Powered by Seat

HOPRG_2108a

„Manžel se díval na televizi a najednou řekl: ‚Konec filmu.‘ Já jsem v kuchyni luštila sudoku a ještě nevěděla, že to byla jeho poslední slova. Řekla jsem mu, že si půjdeme lehnout, šla jsem do koupelny a uslyšela ránu. Ležel na zemi. Měl mozkovkou mrtvici. Přijela záchranka, nahodili ho, ale jeho mozek už byl poškozený. Byl v podstatě v komatu. Než zemřel, tak jsem jsem za ním měsíc chodila do nemocnice, každý den jsme tam s dcerou byly. Myslím si, že se na mě ten stres podepsal. Zanedlouho potom někde psali, ať si jdou lidé zkontrolovat své pihy, mně se najednou jedna udělala uprostřed hrudi, a tak jsem šla do nemocnice a doktor mi řekl, že to je v prsu. Rakovina. Poslal mě na mamograf, na cytologii a na různá další vyšetření. Zjistili, že v kostech to nemám. Nejdřív jsem chodila na chemoterapii, pak mi během operace vzali prso, a pak jsem několik měsíců chodila každý všední den na ozařování. Nedovedla jsem si představit, že se to týká tolika lidí, i mnohem mladších než jsem já. Bylo to jak procesí – jeden člověk za druhým. Takových lidí, co s tím bojuje! I já bojuju, v srpnu jdu na kontrolu. Věřím, že to dopadne dobře, ale u rakoviny nikdy nevíte, jestli se vrátí. Je jako chapadla, které vás chytnou a nepustí. Ale snažím se tím nestresovat. Nikam nepospíchat. Přesto být pořád činná. Nechci se odkázat posteli, ta pro mě neexistuje – jak vstanu, tak ji hned ustelu. Hned začnu cvičit. Všichni mi říkají, že jsem statečná, že to beru tak, jak to je. Pokouším se o to. Dopředu mě táhne pocit, že se v září stanu prababičkou. Už žehlím košilky.“

/

„My husband was watching TV and suddenly he said: ‚It’s the end of the film’. I was in the kitchen, doing sudoku, and I was not aware that these were his last words. I suggested that we go to sleep, I went into a bathroom and suddenly I heard a loud sound . He was lying there on the floor. He had a stroke. The ambulance came, they revived him but his brain was already damaged. He was basically in a coma. Before he died, I used to come into the hospital every day with our daughter for a month. And I think that the stress left its mark. Because not long after that I read somewhere that people should go for a medical check-up of their freckles, one suddenly appeared in the middle of my chest, and so I went into a hospital and the doctor told me that it was in my breast. Cancer. He sent me for a mammography screening, to a cytology and many other examinations. They found that it was not in my bones. At first I started to go for o a chemotherapy, then they removed my breast during a surgery and then I used to go for a radiation thereapy. Every weekday. Before I couldn’t imagine how many people deals with it, a lot of them much younger than me. It felt like a procession – one person after another. So many people stuggles with it. I do too, I’m about to go for a check-up in August. I have a faith that it will work out fine but with cancer you never know. It’s like tentacles that grasp you and won’t let go. But I try not to stress myself from it. Not to rush. But to be active, still. I don’t want to submit myself to the bed, it doesn’t exist for me – as soon as I wake up, I make it up. I start to exercise right away. Everybody tells me how brave I am to take it as it is. I do try. What pushes me forward is the fact that I’m going to become a great-grandmother in September. I already iron baby shirts.“