Powered by Seat

HOPRG_2098a

„V roce 1970 jsem odešla z republiky. Během dvou let, které tomu přecházely, mi zemřeli oba rodiče, kteří za socialismu dost trpěli. Můj otec byl ve své profesi vysoce postavený, ale komunisté ho donutili jít v pětapadesáti do penze. A žádnou penzi mu nedali. To byla rána pro celou rodinu. Babičce už dříve sebrali dům, pocházela z částečně německé rodiny. Vždy nám dětem říkala: ‚Nejlepší by bylo, kdybyste se odstěhovaly do Vídně.‘ Což tehdy už normálně nešlo. Ale od babičky a od rodičů jsme měly ‚kapitalistickou‘ výchovu z doby První republiky, kdy hodně cestovali po Evropě. Ve škole jsme zas slýchaly o socialismu, a tak jsme byly vnitřně takové rozpolcené. Žili jsme v Brně a myslím si, že jsme se sestrami v dospívání ničím přímo netrpěly, rodiče se snažili, abychom nestrádaly. Ale jednou za čas se vždy něco objevilo – že jsme z buržoazní rodiny, že máme rezidenci, zatímco jiní bydlí v garáži, že chodíme výstředně oblékané. Volali si kvůli tomu mého otce do školy, nebo to probírali na takzvaném uličním výboru. Často řešili vyložené blbosti. Neustále nám předkládali, že se ostatním lidem vymykáme, že jsme jiní. Nebyl to dobrý pocit. I když jsem utekla, tak ve mně zpočátku zůstával strach, že mě někdo neustále sleduje a kontroluje. Což ale bohužel byla částečně pravda. Do Švýcarska uteklo hodně lidí – byli jsme sice všichni na jedné lodi, v podobné situaci, kdy jsme museli začínat od nuly, já říkala ‚od ponožek‘, ale brzy se i tahle skupina rozdělila. Najednou tam byli takoví, kteří sem mohli jezdit. Scházeli jsme se různě po hospodách. Někdy se stalo, že si k vám někdo přisedl a začal se vyptávat: ‚Co děláš? A kde jsi? A kde pracuješ?‘ Donášeli. Po revoluci jsme je s manželem našli v seznamech spolupracovníků StB. Mně naštěstí často byli podezřelí od začátku, a tak jsem se od té komunity brzy odstřihla. A možná i kvůli takovým zkušenostem jsem žádný výrazný stesk po domově necítila. Nepomohlo tomu ani to, že když jsme se sem s manželem poprvé vrátili v roce 1990, tak jsme vnímali, že se na nás lidé dívali se závistí, snad i se zlobou. Nevím, jestli to bylo tím, že jsme byli jinak oblečení, nebo jestli jsme mluvili jinak, ale třeba jsme šli na Hrad, chtěli si koupit lístek a slyšeli: ‚Vždyť vy nejste odsud!‘ Nečekali jsme, že nás tady bude někdo vítat, ale chtěli jsme, aby se k nám lidé chovali slušně. Cítím, že i mezi mnou a mými sestrami, které tu zůstaly, se vytvořila určitá bariéra, kterou nedokážeme překročit. Abych řekla pravdu, tak když sem dnes přijedu, tak se tady cítím a pohybuji jako turistka.“

/

„I left Czechoslovakia in 1970. During two years that preceded it, both of my parents died. They suffered a great deal during the socialism. My father had a high position in his profession but Communists made him retire at the age of fifty-five. And they didn’t give him any pension. It was a blow for the whole family. They had taken my grandma’s house before, she was from a partially German family. She used to say to us kids: ‚It would be best if you moved to Vienna.‘ Which was not possible at that time anymore. But our grandma and from our parents gave us a ‚capitalist‘ education of pre-war Czechoslovakia when they travelled a lot around Europe. At school we used to hear about socialism and so we felt a certain split inside of us. We lived in Brno and I think that me and my sisters didn’t really have to deal with anything difficult while growing up, our parents made an effort for us not to suffer any hardship. But once in a while something came up – we heard remarks that we were from a bourgeois family, that we had a residence while other people lived in a garage, that we dressed in an eccentric way. They used to call for my father to come to school because of that or they discussed it in a so-called Street Committee. They often dealt with complete trivialities. They kept saying to us that we were different than others. It was not a good feeling. Even when I escaped, for some time I still felt a fear of being observed and monitored. Which was sadly a true to some degree. A lot of people emigrated to Switzerland – we were in the same boat, in a similar situation when we all had to start from scratch, ‚from socks‘ as I used to say, but it didn’t take long before this group splat as well. Suddenly there were people who were allowed to travel back here. We used to meet in various pubs. Sometime it happened that somebody sat down next to you and started to ask questions: ‚What do you do? Where do you live? And where do you work?‘ They informed on people. After the Velvet revolution me and my husband found them in the lists of secret police collaborators. It was fortunate that I found them dubious from the very start and so I soon cut myself off the community. Those were perhaps the kind of experiences that made me not particularly miss my home country. It also didn’t help that when we first returned here with my husband in 1990, we felt that people looked at us with envy, even with anger. I don’t know if it was because we were dressed in a different way or because we talked differently, but we went to buy tickets to the Prague Castle, for example, and we heard: ‚You are not even from here!‘ We didn’t expect that somebody would throw us a welcome reception but we wanted to be treated in a decent way. I feel that even between me and my sisters, who stayed here, there is a certain barrier that we haven’t been able to cross. To tell the truth, when I come here today, I feel and move around like a tourist.“