Powered by Seat

HOPRG_2076a

„Po válce do Československa přijeli na dva roky jugoslávští učni. Můj tatínek byl jednou v nemocnici a s jedním z nich se seznámil. Byl to tehdy asi patnáctiletý chlapec, můj vrstevník, který pocházel ze srbo-chorvatské části. Říkal, že mu ustašovci, to byli chorvatší fašisté, před očima zastřelili rodiče. Na něm samotném byly vidět stopy různých zranění. Začal k nám chodit na obědy – přestože jsme měli málo, tak pro něj maminka vždy něco našla. Říkal: ‚Našel jsem novou mámu a nového tátu!‘ Po dvou letech se ale rozhádal Stalin a Tito, a tak se musel vrátit domů. Ale neustále jsme si psali a on sem později ještě mnohokrát přijel. I se svou manželkou a se svými dětmi. Dokud moji rodiče žili, tak je vždy přijali ve svém domku. Pro mě byla radost prožívat s ním události jeho života. Později jsem ho s manželem také navštívila. Oni žili v Bělehradu, ale oba byli učitelé a tak léto vždy trávili v Prokike, kousek od chorvatského pobřeží. On tam pro ně postavil chatu. Tehdy nám ji ukazoval a říkal: ‚Mám dvě dcery. Půlka domu bude patřit jedné, půlka druhé.‘ Představoval nám svého souseda: ‚To je můj přítel, Chorvat. Já jsem Srb, ale to nevadí.‘ Jenže v 90. letech v Jugoslávii vypukla občanská válka. Po těch událostech sem přijel a říkal: ‚Všechno nám rozstříleli. Už žádnou chatu nemám.‘ Celou jeho rodinu to období těžce zasáhlo. Po válce sem samostatně přijela i jedna jeho dcera. Můj manžel tehdy už zemřel, a já jsem ji ubytovala v mém bytě v Libni. Měla jsem tam na stěně bicí hodiny a ona říkala: ‚Všechny hodiny prosím odneste pryč, já nemůžu slyšet žádné odbíjení, žádný tikot.‘ Měla nervy na pochodu. Později mi napsal, že zemřela. Představte si to – on prožil dvě války, takovéhle tragédie. Už ovdověl, už je starý, už sem nepřijede. Ale neustále si píšeme. Říká, že musí používat slovník, ale dodnes si píšeme česky. On na Čechy hrozně rád vzpomíná, na to, s jakou láskou byl přijat. Říká, že tady našel druhý domov.“

/

„After the war, Czechoslovakia hosted students from Yugoslavia for two years. My father went into a hospital one day and met one of them. He was a fifteen year old boy, the same age as I was, and he came from the Serbo-Croatian part. He said that members of Ustaša, the croatian fascists, had shot his parents in front of his eyes. He himself still had all kinds of injuries. He started to come to us for a lunch – even though we didn’t have much, my mom always found something for him. He used to say: ‚I’ve found new mom and dad!‘ But after two years Stalin and Tito had a quarell with each other and so he had to return home. But we still exchanged letters and he came back many times. Even with his wife and their children. When my parents were still alive, they used to host them in their house. For me it was a joy to share moments of his life with him. Later I also visited him with my husband. They lived in Belgrade but both of them were parents and so they used to spend summertime in Prokike, not far from the Croatian coast. He had built a lodge for them. When we were there, he was showing us the place and said: ‚I have two daughters. One half will belong to first one, the other hald to the second.‘ He introduced us to his neighbour, saying: ‚He’s my friend, a Croat. I’m a Serb but that doesn’t matter.‘ But in 1990s a civil war broke out in Yugoslavia. He came here after the events and said: ‚They shot everything to pieces. There’s no lodge anymore.‘ The whole family was struck by the events. After the war one of his daughters came here on her own. My husband had already passed away back then and so I accommodated her in my flat in Libeň. There were a chiming clock on the wall and she said: ‚Please, take away all the clocks, I cannot hear any chiming or ticking.‘ It was nerve-wracking for her. Later he wrote to me that she died. Just imagine – he lived through two wars and such tragedies. He has widowed, he’s old, he’ll never come here again. But we still write to each other. He says that he uses dictionary but we still write to each other in Czech. He really likes to think back about his time in Czechoslovakia, about the love with which he was received. He says that he’s found a second home in here.“