Powered by Seat

HOPRG_2101a

„Před lety jsem si zvykl chodit na Kolbenku, na blešák. Jsem muzikant, takže občas jsem tam našel nějaký hudební nástroj, jindy jsem se jen přehraboval různými zajímavými artefakty. Jednou jsem takhle narazil na starý, prázdný sešit. Pěkně vázaný, se čtverečkovaným papírem uvnitř. Přestože byl snad z 20. let, tak byl hezky zachovalý. Když jsem si ho ale přinesl domů a otevřel ho, tak jsem zjistil, že do něj nedokážu nic napsat. Říkal jsem si, že nemá smysl, abych tam psal nějaké svoje pokusy o básničky nebo abych si z toho udělal deník. Ten sešit vypadal, že tady ještě dlouho bude, a tak mi přišlo, že by to chtělo nějaký trvanlivější obsah. Univerzálnější informaci. Několik let mi ležel na poličce u počítače – nevěděl jsem co. Až jsem ho jednoho dne tak nějak spontánně vzal a plnícím perem do něj napsal ‚Do, Re, Mi, Fa, Sol, La, Si‘, solmizační slabiky. Což je kód z 11. století – říkal jsem si, že ten už se ukázal být dotatečně trvanlivý. Nejdřív jsem to napsal v řádku, potom ve sloupci, pak jsem začal vyplňovat vznikající čtverec. Přišlo mi to vtipné a začal jsem si uvědomovat, kolik různých kombinací těchto slabik je možné vymyslet a do toho sešitu napsat. Celé léto jsem potom ten sešit nosil u sebe a popisoval ho. Jel jsem kombinatoricky, sedm na čtvrtou, všechny kombinace. První kapitola byla ‚Do-Do-Do-Do‘, ‚Do-Do-Do-Re‘, ‚Do-Do-Do-Mi‘, a tak dále. Jako v Rumburakovi, když počítač hledá zaklínadla: ‚Hubero kororo‘. U těch různých kombinací mi to vyhazovalo všemožné slovní asociace a také jsem po čase zjistil, že z toho jdou vytvářet různé grafické motivy. Nakonec jsem popsal celý sešit, snad sto padesát stran. Původně jsem si myslel, že to bude jen taková estetická věc pro mě, ale jelikož jsem to často psal někde mezi lidmi, v parku i hospodě, tak to dopadlo jinak. Byl to jeden z těch případů, kdy se zdánlivě iracionální a nesmyslné chování začne samo rozvíjet a někam nepředvídatelně směřovat. Spousta lidí mi koukalo přes rameno a různě mi to interpretovali – v jedné hospodě seděl zeměměřič a tvrdil, že to jsou souřadnice. Také jsem zjistil, že mě podle toho baví hrát, což zas začalo zajímat další lidi. Nakonec jsem se rozhodl, že to vydám tiskem – což obnášelo, že jsem to celé přepsal do excelových tabulek. Mohl jsem to jednoduše vytvořit pomocí pár počítačových funkcí, ale bylo zajímavé přistoupit k tomu jako k rukopisu. Včetně toho, že tam při přepisu vznikly různé chyby. Takže – vyšlo to, vyšly na to různé ohlasy a recenze, dostalo se to k lidem z Archivu výtvarného umění, rukopis byl vystaven v DOXu jako autorská kniha. Pak jsem také uspořádal několik koncertů, například v Libeňské synagoze. V Maďarsku, kde mají s těmi slabikami spojená i gesta, z toho vznikl takový ‚ruční balet‘. Nakonec jsem se s tím dostal i na festival experimentální literatury do Krakova a různá literární média se mě začala ptát, jestli nemám ještě nějaké další texty. Takže mně se tímhle způsobem omylem zrodila kariéra experimentálního básníka.“

/

“A few years back I got used to going to a flea market in Kolbenka. I’m musician and I found some music instruments there, or I just dug through some interesting artefacts. Once an old and empty notebook popped on me. It had a nice binding, with squared paper sheets inside. Even though from the 1920s, it was was well-preserved. When I brought it home and opened it, I realised I couldn’t write down anything. There was no point in putting in either some silly poetry experiments of mine, or to use it as a diary. The notebook looked as if it was gonna be around for some time so I thought it deserved a more permanent content. A universal piece of information. It lay on a shelf by my computer – I didn’t know what. But then, one day I just took it and spontaneously wrote down: ‘do, re, mi, fa, sol, la, ti’, the solfa syllabi. Which is a code from the 11th century – I though that one turned out to be quite permanent. At first I wrote it into a row, then into a column, then I started filling in the arising square. I found it funny and thanks to it I started realising how many various combinations is there and how many I can put down into this notebook. The whole summer I was carrying the notebook with me and wrote in it. I did it in a combinatorial way. The first chapter was ‘Do-Do-Do-Do‘, ‘Do-Do-Do-Re‘, ‘Do-Do-Do-Mi‘ and so on. As in the Rumburak series when the computer looks for magic formulas: ‘Hubero kororo‘. There were various verbal associations and I also found out that I could create diverse graphic motives. Eventually I wrote all over the notebook, one hundred and fifty pages I think. Originally I thought it was going to be an aesthetic thing for me but because I wrote among people, in parks and in pubs, it turned out differently. It was one of those cases when seemingly irrational and nonsense behaviour starts to develop and aim at something on its own. A lot of people peeked over my shoulders and interpreted what they saw – a geodetist claimed those were coordinates. I found out I ended playing according to it, which attracted other people. Eventually I decided to publish it in print – which meant transcribing everything into excel sheets. I could have created it with a few computer functions but it was interesting to approach it as a manuscript. Including the mistakes which were made in the meantime. So – it worked out well, there were some reviews and accolades, it reached people from the Art Archive and the manuscript was exhibited in DOX as an authorial book. I organised several concerts, for example in the Libeň synagogue. In Hungary where they have syllabi connected to gestures there was a ballet made. I got into a festival of experimental literature in Crakow thanks to it and various literature media started asking me if I had any other texts. So this is how my career of experimental poet started by mistake.”

__

Jan Faix: Solmizační variace (listování rukopisem)