Powered by Seat

HOPRG_2094e

(1/2) „Rok a půl jsem cítila bolest v noze. Podceňovala jsem ji a vždy jsem to rozchodila. Pak už to ale jednoho dne rozchodit nešlo, a tak jsem šla k doktorovi. Udělali mi rentgen a zjistili, že mám třícentimetrovou cystu ve stehenní kosti. Doktor řekl: ‚Jsou tři možnosti. Buď to je nádor kosti – říkám: ‚aha, dobrý!‘ –, nebo to je metastáza z jiné rakoviny – říkám: ‚ještě lepší!‘ –, a nebo to je prostě jen nějaká cysta‘; říkám: ‚díky, že jste si tu nejlepší verzi schoval až na konec!‘ Pak to jelo: MRI, CT, Bulovka, operace. Už před ní mi preventivně dali berle. Protože kdyby to byl nádor a kost se zlomila, tak by to byl konec. Chodila jsem s berlemi po městě a viděla, jak se na mě lidé dívají: Mladá, štíhlá holka, co jí je? Bylo mi to hrozně nepříjemné, na začátku jsem kvůli tomu i tři dny nevyšla z domu. Jednoho dne jsem viděla kluka, co měl na ruce ortézu, a řekla jsem si: Tohle přesně potřebuju! Abych vypadala, že jsem po úraze! Pak se na mě lidé podívají a řeknou si: Aha, ta někde spadla, sportovkyně! Pán v obchodě ze mě byl úplně hotový, nedokázal pochopit, co a proč po něm chci. Nabízel mi různé možnosti a já jsem mu říkala: ‚To mám jen tak, na oko!‘ On: ‚Prosím?! Vám nic není?‘ ‚Je, ale…‘ – člověk jde dát devět set korun za ortézu, kterou nepotřebuje. Dnes už jsem ji odhodila, ale tehdy zafungovala. Opět jsem se díky ní stala neviditelnou, lidé mě přestali zkoumat a litovat. Myslím, že mi ta jejich lítost vadila hlavně proto, že já sama tehdy ještě nevěděla co mi je, a litovala sama sebe. I jsem se vinila. Říkala jsem si, že si tu rakovinu možná i zasloužím. Že jsem hodně dní promrhala, prolenošila. Že jsem se dostatečně netěšila ze života. Že jsem pořád jen čekala, že bude líp.“

/

„I felt a pain in my leg for a year and a half. I underestimated it and walked it off. But then I wasn’t able to do it anymore so I went to see a doctor. They made an X-ray and found out I had a 3 cm long cyst in my thigh bone. The doctor told me: ‘There are three options. Either it’s a tumour of a bone – I say: Well, OK – or it’s a metastasis from another cancer – I say: Well, that’s even better! – or it’s just a cyst. and I’m like: Thanks for keeping this option as the last! Then it went: MRI, CT, a hospital in Bulovka, a surgery. They gave me crutches as a prevention beforehand. Because if it had been a tumour and the bone broke, it would have been an end. I was walking around the city on crutches and saw the way people looked at me: such a young, slim girl, what’s the matter with her? I felt terrible, at first I couldn’t leave my house like that. Once I saw a boy wearing an arm immobilizer and thought: This is exactly what I need! To look like after an injury! Then people look at me and think: Oh, so she fell down, such an athlete! A guy in a store couldn’t understand what I wanted. He started offering me various options and I kept telling me: It’s just for effect. And he was like: What?! You are OK? Well, not really, but… – you go and pay nine hundred Crowns for an immobiliser which you don’t really need. Today I have already thrown it away but it worked at its time. Thanks to it I became invisible, people stopped examining and taking pity on me. I think I was bothered by the pity because I didn’t know what was the matter with me and I pitied myself. I blamed myself, too. I was thinking I deserved the cancer because I missed out on a lot of days, was lazy, didn’t appreciate life enough. That I kept on waiting for the things to get better.”