Powered by Seat

HOPRG_2104e

(2/2) „Odpoledne mi to volala kamarádka. Nechtěla jsem tomu věřit. Říkala jsem si: Kde je? Furt jsem mu volala, říkala si, že je zraněný v nemocnici. Snažila jsem si namluvit si různé věci. Po čase jsem si řekla: Dobře, jestli zemřel, tak ho ale chci vidět. Potřebovala jsem vidět jeho tělo, vidět, že nedýchá. Bylo to poprvé, kdy jsem se setkala s mrtvým člověkem. Paradoxně mu to hrozně slušelo.“

„Existuje spoustu duchovní literatury, kde se říká, že se všechno děje z určitého důvodu. Mně bylo devatenáct a absolutně jsem nevěděla, co mi to má říct. Ani jsem nevěděla, jak se má člověk chovat, když o někoho přijde. Bylo to hrozně matoucí. Nejdřív jsem řvala, hulákala. Nevěděla jsem, co cítím. Pět dní v kuse jsem brečela, až mě z toho bolel mozek. Lidé z mého okolí se ke mně začali chovat úplně jinak. Nevěděla jsem, jaký pocit v sobě chci upřednostit. Jestli se mám pohroužit do sebe, nebo jestli bych měla být silná a jít dál. Od své rodiny jsem cítila podporu, ať jdu dál – snažili se mě odvádět od myšlenky, že jsem o něj přišla –, ale vnitřně jsem tehdy cítila, že chci být s jeho rodinou a ten smutek si prožít. Měla jsem potřebu si ho představovat. Hmotně, fyzicky. První měsíc jsem ho v mysli neustále objímala – pořád jsem si pamatovala ten pocit, to, jaké to bylo. Cítila jsem jeho vůni, celkově jsem hodně jsem vnímala jeho přítomnost. Silně jsem cítila, že mě pozoruje. Byl to chlap, žárlil, takže vždy, když jsem potom byla v přítomnosti někoho, o kom jsem věděla, že ho neměl rád, tak mi bylo jasné, že se mu to nelíbí. Pokud šlo o to, co bych měla dělat dál, tak jsem absolutně neměla vlastní úsudek. Lidé vám v takové situaci říkají různé věci, snaží se vám pomoci. Na mě nejvíc působilo, když mi někdo řekl: ‚Tak by to on chtěl.‘ A já věděla, že on chtěl, abych dál studovala. Nedávno jsem se vrátila z Holandska, z Erasmu.“

„Změnil se mi pohled na smrt. Nikdy jsem z ní neměla vyloženě strach, ale dnes mám pocit, že i kdyby se mi něco stalo, tak to bude v pořádku. Přestože teď už jeho přítomnost tolik nevnímám, tak vím, že už tam někde je. Takže vím, že mi tam nebude špatně.“

/

„A friend of mine called me the news in the afternoon. I couldn’t believe it. I thought: Where is he? I kept on calling his number and I said to myself that he was probably injured, lying in a hospital. I tried to convince myself of all kinds of things. After some time I thought: Alright, but if he’s dead, I want to see him. I needed to see his body, to see that he’s not breathing. It was the first time I saw a dead person. Ironically, he looked very handsome.“

„There is a lot of spiritual literature which says that everything happens for a reason. I was nineteen and I had absolutely no idea what it should tell me. I didn’t even know how one should behave when a close person dies. It was very confusing for me. At first I just screamed. I didn’t know what I felt. I cried for five days straight until my brain hurt. People around me started to treat me in a completely different way. I didn’t know what feeling I wanted to give preference to inside of me. If I should get immersed into myself or if I should rather be strong and go on. I felt that my family wanted to support me in going forward – they were trying to distract me from the thogh that I lost him – but inside I felt that I wanted to spend time with his family. To experience the grief. I had a need to visualise him. In a corporeal, physical way. In the first month I used to hug him all the time in my mind – I still remembered the sensation. I could smell his scent, I was aware of his presence a lot. I strongly felt that he observed me. He was a guy, he was jealous, and so every time I was around somebody he was not fond of, I knew he didn’t like it. As for my plans for the future, I had absolutely no idea. When you get into such situation, people try to help you and tell you all kinds of things. What worked the best on me whas when somebody said: ‚He would wanted it this way.‘ And I knew that he wanted me to keep studying. Recently I came back from the Netherlands, from the Erasmus programme.“

„I see death differently now. I was never scared of it but now I feel that even if something happened to me, it would be alright. Even though I don’t sense his presence that strongly anymore, I know he’s somewhere up there. And so I know that it won’t be a bad place for me.“