Powered by Seat

HOPRG_2090c

„Hodně přemýšlím nad tím, jestli nepromrhávám svůj život. Především v osobní rovině. Mám pocit, že mě minulý vztah svazuje a drží na jednom místě. Taková ta klasika – rozchod, zlomené srdíčko. Byla to první holka, do které jsem se skutečně zamiloval. Asi i proto jsem si to plně uvědomil až ve chvíli, kdy mi po půl roce řekla, ať jdu do háje. Ve chvíli, kdy jsem ji ztratil. Klasika. Prvních pár měsíců po rozchodu pro mě bylo nejhorší období mého života. Ona se mnou chtěla udržovat kontakt, ale já jí řekl, že to nedokážu. Ten moment, kdy jsem jí to říkal – že už ji nebudu vídat, že si ji zablokuju na Facebooku, že ji musím vytěsnit – byl pro mě hodně emocionálně vypjatý. Až moc. Mělo to být přeškrtnutí veškeré té minulosti, tlustá čára. Ale ukázalo se, že mě to ovlivňuje dodnes. I po roce a půl. Nejvíc v postoji k dalším potenciálním vztahům. Mám v sobě určitý blok. Kdykoliv si teď s nějakou holkou začnu, tak ji od začátku říkám, že vztah nehledám. Třeba spolu i spíme, chodíme do kina, třeba je to i fajn, ale cítím, že se to nesnažím posouvat nikam dál. S těmi holkami se většinou znám delší dobu, jsou to různé ‚kamarádky‘ se kterými máme společné zájmy, ale udržuji to tak trochu v neosobní rovině. Ta předchozí slečna pro mě byla ‚top‘, doteď je to pro mě – bohužel – nejkrásnější holka na světě. Tím, jak vypadá, i tím, jaká je. A já s ní, vědomě či podvědomě, ty ostatní holky porovnávám. A jednoduše cítím, že to s nimi není tak dobré. Přitom vím, že to s nimi nikdy nebude tak dobré, že to bude jiné. Vím i to, že kdybych tomu dal šanci, tak by mi to asi pomohlo oprostit se od těch minulých zkušeností. Ale protože jsem idiot, tak se tomu bráním a neudělám to. Alespoň, že ty vzpomínky na ni pomalu blednou. Máme společné známé, občas o ní něco zaslechnu, občas někde zahlédnu její fotku. Zatímco dřív jsem se v takovou chvíli začal masochisticky utápět ve stesku, tak dnes si už jen tak povzdechnu: ‚Hmm, škoda.‘“

/

„I think a lot about if I don´t waste my life away. Especially my love life. I feel that my last relationship holds me down and keeps me stuck. It’s the classic story – a breakup and a broken heart. She was the first girl I really fell in love with. I guess that was why I fully realized it only after five months, when she said ‚go to hell’. At the moment when I lost her. A classic story. The first few months after the breakup were the worst time of my life. She wanted to stay in touch but I told her that I couldn’t do that. The moment when I told her about it – that I wouldn’t see her anymore, that I would block her on Facebook, that I had to get away from her – was emotionally very intense for me. Way too intense. It was supposed to be an act of elimination of all the past we had. But it turned out that I’m still being affected by it. Even after a year and a half. Mostly it shows in my attitude towards prospective relationships. I have a certain block inside of me. Everytime I start going out with a girl now, I tell her from the start that I’m not looking for a relationship. With some of the girls I may have sex, we may go to the cinema, it may be nice but I feel that I’m not trying to move it any further. I usually know the girls for a longer time, they’re my friends with whom I share some interests but I keep our relations somehow impersonal. The girl I dated before was ‚the best‘ for me, I still see her – unfortunately – as the most beautiful girl in the world. Both by the way she looks and what is he like. And I constantly, both consciously and unconsciously, compare other girls with her. And I simply feel that it’s not so good with them as it was with her. I’m aware that it will never be so good, that it will be different. I’m also aware that I if I gave it a chance, it may help me to free myself from the memories. But I’m an idiot and so I keep on resisting to do that. At least the memories of her are slowly fading out. We have mutual friends, I hear about her sometimes or I accidentaly see a photo of her. When things like that happened before, I used to drown in sadness with a relish of a masochist. These days I just utter a sigh: ‚Hmm, that’s a pity.’“