je s manželem vychovávali, tak si myslím, že jsme to dělali dobře. Bála jsem se, že z toho vyjdou poškozené, protože tam samozřejmě byly různé tlaky a konflikty, ale připadá mi, že obě naše děti mají ke svému otci dobrý vztah, a že si jsou vědomé toho, že o své partnerské vztahy musí pečovat. Že je musí budovat. A že ve chvíli, kdy se jim ve vztahu něco nelíbí, není vždy nejlepší řešení jít od toho.“

/

„For twenty years there was one husband and two wives in our household. One year after our marriage, my husband found himself a lover. After six months, he told me about it. I asked him: ‚Why are you telling me this? It’s your business, deal with it. I want to be with you. Only with you.‘ But the problem was also in me, obviously. It lied in the fact that I had been raised in such a family – my father had two women. He used to say that he needed both of them, that he loved both of them. My mom was the lover, she lived on her own and raised two children all by herself. And so when I got into the same situation, I thought: Maybe it’s normal this way. But I knew that I didn’t want my husband to go from one home to another. It was because I remembered from my childhood that my father was a stranger for me. Even though we were in contact with him and even though my mom never said a bad word about him. He took care of us, he used to bring us presents, he loved us, I was being raised to love him – but I didn’t. From my child’s point of view I knew that he was the one to blame.“

„We still didn’t have children back then with but I didn’t want to divorce my husband. I was afraid that I would have ended up alone. And I felt that she had a different status as a lover: A wife was the one who worked, cooked, do the laundry, took care of the household, raised children – that was me, and with the lover the husband used to talk about all kinds of interesting things and went to cafés with her. She was ten years younger than me, she was barely eighteen at the beginning, and so at first he had children with me. She studied, even abroad for some time, and my and my husband moved from Prague to a countryside. When we came back after some time, all of us started to live together. It was hard for me but it was my decision. Her and me made a diplomatic relation togehter. All of us behaved in a polite way. But now I think that in such model of married life, it’s not possible to create an intimate partner relationship. Because there’s always the third person, the one who’s surplus. For example in moments when you want to show your love. Or when you want to talk about the ways of raising children. You want to discuss it only with your partner, not to have another woman chattering about it. But I cannot say that it was a bad life, thre are many things I like to think back on. It may be because I’m satisfied in my current relationship – in the end I found myself another person and I broke up with my husband. When I look around myself and see how many relationships break up nowadays, I think the way we all behaved helped to minimize suffering of our children. We were not able to do it any other fashion anyway. I basically didn’t know what a partnership meant – my mom didn’t have anyone to discuss things with her, anyone with whom she would argue and reconcile. I didn’t have any example to follow. And so for years my way of dealing with it meant that I was not dealing with it at all. I never told him: Choose – either she or me. I was a coward, afraid of how my husband would react. I understood that my life role was to raise my children well and to lead them into the world. And I’d adjusted everything for that goal. My children are adults now and I’ve got rid off both the fear of loneliness and the fear of shattering their world. And when I look back on how we raised them with my husband, I think we did a good job. I used to be afraid that they might get harmed by all that – there were obviously all kinds of pressures and conflicts – but it seems that both of our children have a good relation to their father and that they’re aware of the fact that they need to take care of relations with their partners. Of the fact that they need to work on them. And of the fact that when a problem comes, when they don’t like something in the relationship, it’s not always the best thing to run away from that.“