Powered by Seat

HOPRG_2089c

„Od patnácti do sedmnácti jsem byla v internátní škole v Liberci. Byla první polovina 50. let, naši mě tam dali, abych se vyučila knihařkou. Jmenovalo se to OÚSPZ, odborné učiliště státních pracovních záloh, a byl tam režim jak na vojně. Brzo ráno budíček a pak začal vyřvávat rozhlas: ‚Nástup na snídani!‘ ‚Nástup do učeben!‘ ‚Nástup na oběd!‘ ‚Nástup do dílen!‘ Ven jsme chodili na propustky a po městě museli chodit v zástupu. Na prsou jsme nosili ozubené kolo s pětiletkou. Děti na nás křičely ‚pozor, zloději!‘, protože jsme na sobě měli napsané PZ, ‚pracovní zálohy‘. Každý týden jsme měli takzvaný učilištní rozkaz, kde stálo: ‚Na návrh výchovných pracovníků se uděluje dovolenka těmto žákům‘. Když jsme chtěli jet domů, tak jsme to museli mít podepsané od učitele, od mistra a od vychovatelky. Uklízeli jsme, drhli podlahy a ve skříni jsme museli mít z prádla udělané komínky – když to nebylo řádně srovnané, tak to vychovatelka rukama vyházela na zem a nohou to ještě rozkopala. Cítila jsem se jako ta Popelka, kterou nechávali přebírat hrách a čočku. Když jsme byli ve škole, tak nám někdy vtrhli do pokojů, kde měli kluci schované rodokapsy a děvčata nějaké zamilované románky. Všechno se to sebralo a spálilo. Říkali, že z nás chtějí udělat socialistického člověka. Ale nám bylo šestnáct, my se o politice nebavili. Jen vím, že jsem jich měla plné zuby, vůbec se mi tam vůbec nelíbilo. Byl to dost drsný vstup do života, nejhorší dva roky mého života. V životě bych své dítě na internát nedala. A v životě bych nešla do domova důchodců, na místo, kde je nějaký ‚režim‘. Takhle mě to na celý život poznamenalo. Kdybyste dnes přišel ke mně domů, tak uvidíte, že mám prádelník srovnaný do komínku.“

/

„Between the age of fifteen and seventeen I was at a boarding school in Liberec. It was the first half of 1950s and my parents put me there so that I would become a bookbinder. It was called OÚSPZ, vocational school of state labour reserves, and its regime resembled the one at military service. There was an early morning wake-up signal and then the loudspeaker started to shout: ‚Line-up for breakfast!‘ ‚Line-up for classes!‘ ‚Line-up for lunch!‘ ‚Line-up for workshops!‘ We could go out only with a permit and when we walked in the city, we had to go in line. There was a cogwheel drawn on our chests with a note of a five-year plan. Children used to shout at us ‚Pozor, zloději! ‚ (‚Beware, thiefs! ‚) because there was PZ, ‚Pracovní Zálohy‘ (‚Labour reserves’) written on our clothes. Every week we had a so-called vocational command which stated: ‚On the proposal of educational workers a permit is being granted to following pupils.‘ When we wanted to go home, we had to have a signature from a teacher, a workshop foreman and a governess. We had to clean all the time, scrub the floors and we had to have our clothes arranged in the wardrobe in the form of an upright column – when it was not done properly, the governess threw it out and kicked it all over the place. I felt just like the Cinderella who was told to sort peas and lentils. When we were at school, they sometimes entered our rooms where boys had hid their comic books and girls their love novels. They took everything and burnt it. They said they wanted to make a Socialist man from us. But we were sixteen, we didn’t discuss politics at all. I just know that I was sick of them, I didn’t like it there at all. It was quite harsh start of life, the two worst years of my life. I would never have put my child into a boarding school. And I would never go to an elderly’s home, to a place with a certain ‚regime’. This is how it affected me. And if you would come to my home today, you would find my clothes arranged in the form of an upright column.“