Powered by Seat

HOPRG_2100a

„Přemýšlím o dítěti, o tom, že bych ho ráda měla. Už na tom pracujeme, a tak si říkám, jak to všechno bude. Není to jednoduché, v mém věku. Je mi třicet sedm. Ale to, že dítě chci, že na něj jsem připravená, vím už asi deset let. Ale prostě mi k tomu chyběl partner. Mnoho mých kamarádek má stejnou zkušenost – najít po třicítce chlapa, který na člověku nebude totálně závislý, který vás bude mít rád a bude s vámi chtít mít děti, to je snad umění. Přijde mi, že takoví chlapi už jsou všichni oženění. Já vždy narazila buď na takové, kteří na mně byli hrozně závislí a uzurpovali můj vnitřní život – u jednoho jsem měla pocit, že mě tak moc potřebuje, že jsem jen čekala, kdy na mě začne čekat před prací –, a nebo na takové, kteří se nechtěli vázat. Ti s vámi rádi zajdou za zábavou, vyjedou na víkend, ale neexistuje s nimi žádné ‚my‘ a už vůbec ne nějaké dítě. Nedomlouvají si nic moc dopředu. Když zrovna mají náladu, tak vám napíšou: ‚Co děláš dneska?‘ Po čase jsem se cítila tak trochu jako prostitutka. Takovým chlapům se snad ani nevyplatí ty intimní okamžiky svěřit. Ale je to složité, ženská má také svoje potřeby.“

„Trápí mě, že jsem včas nepochopila, že život je docela krátký. Táhne mi na čtyřicet a já pořád nemám dítě a nejsem vdaná. Mám dnes pocit, že do třicítky jsem potkávala velice slušné chlapy, ale neuvědomovala jsem si to. Každý má nějaké chyby – měla jsem být kdysi nadšená už jen z toho, že měl nějaký chlap zájem o rodinu a že byl hodný. Dnes vím, že není na co čekat. Kdo vybírá, ten přebere, lepší to nebude. Mívala jsem pocit, že si věci stačí dobře promyslet a bude to. Ale zjistila jsem, že to tak není. Přestože mám všechno už dlouho jasné, tak tu teď s vámi sedím a brečím. Sama jsem z toho překvapená. Mám se dnes dobře, mám všechno, co bych mohla chtít, ale necítím se šťastná. Nevím, čím to je. Jestli je to tím, že mi chybí to dítě, nevím. Přijde mi, že dříve jsem byla bezstarostná, nic mě netrápilo. Dnes mě trápí spoustu věcí. Daleko víc očekávám od přítele. Myslím, že je to dobrý přítel, ale pořád čekám víc. Víc lásky. On je takový studený čumák. Třeba mi doteď neřekl, že mě miluje. Přestože jsme spolu déle než dva roky, přestože se plánujeme vzít, přestože spolu plánujeme rodinu. Nikdy mi to neřekl. A mně to asi chybí. On tvrdí, že to nemá v sobě, že to nikdy nezažil, že to neumí cítit. Já nevím, podle mě to umí cítit každý. A už vůbec nevím, jestli je dobrý nápad pořizovat si dítě s někým, kdo mě nemiluje.“

/

„I think about a child, about having one. We’ve been working on it and so I wonder how everything will work out. It’s not easy, in my age. I’m thirty-seven. But it’s been ten years since I started to feel that I want a child, that I’m prepared for it. But I simply missed a partner for that. Many of my female friends have the same experience – it feels like a special skill to be over thirty and to find a guy who wouldn’t be totally dependable on you, who would love you and want a child with you. It feels like all guys like that have already married. I always used to meet either the kind of guys who were really dependable on me, who used to usurp my inner life – with one of those I had a feeling that he was very close to wait for me infront of the buidling where I worked – or the kind who doesn’t want to commit to a relationship. Such guys are happy to go out with you, to go on a weekend trip, but there’s no ‚us‘ for them, and definitely no baby. They don’t really plan ahead. When they’re in the mood, they text you: ‚What are you up to tonight? ‚ After some time I felt almost like a prostitute. I don’t think it’s even worth sharing the intimite moments with such guys. But it’s complicated, a girl also has her needs.“

„I’m sorry that it took me such a long time before I understood that life is quite short. I’m almost forty, I don’t have a child yet and I’m not married yet. Now I feel that before I was thirty, I used to meet very decent guys. But I didn’t realize it. Nobody’s perfect – I think I should have been impressed by the fact that a guy was nice and that he was interested in having a family. Now I know that it doesn’t make sense to wait. The ones who hesitate end up without any options. It won’t get any better. I used to think that if I had had a clear idea of things, everything would have been alright. But I found it’s not like that. Even though I’ve had my priorities straight for a long time, I’m now sitting here with you, crying. I’m quite surprised by it myself. I’m doing fine, I have everything that I need, but I don’t feel happy. And I don’t know why. It may be because I miss having the baby, I don’t know. I feel that I used to be so carefree, there was nothing that bothered me. Now a lot of things do. I expect more from my boyfriend. I think he’s a good boyfriend but I keep expecting more. More love. He’s like a cold fish. He still hasn’t told me that he loves me. Even though we’ve been together for two years, even though we plan a wedding, even though we plan to start a family. He never told me. And I guess I miss it. He says that he doesn’t have it in him, that he never experienced it, that he’s not capable of feeling it. I don’t know, I think everybody is able to feel that. And I really don’t know if it’s such a good idea to have a child with someone who doesn’t love me.“