Powered by Seat

HOPRG_2086a

„I always had a trouble approaching women that caught my interest. I always ‚played it safe’, talked with them only about boring things. I had a fear of being rejected so I didn’t take the risk of ruining the friendly relation by telling them what I really wanted, for example that I liked them. So in the end all these women put me in the friend-zone. And there were not so many of them anyway, I always lived in small towns around Sweden. Online dating didn’t really work for me. But one day I stumbled on a community of ‚pickupers‘ and went for a weekend dating course to London. I know a lot of people look at it with suspicion but at least the part of the community that I’m now part of take it as a way of self-development. Because approaching women in a daytime, without the excuse of alcohol, means that you have to constantly step out of your comfort zone. It’s quite a challenge, you probably know how difficult it is to approach strangers. I had never been so scared in all my life the first weekend I started with it. My legs were shaking and my mind went completely blank when I walked up to women. It was a public humiliation. But I was very thrilled that I was able to approach anybody I liked. That was a few years back. Since that time I started to travel to different European cities with a purpose of meeting someone. Before Prague I’ve been to Stockholm, Oslo, Warsaw or Barcelona, it has to be a bigger city with an international vibe. I’ve talked to around eight hundred women. Sometimes I get a phone number, sometimes a Facebook contact, sometimes I get a date. Which is great because in the beginning I was happy to have even a thirty-second interaction. It takes a while before you can actually have a genuine conversation when you approach people this way. You have to be brutally honest with yourself. When you approached me at the beginning, I thought I might just say that I came to Prague as a tourist, to see beautiful buildings. But I’ve found that being honest is rewarding. People can smell it from a long distance when you’re faking something. So at first I had to admit to myself all kinds of things. Even the fact that I was actually looking for someone to be with. I had to get rid of the mind set ‚when it happens, it happens’. Because I think that for men it actually doesn’t happen very often. Well, at least not for me.“

/

„Vždy jsem měl problém oslovit ženy, které mne zaujaly. Vždy jsem to ‚hrál‘ najistotu a mluvil s nimi jen o nudných věcech. Bál jsem se, že mne odmítnou a nechtěl riskovat, že naruším náš přátelský vztah tím, že bych jim řekl, co opravdu cítím. Třeba, že se mi líbí. Takže mne nakonec všechny začaly brát jako kamaráda. Navíc takových žen, které by se mi líbily, ani nebylo tolik, vždy jsem žil v malých městech ve Švédsku. A seznamování přes internet mi vůbec nevyhovuje. Jednoho dne jsem ale na internetu narazil na komunitu takzvaných ‚pickuperů‘ a odjel do Londýna na víkendový kurz seznamování. Vím, že se na to mnoho lidí dívá podezřívavě, ale minimálně ta část této komunity, které jsem dnes součástí, to celé vnímá jako způsob osobního rozvoje. Protože oslovovat na ulici neznámé ženy během dne, bez možnosti omlouvat své jednání alkoholem, znamená, že musíte neustále překračovat hranice své komfortní zóny. Je to dost velká výzva, zrovna vy pravděpodobné víte, jak obtížné je oslovit neznámého člověka. Když jsem to tehdy v Londýně zkoušel poprvé, tak jsem byl vyděšený jako nikdy předtím. Klepala se mi kolena a když jsem za ženami přicházel, tak jsem měl v hlavě zcela vymeteno. Bylo to veřejné ponížení. Ale zároveň jsem byl nadšený, že jsem byl schopný oslovit jakoukoliv ženu, která se mi líbila. To bylo před několika lety. Od té doby jsem začal jednou za čas jezdit po různých evropských městech s cílem s někým se seznámit. Před Prahou jsem byl jsem ve Stockholmu, v Oslu, ve Varšavě nebo v Barceloně – musí to být větší město s kosmopolitním duchem. Mluvil jsem s přibližně osmi stovkami žen. Někdy od nich dostanu telefonní číslo, někdy kontakt na Facebooku, někdy z toho vzejde rande. Což je skvělé, protože zpočátku jsem byl rád i za třicetivteřinovou interakci. Nějakou dobu trvá, než jste schopný v takové situaci navázat a vést opravdovou konverzaci. Musíte k sobě být až brutálně upřímný. Když jste mne oslovil, tak jsem si chvíli myslel, že bych vám mohl říct, že jsem do Prahy přijel jen jako turista, podívat se na krásné budovy. Ale už jsem stačil zjistit, že upřímnost se člověku vyplácí. Lidé z vás vycítí na míle daleko, když něco předstíráte. Takže jsem si musel přiznat různé věci. Už samotnou skutečnost, že k sobě někoho opravdu hledám. Musel jsem se zbavit myšlenkového nastavení ‚až to přijde, tak to přijde‘. Myslím si totiž, že k mužům to samo od sebe zas tak často nepřijde. Minimálně ke mně ne.“