Powered by Seat

HOPRG_2094c

(2/2) „Nic to nebylo – hned po operaci, jak to bylo venku, jsem cítila, že to bude dobré. A něco se ve mně zlomilo. V nemocnici jsem na pokoji ležela s jednou ženskou, jen o pár let starší než jsem já, která se do nemocnice vrací už tři roky. Měla stejnou diagnózu – nezhoubnou cystu. Jen ji měla nejprve v koleni. Pak se jí vrátila znovu, pak znovu. Teď už ji má v plicích. Je to nezhoubný nádor. Ale nezhoubný nádor je zhoubný, když se dostane na špatné místo. Já jsem si ale od začátku řekla, že se do nemocnice vracet nebudu. Lékaři léčí jen to, co už vzniklo, ne důvod, proč to vznikne. A cysty a nádory jsou znaky nerovnováhy v těle. Když jsem zjistila, že mám takhle napadenou kost, která mne drží ve vzpřímené poloze, která mne tedy tak trochu dělá člověkem, tak jsem začala hodně přemýšlet o tom, co v životě změnit. Přišlo mi, že musím něco dělat hodně špatně. Říkala jsem si, že to musím začít opravdu řešit. Já, ne doktoři. Ta paní, co tam byla se mnou, ani jednou nevyšla ven z pokoje. Prý jí bolí noha. ‚Ale i mě bolí noha!‘ Bylo pár dní po operaci a už jsem lítala venku, po parku, byla opálená, ptáčky krmila. Sestřičky ze mě byly hotové: ‚Vždyť vy se chodíte do pokoje jen najíst!‘ Cítila jsem, že jsem ožila. Té ženské jsem říkala: ‚Však pojď, dáme tě na vozík, chytnu berle a jedeme!‘ ‚Ne, díky.‘ Nevyšla ven. Doma má tři děti a v sobě ani kousek života. Říkala jsem si: Tohle není můj případ. Je to na mě, musím se vyléčit sama. Nesmím od toho utíkat. Na to jsem byla dříve zvyklá, utíkat od věcí. Měla jsem těžké dětství – můj bratr je autista, matka to nedávala, jen se zašívala na zahrádce, ve svém světě, otec se oddával práci a penězům. A když jedno dítě bylo postižené, tak já jsem měla přinést Nobelovu cenu. Všechny naděje a očekávání vkládali do mě. A já to nezvládla. Jen jsem čekala až mi bude osmnáct a pak jsem utíkala tak daleko, že jsem došla až do Izraele. Vdala jsem se, několik let tam žila. A pak jsem lítala hore dole. Teď jsem si uvědomila, že se musím zastavit. Protože sebe samu jsem si vždy odnesla i do Izraele, i do Maroka, i do Indonésie. Vnímám, že to, co jsem prožila, je takové varování: Ty, ty, ty! A já tomu musím dát šanci, aby to tím varováním skutečně bylo.“

„Zrovna dnes jsem si došla k poznatku, že mě berle naučily chodit. Předtím jsem pořád jen jezdila metrem a tramvají – z práce, do práce, za někým. Ale jak jsem teď už několik měsíců na neschopence a mám volno, tak chodím. Dnes jsem už byla na Bastioně, na Ztracence a teď jsem se vyškrabala sem na Vyšehrad. A je to super! Jak musím chodit pomalu, tak si také všímám daleko více věcí. A méně kouřím! S alkoholem už jsem přestala úplně. Na začátku to tak nevypadalo, ale ukázalo se, že je to celkem dobrá část mého života, s berličkami. Jsem fakt nadšená. Už ráno, když se probudím, je to jiné než dřív. Jsem dnes zvědavá, co zas vymyslím, kam půjdu, ne kam se zas zašiju. Je to, jako bych znovu byla dítě, kdy jsem se vzbudila u nás na dědině, byla sobota a já přemýšlela, jaké vylomeminy zas vymyslím. Bolest už téměř necítím, jen ještě chvilku musím tu nohu odlehčovat. Berle mám do konce léta, pak zase začne realita. Ale do té doby se nemusím o nic strachovat. Jsem nadšená z lékařského i sociálního systému, který tady v Česku je. Já se tu nenarodila, žila jsem všude možně, ale až teď se tu cítím jako občan. Platím daně, zdravotku, sociálku, bylo o mě postaráno, viděla jsem, jak to všechno funguje. Všichni známí mi dnes říkají, že vypadám daleko spokojenější a pozitivnější než dřív. Jestli se takhle řeší životní problémy, tak si nemůžu stěžovat.“

/

„In the end it was nothing – right after the surgery, as they removed it, I felt it was good. And something changed in me. In the hospital I shared a room with a woman who was only a few years older than me, who had been coming back there for three years. She had the same diagnosis – a benign cyst. The difference was that she had it in her knee. Later another one formed somewhere else so she had to come back again. And now she has it in her lungs. It’s a benign tumor. But a benign tumor becomes malignant when it appears in a bad place. But I thought from the start that I didn’t want to come back to the hospital with the same diagnosis. Doctors treat only things that have sprang up, not the reasons why it did. And cysts and tumors are signs of an imbalance in the body. When I found out that a bone that keeps me in an upright position, which basically makes me human, has been affected, I started to think hard about what to change in my life. It seemed to me that I must have been doing something wrong. I thought that I had to deal with it. Me, not doctors. The woman that was there with me didn’t once leave the room. She said she had a pain in her leg. ‚But I have a pain in mine too!‘ It was a few days after the surgery and I was running around outside around park, I had a tan, I fed birds. Nurses were amused: ‚The only time you come back to the room is when food is served!‘ I felt that I had livened up. I used to tell the woman: ‚Don’t worry, let’s put you on a wheelchair, I’ll grab the crutches and out we go!‘ ‚No, thanks.‘ She didn’t leave the room. She has three children at home and no life energy inside of her. I thought: This is not my case. It’s up to me now, I have to treat myself. I cannot just run away from it. That’s how I was used to deal with things before, to run from them. I had a tough childhood – my brother was autistic, my mother couldn’t cope with it, so she used to hide in her little garden, in her own world; my father indulged in his job and in money making. And since one child was handicapped, the other one was supposed to bring home the Nobel prize. They put all their hopes and expectations in me. And I didn’t handled it. I just waited until I was eighteen and then I ran as far as I could and ended up in Israel. I got married, lived there for a couple of years. Then I was running all around. Now I realized that I need to stop doing that. Because I’ve always carried myself to every place anyway, to Israel, to Morocco, to Indonesia. I understand that what I’ve experienced is a kind of a warning: Careful! I have to give it a chance for it to really serve as the warning.“

„Just today I realized that the crutches taught me to walk. I only used to go by trams and metro before – from work, to work, to see someone. But since I’ve been on a sick leave for a couple of months and since I have a lot of free time, I walk. Today I’ve already visited Bastion, Ztracenka park and now I’ve just climbed up here to Vyšehrad. And it’s great! I have to walk slowly so I also notice much more things. And I smoke less! I’ve quited alcohol altogether. It didn’t look like that at the beginning but my time with the crutches proved to be quite a good period of my life. I’m really excited. Already in the morning, as I wake up, I feel different than before. Now I’m curious about what I’ll come up with, where will I go, not anymore where will I hole up. It’s as if I was a child again when I woke up in our village on Saturday and my head was full of ideas of shenanigans. I almost don’t feel the pain in my leg anymore, I just have to lighten it for some time more. I’ll have the crutches until the end of the summer, than reality will kick in again. But until then I don’t need to worry about anything. I’m impressed by both medical and social systems here in Czech republic. I wasn’t born here, I lived all around, but only now I feel as a citizen of a state. I pay my taxes, my health and social insurence, I was taken care of, I saw how everything works. All my friends tell me that I look much happier and more positive than ever before. If this is how one deals with life troubles, I have nothing to complain about!“