Powered by Seat

HOPRG_2082a

„Jsem původem z Ruska, ale táta zde dostal práci, a tak jsem v jedenácti letech přijela do Prahy. Myslela jsem, že to bude jen na pár let, brala jsem to jako takový výlet. Ale domů jsme se už nikdy nevrátili. Dnes proto moc nevím, kam patřím. Vždy jsem se považovala za Rusku, stále se tak cítím, ale zároveň mám hrozně vřelý vztah k Praze. Cítím se tady bezpečně. Přijde mi, že zatímco velká města jako Moskva, Londýn či Paříž v sobě mají určitou agresivní energii, která lidem dává pocit, že musí neustále někam běžet, něco dělat, něčeho dosahovat, a že si nemohou na chvíli jen tak sednout a na všechno se vykašlat, tak Praha k tomu vyloženě vybízí. Možná až moc. Ale mně to vyhovuje, vůbec mě neláka někam se stěhovat. Nikdy bych o sobě neřekla, že jsem Češka, ale kdykoliv klidně řeknu, že jsem Pražačka.“

/

„I come from Russia but my father got a job here and so I moved to Prague at the age of eleven. I thought it would be only for a couple of years, I considered it a kind of a trip. But we never returned back home. So today I’m not really sure where I belong. I always considered myself Russian, and I still do, but at the same time I have a really passionate feeling about Prague. I feel safe around here. It seems to me that whereas big cities like Moscow, London or Paris have a certain aggressive energy in them that makes people feel like they constantly need to run somewhere, do things and achieve something, like they cannot just sit down for a while and not bother about anything for a while, Prague is a city that invite people to do just that. Maybe it’s even too much like that. But it suits me, I’m not tempted to move anywhere else at all. I would never say that I’m Czech but I’ll never hesitate to call myself a Praguer.“