Powered by Seat

HOPRG_2088a

„Mám pocit, že tu dnes zažíváme to, co zažívali v Západním Německu v 60. a 70. letech: Lidé nacházejí své zakotvení, svůj smysl, v majetku. Ale s tím je to tak, že před barákem máte auto za milión a zoufáte si, že za barákem ještě nemáte bazén. Vnímám, že dnes jsou lidé v různých životních rozhodnutích nezodpovědní. Něco studují a neví, jestli ten obor budou dělat, jestli ho vůbec chtějí dělat, jestli u toho vydrží. Já jsem byl doktor od momentu, kdy mě na medicínu pustili. Neuměl jsem si představit, že bych dělal něco jiného. Ale uvědomuji si, že v něčem jsme to tehdy měli jednodušší. Dnes není lehčí život, než byl za nás. My jsme měli od komoušů všechno naplánované a všichni jsme se v tom naučili nějakým způsobem plavat. Mladí lidé v současnosti mají daleko víc možností, ale také pro ně existuje daleko víc svodů. Vede to, mám pocit, k tomu, že se nezamýšlejí nad svou budoucností, nad svým zakotvením: Proč žiju? Jak žiju? Co po mě zůstane? Jaký je můj úkol? Propánakrále, přeci tu nejsme jen proto, abychom plavali v bazénu a pak jednou škytli a zůstali ležet.“

„Já jsem našel své zakotvení ve víře. I díky tomu jsem měl pevné postoje. V nemocnici se o mně od začátku vědělo, že mě nebudou lákat do strany. Vždy, když se probíral můj případ, tak řekli: ‚Tomu ani neříkejte, to je zbytečné!‘ Věděl jsem, že se nikdy nemohu stát primářem. Na začátku, kdy jsem se ještě o něco pokoušel, si mě vždy zavolal takový slušný komunista a říkal mi: ‚Pane doktore, snažíte se zbytečně, vám prostě nesmí být věřeno.‘ Tak to vždy řekl. A tak jsem byl například zástupce jedné primářky, příšerné komunistické krávy, členky obvodní partaje. Měla ‚čest‘ starat se o zasloužilé komunisty, já měl na starost plebs. Ale ti komouši brzy pochopili, že já toho umím daleko víc než ona, a tak se začali hromadně stahovat ke mně. A bylo zle.“

„Můj první primář byl úžasný člověk, takový anglický gentleman. Ale žil v rozloučeném manželství, nepraktikoval žádnou víru a nebyl smířený s Pánem Bohem. Jednou jsem měl v nemocnici noční službu, ráno jsem měl jít domů, ale najednou nebyl nikdo, kdo by tam na další noc zůstal. Ale říkal jsem si, že mě se to netýká. Jednak jsem za sebou jednu noční měl, a také jsem měl ‚objektivní důvod‘ – ten večer jsem měl mít zkoušku svého klavírního tria. Najednou telefon, odřekl mi jeden muzikant, a během hodiny mi odřekl druhý. A tak jsem nakonec v nemocnici zůstal. Pan primář na tom v té době už zdravotně nebyl dobře a odpoledne se mu velice přitížilo. Pořád jsem tehdy přemýšlel, že bych ho rád s Bohem smířil, a tak jsem za ním tiše šel a zeptal se ho: ‚Pane primáři, nechtěl byste si s někým promluvit? Znám jednoho výborného kněze.‘ A on byl najednou pro. Tak jsem to všechno rychle zařídil, kněz přišel, krásně ho připravil na smrt a on nakonec umíral jako svatý člověk. Překrásně. Celý se rozzářil, ještě si mne zavolal a děkoval mi. Se všemi se s námi rozloučil a umřel. A teď – opravdu se dá říci, že to všechno byla jen náhoda? Zažil jsem podobných situací několik, vždy utvrzovaly mou víru. Víru v to, že tu opravdu jsme jako figurky na šachovnici, a že nás shora řídí někdo daleko inteligentnější a schopnější, někdo, kdo to s námi myslí strašně dobře. Chápal jsem, že náš život má smysl pouze tehdy, když tu po nás něco hezkého a laskavého zůstane.“

/

„I have a feeling that our society have been going through the same thing that Western Germany experienced in 1960s and 1970s: People find their anchor, the meaning of their life, in wealth. But the thing with possessions is that when you have a car that costs a million in front of your house, you still despair that you don’t have a pool in the backyard. I see that people today are not responsible in their life decisions. They study something without knowing if they will pursue a career in that field, if they even want to, if they can hold onto that. I was a doctor from the moment they admitted me to the Faculty. I couldn’t imagine doing anything else. But I realize that our situation was more simple in some sense. Life today is not easier than how it was when we were young. Communists had planned everything out for us and we learnt how to navigate ourselves in the system. Today’s young people have much more opportunities but there’s also much more temptations. This leads, I believe, to the situation when they don’t think much about their future, about what’s their anchor: Why do I live? How do I live? What do I leave behind? What’s my purpose? Good gracious, we’re not here only to swim around in a pool, to wait till our heart stop beating one day and to be gone.“

„I’ve found my anchor in faith. It was one of the reasons why I had a firm stance in many things. In the hospital, everyone knew from the beginning that I wouldn’t join the Communist Party. Every time they talked about my case, somebody said: ‚Don’t even bother asking him, there’s no point!‘ I knew that I couldn’t become a head of department. At start, when I was still trying to achieve certain things, a very polite communist always asked me to come and told me: ‚Doctor, your effort is useless, you simply cannot be trusted.‘ That’s how he always put it. And so, for example, I was a deputy to a female head of department who was a terrible communist swine, a member of a local party organisation. She had the ‚honor‘ to take care of meritorious members of the party and I used to take care of general population. But it didn’t take long before the communists realized that I was much more skilled and knowledgeable than she was and a lot of them started to come to me. She didn’t like that.“

„My first head of department was an amazing man who acted like an English genleman. But he lived in a separated marriage, he didn’t practise any faith and he was not reconciled to God. One day I had a night shift at the hospital and in the morning I was supposed to go home. But suddenly there was nobody who would take the next shift. I thought it didn’t concern me. I had the previous night shift and there was also another ‚objective reason‘ – I had a rehearsal of my piano trio in the evening. But suddenly a phone rang, one of the musicians canceled and within an hour, the second one did too. And so in the end I stayed in the hospital. The senior doctor was not in a good shape and during the afternoon, his health condition worsened. The thought of reconciling him with God had been on my mind so I quietly went to him and asked: ‚Doctor, do you want to talk with someone? I know a great priest.‘ And suddenly he agreed. I quickly arranged it, the priest came and prepared him very nicely for the coming death. He was dying like a saint. In a truly beautiful way. He was all brightened up, he called me and thanked me. He said goodbye to everyone and he died. And now – can we really say it was all a coincidence? I lived through several of similar situations, they always strenghtened my faith. A faith that we are just figurines on a chessboard, that there’s somebody up there who leads us. That this being is much more intelligent and capable and that it has a very good intentions with us. I’ve always understood that our life has a meaning only when there’s something nice and kind that remain after us.“