Powered by Seat

HOPRG_2077a

„Vyrostla jsem na Šumavě, ve vesničce, kde žije padesát lidí. Na základní školu jsme chodili dva kilometry pěšky, na střední jsem dojížděla do města. Znamenalo to vstávat za tmy a po škole hned chvátat na autobus, abych se dostala domů. Poslední jel v půl čtvrté odpoledne. Neexistovalo, že bych chodila po škole na kroužky. Byla jsem ve věku, kdy si spolužačky začínaly chodit někam sednout, kdy začínaly randit s klukama a večer vyrážely na diskotéku. Já si připadala odstrčená. Holky ve škole vždy povídaly, co zas zažily, a já neměla moc co vyprávět. Celá ta doba mi dnes v paměti splývá. Žila jsem hodně monotónním způsobem – se sourozenci jsme měli rozdělenou péči o domácnost a o naše hospodářská zvířata, a po večerech jsem četla knížky a koukala na televizi. Ale všichni kamarádi z vesnice to měli stejně jako já, takže mi nepřišlo, že bych o něco přicházela. Ale když jsem přišla v devatenácti do Prahy, tak jsem se trochu zbláznila. Najednou jsem si chtěla zažít všechno to, o čem jsem slýchala. Byla jsem sama, nikdo na mě nedohlížel, začala jsem si vydělávat. Pamatuji, že když jsem dostala první výplatu, tak mi připadalo, že jsem hrozně bohatá. Volala jsem rodičům a říkala jim: Já mám pořád tolik peněz! Mohla jsem chodit nakupovat, chodit ven, do kina, do hospod. Dělám zdravotní sestru, od nemocnice jsme dostaly na začátku ubytovnu. Byly jsme tam samé mladé holky, hodně z nich také z různých malých vesniček. Každý víkend jsme vyrážely objevovat nová místa, nové bary a kluby. Jen abysme si užily, že jsme v tej Praze. Byla to zábava, nic víc, nic míň. Tancujete, u baru se potkáte s cizím člověkem, řekněte si tři věty a pak už ho v životě neuvidíte, ale v tu chvíli jste nejlepší kamarádi. Dneska už bych některé věci neudělala, už se asi nikdy tolik neopiju, jako jsme se opíjela, ale tohle období mi dalo spoustu známých, z nichž někteří mi vydrželi dodnes. Zůstali kamarádi, zůstaly vzpomínky. Vždy když jsem se tehdy vracela na Šumavu a mluvila s lidmi, co do města nikdy neodešli, tak jsem měla co vyprávět. Zeptali se „co nového v Praze?“ a já to začala chrlit. Dnes už je to spíš o tom, na čem jsem byla v kině, ale chrlím to dodnes.“

/

„I grew up in the region of Šumava, in a little village of fifty people. We used to walk two kilometres to a primary school and I commuted to a town for a high school. I had to wake up when it was still dark outside and right after school I had to rush to catch a bus so that I could get back home. The last connection was at half past three. It was not possible for me to attend after-shool activities. I was at an age when other girls started to go to cafés, to date boys, to go to discos in the evening. I felt isolated. All the girls were chatting at school about what they’d experienced last night and I didn’t have any stories to tell. I don’t remember anything specific from this time, it’s all blended in my memory. I lived in a very monotone way – we shared household responsibilities with my siblings, took care of our farm animals and in the evening I read books and watched TV. But all the other friends from the village lived this way as well and so I didn’t think I was missing on something. But when I came to Prague at the age of nineteen, I got a little crazy. Suddenly I wanted to experience everything I had heard about. I was alone, in nobody’s supervision and I started to earn money. I remember that when I received my first salary, I thought I was really rich. I called my parents and said: I have all that money all the time! I could go shopping, I could go out, to a cinema, to pubs. I work as a nurse and at first the hospital provided a dormitory for us. There were only young girls, many of them also from little villages. Every weekend we used to go and discover new places, new bars and clubs. Just so that we could enjoy the Prague we had heard about. It was fun, nothing more, nothing less. You dance, meet a stranger at the bar, exchange three sentences and never see him again in your life, but for that moment you’re the best pals ever. I wouldn’t do some of the things I did back than, I will probably never get so drunk as I sometimes used to be at that time, but in this period I met a lot of people. Some of them I still see today. Friends remained, memories did too. Every time I was coming back home to Šumava, every time I talked to people who never left the village, I had stories to tell them. They asked ‚what’s new in Prague?‘ and I started to spill it out. Now it’s rather about what new movies I saw in a cinema but I still spill it out today.“