Powered by Seat

HOPRG_2105a

(1/2) „Bylo mi třiadvacet, rozešli jsme se s přítelkyní, a tak jsem se rozhodl vzít krosnu a pár drobných a přijet do Prahy. Myslel jsem si, jak poznám naše hlavní město a jakou tady udělám boží kariéru. Dopadlo to tak, že namísto nějakých elit jsem se začal stýkat s lidmi po Václaváku a po nádražích, kde jsem zpočátku přespával. Začal jsem pít, začal jsem brát drogy – k těm jsem měl nakročeno, už když jsem přijel. Ze snu se stal zlý sen, noční můra. Když jsem si dal poprvé v životě heroin, tak mi bylo tak strašně špatně, že jsem si položil hlavu na koleje a čekal, až pojede vlak. Neuhnul bych, vlak musel zastavit. Pochopil jsem, že mě drogy začínají ničit. Začal jsem docházet na různé protidrogové kliniky, ale nikdo mi nedokázal pomoct. Protože pokud se člověk nechce změnit ve své hlavě, tak to nikdy nedokáže. Začal jsem ale chodit po ulicích a bavil jsem se s lidmi. Byť opilej, byť zdrogovanej. Vedl jsem různé depresivní řeči, neměl v tu dobu žádné sebevědomí, a ti lidé mi ho vraceli. Poslouchali mě a říkali: ‚Hele, vždyť ty seš vlastně chytrej kluk, proč děláš tohle a proč děláš tamto?‘ Často to začalo tak, že jsem jim řekl o drobné. Nikdy jsem ale neříkal: ‚Ahoj, já mám hrozný hlad, nemohl bys mi dát na housku?‘ Řekl jsem: ‚Ahoj, hele, já jsem alkoholik, beru drogy, nemohl bys mi pomoct s pár drobnými na to víno? Protože já jinak budu vzteklej a udělám nějaký průser.‘ Nakonec to tím průserem skončilo – začal jsem krást v krámech. Šel jsem na rok do vězení. Za krádež kávy za 79 korun. A za ublížení na zdraví. Chlap mlátil svojí ženskou u nonstop herny, já se na to nedokázal koukat, a tak jsem na něj nastoupil. Problém byl v tom, že ona s ním jela v drogách a podala na mě trestní oznámení. Když jsem se to dozvěděl, že půjdu sedět, tak jsem se začal hrozně bát. Ale to mi pomohlo zbavit se těch závislostí. Ve vězení drogy dostupné jsou, a jak jsem tam byl čistý, tak jsem viděl, jaké jsem byl zvíře, čeho jsem byl schopný. Najednou se mi začaly vracet různé vzpomínky, kdy jsem po ulicích řval na lidi ty nejhorší nadávky, kdy jsem byl úplně mimo. Když jsem se z vězení vrátil, tak jsem si řekl, že udělám všechno úplně jinak. Že začnu zase od té nuly. Že budu mluvit s lidmi a že když mi pomůžou, tak já pomůžu i někomu jinému. To znamenalo, že když mi pán dal padesát korun, tak jsem šel a za dvacet pět korun jsem koupil jídlo pro sebe a za dvacet pět jsem koupil jídlo pro nějakého feťáka, co se někde válel. Pak jsem si s ním sedl a řekl mu: ‚Hoď se mnou pár vět. Proč to bereš? Feťák mi řekl: ‚Ty o tom víš hovno!‘ Tak jsem mu ukázal díry v rukách, které mám – a že jsou velký. Říkám mu: ‚Hele, jde to změnit, nechceš to zkusit jinak a znova?‘ Stal se ze mě takový mezičlánek mezi lidmi, snažil jsem se sám sobě i jim pomoct. To bylo před rokem. Začínal jsem tak, že jsem s bezďákama chodil po popelnicích, ale donutil jsem je umýt si ruce. Nebo si vzít si v nemocnici rukavice, než se jde fárat. Donutil jsem streetworkery, aby ty rukavice rozdávali. Začalo mě to strašně naplňovat. Najednou jsem pociťoval štěstí, serotonin se mi hemžil v hlavě, jen díky tomu, že jsem viděl, že jsem někomu pomohl. Že chlap, který se včera opilej válel v hovnech, dnes seděl na lavičce a byl čistě oblečený. Pil stejný víno, ale už věděl, že když bude mít takhle vypito, tak by měl přestat. Nebyli to všichni, byli to někteří. Ale to, co jsem u těch některých viděl, mi začalo dodávat sebevědomí. Nastoupil jsem do práce, řekl si: ‚Jo, jdu do toho!‘ Ale v ten moment jsem se naprosto odřízl od lidí na ulici. A oni odřízli mě. Tři měsíce jsem pracoval, vydělával třicet měsíčně, ale nebyl se sebou spokojený. Začaly se mi vracet deprese, začal jsem chodit zpátky do hospody. Všechno to začalo směřovat zpátky ke dnu. A tak jsem dal výpověď a vrátil se k tomu, co mě dělalo šťatným.“

/

„I was twenty-three, I had just broken up with my girlfriend and so I decided to take a backpack and some money and go to Prague. I thought I would get to know the capital city and that I would make a great career around here. But instead of getting to know the elites, I started to get familiar with people from Wenceslas Square and railway stations where I used to sleep at the beginning. I started drinking a lot, I started taking drugs – I had already some experience with them when I arrived. A dream became a nightmare. When I took heroin for the first time, I felt so sick that I laid my head on a railway tracks and I waited for a train to come. I wouldn’t have dodged, the train had to stop. I realised that drugs were starting to destroy me. I started to going to rehab clinics but nobody was able to help me. Because as long as a man doesn’t want to change in his mind, he can never do it. I started going through the streets and I talked to people. Albeit drunk or high. I used to say all kinds of depressive things, I had no self-confidence at the time, but the people were giving me the self-confidence back. They listened to me and said: ‚But you’re a smart guy, why do you do this and that?‘ It often started with me asking them for a change. But I never said: ‚Hi, I’m so hungry, would you help me so that I could buy a bread?‘ I said: ‚Hi, I’m an alcoholic, I do drugs, would you help me with any change so that I could buy wine? Because if I won’t have it, I will get angry and get into some problems.‘ In the end I did – I started shoplifting. I went into a jail for a year. For stealing a pack of coffee that cost 79 crowns. And for the ‚harm to health’. A guy was beating his woman outside a nonstop gambling house, I couldn’t just look at it and so I approached him. The problem was that she was doing drugs with him and filed a criminal complaint. When I learnt that I was heading to jail, I got very scared. But it helped me to get rid off the addictions. Drugs are available in jail – since I was clean, I realised what a monster I used to be, what I had been capable of. Suddenly all kinds of memories started coming back to me. The moments when I screamed the worst insults at people in the streets, when it was not even me. When I returned from the jail, I told myself that I would do everything in a completely different way. That I would start from the scratch again. That I would talk to people and when they help me, I help somebody else. That meant that if a man gave me fifty crowns, I would buy something to eat for myself for twenty-five and used the other twenty-five to buy food for some junkie on the street. I sat down with him and asked: ‚Talk to me. Why do you take it?‘ The junkie told me: ‚You know shit about it!‘ And so I showed my the holes in my arms – and that they’re big. Then I told him: ‚Look, you can change it, don’t you wanna try it again and differently?‘ I became an intermediate between people, I tried to help them and to help myself. That was a year ago. I started by rummaging garbage cans with homeless people. But I made them wash their hands after that. Or to take gloves in the hospital before. I made street workers hand out the gloves. It was fulfilling. Suddenly I felt happiness, serotonin swarmed in my head, all this just thanks to seeing that I was helping someone. That a drunkard who lied around in his shit yesterday was suddenly sitting on a bench in clean clothes. He would drink the same wine but he knew when to stop. It wasn’t like that with everyone, only with some of them. But what I could see gave me self-confidence. I started a job, told myself: ‚Yeah, let’s do it!‘ But then I got completely cut off off the people in the street. And they cut me off as well. I worked for three months, made 30k a month but wasn’t satisfied with myself. My depressions came back, I started drinking again. It all started going down back to where I was. So I resigned and got back to what made me happy.“

__

Poprosil mě, abych uvedl jeho jméno / He asked me to state his name: Ondřej Král