Powered by Seat

HOPRG_2102a

„Měli jsme velké hospodářství na Vysočině. Můj otec zemřel, když mi bylo šestnáct let, v době, kdy jsem snil o tom, že půjdu k letectvu – ještě mám doma odznáček Masarykovy letecké ligy, kam jsem se hlásil. Dnes jsem čtyřiadevadesátiletý dědek, ale pořád mě baví se dívat, kdykoliv nade mnou něco proletí. Máma ale tehdy řekla: ‚Žádné letectvo, tady máš hospodářství, budeš se starat!‘ A tak jsem se staral. Zpočátku dost nerad, i jsem za války s dvěma kamarády téměř utekl na Západ. Když jsme se ale dostali na polské hranice, tak jsem jim řekl: ‚Kluci nezlobte se! Já bych strašně chtěl jít s vámi, ale mám tady mámu, nemůžu ji tu nechat.‘ Svědomí mi to nedovolilo. Já se tedy vrátil, ale oni se do té Anglie opravdu dostali. Oba je vzali k letectvu a nakonec opravdu lítali nad La Manche. Jednoho z nich tam sestřelili, má v Humpolci pomník. Maminka mi o pár let později také zemřela a mě na konci války Němci nasadili, spolu s třiadvaceti tisíci jinými, na kopání zákopů v Rakousku. Tam to bylo také hrozné. Jak každý člověk mého věku říká, že by si zas přál být mladý, tak já ne. Nechtěl bych svůj život prožít znovu.“

„Měl jsem souseda, který měl na štítě domu čtyřlístek. To byl takový člověk, co neustále převlékal kabát – přišli Němci, byl hned u Němců, přišli komunisti, byl hned u komunistů. Hned po převratu v roce 1948 začal jezdit na okresní úřad a stal se z něj místní agronom. Rozepisoval lidem dávky – kolik mají dodávat čeho, co smí a nesmí zasít, prodat. Ti, kdo měli menší výměry hospodářství, těm nenapsal nic, ale ti, kdo vlastnili větší pozemky, dostali nesplnitelná čísla. Aby jim mohli začít sázet pokuty, aby je mohli zavřít. Aby ty takzvané ‚kulaky‘ mohli odstranit. A já byl jeden z nich. Nenáviděný. Přestože toho naše rodina pro lidi v obci tolik udělala. Před válkou i za války. Vzpomínám si například, že jsme chodili k jednomu krejčímu, který měl tři syny. Jelikož jsme měli až osm kila másla týdně, tak jim ho matka levně prodávala. A oni byli úžasně ochotní. Ale když přišli komunisti, tak ti jeho synové byli najednou na Národním výboru, najednou to byli komunisti jako řemen. Já brzy dostal ohromné smyšlené pokuty – padesát tisíc, dvacet tisíc, osm tisíc, ještě mám ty papíry doma. Byl jsem mladý, takže jsem si to nebral tolik do hlavy, ale mnoho z těch, kdo měli v okolních obcích velká hospodářství, si vzali život. Takové peníze samozřejmě nikdo neměl. A tak k nám jednoho dne synové toho krejčího přišli a začali zapisovat, co vlastníme. Přišli zabírat. Pamatuji, že jsem tam měl starou konev od mléka, kde jsem uschovával vyjetý olej. I tu zapsali. Tomu jsem se musel až smát. Sebrali úplně všechno. Já jsem předtím ještě zkoušel některé ty dluhy splatit – odjel jsem pracovat na Šumavu, sváželi jsme dřevo. Ale když jsem se vrátil, tak jsem na místě našeho domu našel tři holé zdi. Komunisti zakládali zemědělská družstva, a tak tam svedli veškerý dobytek a udělali si z toho úřad. Než to všechno přestěhovali k jednomu mlynářovi z vedlejší vesnice, který vlastnil ještě o dvacet hektarů víc než my. Tehdy jsem se na tu zříceninu domu díval a napadlo mě, že si ten výjev nakreslím. Ten mám také uschovaný. Napsal jsem si na něj: ‚Vítáme tě v tvém rodném domě!‘ Ale nebral jsem to tragicky. Kdybych to tragicky bral, tak bych tu s vámi dnes neseděl. Říkal jsem si, že proti tomu nic nezmůžu: ‚Nějak bylo, nějak bude, zase se nějak protluču.‘ Můj tchán mi jednou říkal: ‚Já v té době seděl v kanceláři, já nevím, že by se něco dělo!‘ Všechno to šlo mimo něj. A to ani nebyl ve straně. Říkal: ‚Co mi to tady vypravuješ, pro mě to jsou pohádky!‘ Pro někoho pohádky, pro mě to byl život. Dům jsem během několika let celý zrekonstruoval, ale v třiapadesátém mi nakonec sebrali i ten. Řeknu vám, co jsem asi ještě nikdy nikomu neřekl: Tehdy jsme s pár kamarády měli i nápad, že bysme toho agronoma odstřelili. Jezdil na motocyklu do města na úřad a my, že si na něj počkáme. S puškou. Nakonec jsem si řekl: ‚Ne, já mu život nedal, nesmím mu ho brát.‘ Dodnes jsem za to rád. Je zajímavé, že ten můj pozemek dnes vlastní jeho vnučka, koupili to za pár haléřů. Mně tam zbyl kousek země, sto osm metrů meze, a tak tam občas zajedu. Teď zrovna ten můj rodný dům rekonstruují. Jednou jsem se tam zašel podívat. Ta paní říkala: ‚Co tady děláte?‘ Já říkal: ‚A co vy tady děláte?‘“

/

“We used to have a big farm in the Czech Highlands. My father died when I was sixteen, at a time when I dreamt of joining the air forces – I still have a badge of the Masaryk aircraft which I applied to at home. I’m ninety-four years old now but I still enjoy looking up when I see something flying above me. Back then, my mum told me: ‘No air force, there is your farm you have to take care of!’ So I did. At first I didn’t like it, I even wanted to run away to the West with two friends of mine during the war. When we reached the Polish borders, I told them: ‘Guys, I’m sorry! I would really love to go with you but my mum lives here and I can’t leave her.’ My conscience didn’t allow me. So I went back but they eventually reached England. Both joined the air force and both used to fly over the La Manche channel. One of them got shot down, he has a memorial in Humpolec. My mum died a few years after that and I was sent by the Germans to Austria for digging trenches as forced labor at the end of the war. That was horrendous. When people say they would like to be young again, I wouldn’t. I wouldn’t like to go through my life again.”

“I used to have a neighbour who had a four leaf clover on the gable of his house. It used to be that kind of person who used to change coats constantly – the Germans came, he joined them, then there were Communists, he joined them right away too. After the coup in 1948 he stated going to the municipal office and he became a local agronomist. He had to assign rations to the people – how much they should deliver, what should be sown and hat not, how much to sell. Those who had a lower acreage didn’t get anything but those who owned bigger areas were assigned unreachable numbers. So that they could be fined and put behind bars. So they could get rid of the so called ‘kulaks’. And I was one of them. The hated. Even though our family used to do so much for the local community during the war, and also before it. I remember that we used to come see a tailor who had three sons. Because we had up to eight kilos of butter weekly, my mum sold them some under very good conditions. And they felt so obliged! But when the Communists came, the sons got high position at the national committee, suddenly they were hard-core Communists. And I got ridiculous fines – fifty thousand, twenty thousand, eight thousand, I still have those pieces of paper at my place. I was young so I didn’t take it so much to heart but many many local farmers took their lives. Because no one had that much money. So one day the sons of the tailor came to us and started writing up all we had. They came to take our property. I recall I had an old milk jug where I stored old motor oil. They put it on their list as well. I had to laugh. They took everything. I tried to pay back some of the debts – I went to Šumava for work, we gathered wood. But when I came back I found just three bare walls. The Communists used to found agricultural cooperatives and so they took all the livestock in there and remade it into a bureau. Then they all took it to a miller from the neighbouring village, as he owned twenty hectares more. I remember looking at the ruin, I had an idea of drawin a picture of it. I still have it by me. I put down on it: ‘Welcome to your native house.’ But I didn’t take it tragically, I wouldn’t be sitting here with you now if I did. I told myself that I couldn’t do anything about it: ‘What will be, will be, I will get by somehow.’ My father-in-law told me once: ‘At that time I used to sit in an office, didn’t have an idea that there was something going on.’ It all passed by him. He said: ‘What are you telling me, it’s just some made-up stories!’ For some made-up stories, for me it was my life. I reconstructed the house, it took several years, but they eventually took it away from me in 1953. I will tell you something I haven’t told anyone so far: At one point, I even had a plan with some of my friends that we would take the agronomist down. He used to take a motorcycle to the town so we were thinking about waiting for him. With a gun. Eventually I decided not to: ‘I didn’t give him the life, I shouldn’t take it from him.’ Today I’m happy that I decided so. But it’s interesting that his grand-daughter is the one who owns my former land these days, they bought it for some pennies. I still have a strip of land in the area – one hundred and eight metres of balk – so I go there from time to time. They are just reconstructing my native house. I once went there. The woman said: ‘What are you doing here?’ And I replied: ‘And what are you doing here?’