Powered by Seat

HOPRG_2105c

(2/2) „Jednou jsem si od lidí vyžebral šest stovek, říkal jim, že si za to chci půjčit kostým šaška a udělat lidem radost. Někdo mi věřil, někdo mi nevěřil, někdo dal, někdo nedal. Ale já si ten kostým fakt půjčil, chodil s ním po Praze, došel až na matějskou pouť. Dělal jsem radost dětem, dělal radost maminkám. Lidé mi cpali peníze horem dolem, ale já si ten den nevzal ani korunu. Řekl jsem si: ‚Dneska ne, dnešek potřebuji pro sebe.‘ A můžu říct, že když jsem viděl ty stovky radostných dětských očí, tak jsem si říkal, že asi nikdy nezažiju hezčí pocit. Láska k ženě nebo rodičovská láska je asi víc než to, ale tohle bylo moje maximum. Víckrát jsem to neudělal, bál jsem se, že to pokazím, ale tehdy jsem si řekl: ‚Tak, teď jsi na vrcholu. Nemusíš jít výš, zkus nejít níž, zkus to držet.‘ A tak to držím. Rozesmívám lidi, kteří nemají sebevědomí. Když jde pět holek a čtyři jsou krásné a jedna není, tak si toho všimnu a vědomě jdu za tou jednou a začnu si povídat s ní. Začnu jí říkat, že má krásné ruce. Ty holky se můžou zbláznit, srší blahem. Snažím se lidem dávat to, co nikdy nedostanou. Dál se pohybuju mezi bezdomovci a narkomany, dál od lidí beru drobné. Ale už ne tolik, protože mám občas brigády, vyndavám zboží z kamionů. Vydělám si za pár nocí čtyři tisíce, které mi stačí. Platím z toho pojištění a pár dluhů z minulosti. Dokud je teplo, tak spím ve spacáku, když teplo přestane, tak se neštítím a jdu spát do center mezi bezdomovce. Ti když pochopili, že jim chci pomoct, tak za mnou začali chodit a ptají se mě: ‚Co pro tebe můžeme udělat my?‘ Říkám jim: ‚Hele, pošli to dál. Až uvidíš mladýho kluka na nádraží, který přijede s pár korunama, krosnou a chutí na drogy, a bude chtít dobýt svět, tak ho zastav. Protože já jsem takový byl a skončil jsem špatně, stálo mě to život.‘“„Rodiče ode mě dali ruce pryč, nepomohli mi vůbec s ničím. Do vězení mi od nich nepřišel jediný pohled. Patřil jsem tam mezi lidi, kterým tam pošta nechodí – to byli bezdomovci, sígři z dětských domovů a já. Ale svoje rodiče bezmezně miluju. Nic na světě nemiluju jako je. Chci s nimi být, ale oni mi absolutně nevěří. Nevěří, že jsem čistý. Jednou jsme si volali. Zeptali se mě: ‚Tak co? Bydlíš? Můžeme se přijet podívat?‘ Já jim řekl: ‚Můžete se přijet podívat do parku, já od lidí seženu něco k jídlu, můžeme hezky posedět, seznámím vás s bezdomovci…‘ Než jsem to dořekl, tak jsem slyšel ‚tu, tu, tu, tu…‘. Mobilu už jsem se zbavil, nemám si s kým volat, ale tuhle fotku a povídání jim pošlu e-mailem. Stále se jim snažím dokázat, že žiju plnohodnotný život. Život, který jsem si vybral. Že není ničím špatný, že není ničím dobrý, že je takový, jaký je. A že by na mě byli hrozně moc pyšní, kdyby to všechno viděli.“

/

„Once I scrounged six hundred from some people, I told them that I wanted to rent a costume of a fool and make people happy. Some believed me, some not, some gave me money, some didn’t. But I ended up renting the costume, walked in it around Prague as far as the St. Matthew’s fair. I made a few kids and mums happy. People were giving me money but on that day, I didn’t accept even a penny. I told myself: ‚Not today, I need the day just for myself.‘ And I can say that when I saw the hundreds of joyful eyes, I thought I couldn’t be happier. A love to a woman or parental love might be more but that was my maximum. I didn’t do it again, I was afraid I could spoil it but I told myself: ‚Now I am on the top, I don’t have to climb higher, so try not to sink lower and try to hang in there.‘ And so I keep on hanging in there. I make people with low self-esteem laugh. When I see five girls walking, four of them are beautiful and one isn’t, I notice it and consciously approach her and start talking to her. I tell her she has nice hands. The girls go crazy, they’re buzzing with joy. I try to give people what they can’t get anywhere else. I live mostly among the homeless and drug addicts, I still beg for money. But not as much as in the past, I take seasonal jobs, I sometimes unload goods from trucks. I make four thousand in a couple of nights which is enough for me. This covers my insurance and some debts from the past. Until it’s warm weather, I sleep in the tent, when it stops I have no problem with sleeping in the shelters. When the homeless people understood that I want to help them, they started to come to me and ask: ‚What can we do for you?‘ I tell them: ‚Well, pass it on. When you see a young boy on the railway station who comes with a few crowns in his pocket, a big backpack and a lust for drugs, a boy who wants to conquer the world, stop him. Because I was like this and ended up badly, it cost me life.’”

“My parents gave their hands off me, they didn’t help me with anything. They didn’t even send me a postcard to the prison. I belonged to a group of people who didn’t get any mail – the homeless, thugs from children homes and me. But I love my parents unconditionally. I love them like anything in the world. I want to be with them but they don’t trust me. They don’t believe I’m clean. Once we spoke on a phone. They asked: ‚So? Do you have a place to stay? Can we come?‘ I replied: ‚Yeah, you can come to the park, I can get some food from the people, we can sit down, I introduce you to some of the homeless…‘ Before I finished my sentence, I had been able to hear the sound of a finished call. I got rid of my cellphone, I don’t have anyone to call. But I will e-mail them this picture and the story. I still try to prove them that I live a full life. That it’s the life that I’ve chosen. That it’s not bad or good, it’s the way it is. And that they would be very proud if they could see it all.”

__

Poprosil mě, abych uvedl jeho jméno / He asked me to state his name: Ondřej Král