Powered by Seat

HOPRG_2070a

„Před pár lety jsem nastoupila do své první práce, jako servírka v restauraci. Bylo to pro mě něco nového, cítila jsem se v tom zpočátku nejistá, a dost jsem to od svých kolegů schytávala. Nepůsobila jsem na ně jako silná osobnost. A moje zkušenost je taková, že když mnozí lidé vycítí, že jste slabý, tak si na vás ještě víc smlsnou. I na mých nadřízených bylo vidět, že mě nerespektují. Ale já jsem v sobě tehdy neměla sílu dát těm lidem najevo, jak by se ke mně měli chovat. Neměla jsem hranice. Takže jsem jim trpěla, že mě ani neoslovovali jménem, že na mě pokřikovali ‚hele!‘. Trpěla jsem jim, že mě neprávem obviňovali z různých věcí. Mnohdy zcela prokazatelně nepravdivých. V době, kdy jsem nastoupila, se v té restauraci začaly z kasy ztrácet peníze. Jednoho dne za mnou přišla manažerka a řekla mi, že mě někdo viděl, jak nějakému zákazníkovi peníze dávám. Ale všechna místa, kde se s nimi manipulovalo byly pod kamerovým dohledem. A tak manažerka řekla, že se podívá na záznam. Já jsem s tím souhlasila. Ale když jsem s ní mluvila druhý den, tak řekla: ‚Já to nebudu řešit.‘ Vůbec jsem tu situaci nezvládla. Dnes vím, že jsem si měla stát za tím, že se ty záznamy prošetří. Ale neudělala jsem to. A tak jsem jim dala možnost, aby na mě dál různé věci házeli. Byla jsem oběť. Což byla bohužel role, na kterou jsem byla zvyklá už z dospívání. A když se člověk setká s něčím, co zná, tak mu vždy chvíli trvá, než si uvědomí, že to pro něj není dobré. Já jsem byla zvyklá myslet si, že si se mnou lidé mohou dělat, co chtějí. Že jsem na ně zcela odkázaná. A že musím udělat cokoliv mi řeknou. I proto jsem tam vydržela devět měsíců. Dodnes myslím na to, že jsem odcházela jako poražená. Dodnes cítím ponížení a nespravedlnost. Ale už se to pro mě zlomilo. Protože už se ráno budím s tím, že se na ten den těším. Už mne jako první nenapadá myšlenka ‚jdu ten den přežít‘, ale ‚jdu ten den prožít‘. Což je obrovský rozdíl. A nemusíte potom během dne prožít jen samé hezké věci. Ale vnímáte, že máte svůj život ve svých rukou, a že i když vás potká něco špatného, tak že to zvládnete.“

/

„A few years back I got my first job, as a waitress in a restaurant. It was something new for me, I was insecure about it at first and my colleagues were very vocal about it. I didn’t seem like a strong personality to them. My experience is that the more people feel your weakness, the more they take advantage of it. I could see that my bosses didn’t respect me too. But I didn’t have the strength to let them know how they should treat me. I didn’t have any boundaries. And so I used to put up with not being addressed by my name, with being shouted at ‚hey!’. I got used to accepting various unjust accusations. Many of them were verifiably untrue. Around the time that I started to work in the restaurant, money started to go missing from the cash register. One day a manager came to me and said that somebody had seen me giving the money to a customer. But all the places where money were handled were under the surveillance. And so the manager said she would check the records. I agreed. But when I spoke with her the following day, she told me: ‚I will not trouble myself with it.‘ I handled the situation very poorly. Today I know that I should have insisted on scrutiny of the records. But I didn’t. And so I gave them a chance to keep cast a slur on me. I was a victim. Which was sadly a role that I had been accustomed to since my adolescence. And when you encounter something that you know, it always takes a while before you realise it’s not good for you. I was used to thinking that people can do anything they like with me. That I was fully dependable on them. And that I had to do everything they told me. That was one of the reasons why I stayed in the job for nine months. I still think about the fact that I left as the defeated one. I still feel the humiliation and the injustice. But there has been a turn in me. Because these days I wake up in the morning and I look forward to the coming day. The first thought that I have is not ‚I’m off to survive the day‘ anymore, it’s rather ‚I’m off to enjoy the day’. Which is a great difference. It doesn’t mean that I would expect only nice things throughout the day. But I see that the life is in my hands and that when I encounter something bad, I will be strong enough to handle it.“