Powered by Seat

HOPRG_2083a

„Celý život jsem dělal v knihách, nejprve v nakladatelství a nakonec jako knihkupec. Vedl jsem například prodejnu v ulici Na Příkopech. I proto jsem velice intenzivně prožíval události roku 1989. Pamatuji, že už v lednu, během takzvaného Palachova týdne, policie naháněla mladé lidi a ti běhali okolo naší výlohy. Měli jsme tam mříž, kterou jsme v takových chvílích radši zavírali. Jednou kolem běžel nějaký student, té mříže se chytil a říkal: ‚Nemáte nějakou příručku sebeobrany?‘ To mi utkvělo. Jak to tak bývá, mladí lidé byli tehdy vůdčí silou té změny, a bylo hezké vidět, jak byli nebojácní. Já to celé sledoval a fandil jim. Jakmile se na podzim daly do pohybu události na Albertově a na Národní třídě, tak za mnou do knihkupectví začali chodit různí lidé a říkali: ‚Konečně to přišlo!‘ Na začátku probíhala různá srocení na Václavském náměstí. Silný dojem na mě dělalo to, co se z balkónu Melantrichu přednášelo, jak se tam střídali řečníci, ale i třeba samotný fakt, že tam vedle sebe stáli a ty projevy s nadšením poslouchali lidé z různých skupin společnosti. Byli tam studenti, byla tam ta takzvaná pracující inteligence, ale zároveň tam byli i dělníci. Vždy když přicházela nějaká větší skupina, tak to organizátoři ohlásili. Třeba: ‚Připojují se k nám i dělníci z ČKD!‘ A lidé propukali v jásot, hlasitě ty nově příchozí zdravili. Zažívali jsme tam úžasné pocity pospolitosti. Vnímal jsem, že celý ten svět socialismu byl v pohybu, že se pohne k demokracii a ke svobodě. Ne všechno se samozřejmě povedlo. Tu určitou pospolitost jsem cítil ještě několik dalších let, pak to pomalinku uvadalo. Každý se začal hnát za svým a lidé na sebe přestali mít čas. Ale já vnímal především to, že se leccos uvolnilo – že se moje děti snáž dostaly na školy, nebo že začaly vycházet různé knihy. Knihy, o kterých jsem věděl, že existují, ale které tady nebyly k dostání. Některé knihy a filmy vyšly poprvé ve svém plném znění – za socialismu vycházely zkrácené. Existovala totiž takzvaná ‚Hlavní správa tiskového dohledu‘, která leccos zarazila. Ani nemuselo jít o nějaké ‚protirežimní kusy‘. Zažil jsem, že byla vytištěná tak nevinná kniha jako je ‚Školák Kája Mařík‘, a někdo najednou rozhodl, že nesmí spatřit světlo světa. A tak šla do stoupy, celý obrovský náklad. Odvážel se na nádraží do Bubenče, rvaly se z toho desky a papír se házel na hromadu. Děly se zkrátka šílené věci. Vím, že dnes je mnoho jiných problémů, že ten politický vývoj po revoluci mnoho lidí zklamal, ale já si myslím, že si tady nežijeme špatně. Je dobré si uvědomit, že ještě na začátku 90. let tady byla přítomná sovětská vojska. Obrovské množství vojáků, kteří nás tady v podstatě vyjídali. Já jsem ve svém životě nezažil žádný ‚přelomový okamžik‘, který by mě vrhnul někam úplně jinam, ale rok 1989 znamenal opravdový přelom pro nás pro všechny. Mě ten vývoj uspokojil v tom, že jsem si mohl říci, že druhou půlku života prožiji ve svobodě. V demokracii. Ono to zní jako takové klišé, ale když si pamatujete, že to někdy bylo jinak, tak ta slova mají svůj hluboký význam.“

/

„I have worked in the field of books my whole life, at first in a publishing house and then as a bookseller. For example, I was a manager of a bookstore in the Na Příkopech street. It was one of the reasons why the events of 1989 were so intense for me. I remember that already in January, during the so-called ‚Palach Week’, police was chasing young people around and they were running past our shop window. There were iron bars which we used to close down at such moments. Once a young student ran by, grabbed the bars for a moment and asked: ‚Do you happen to have a self-defence manual by any chance?‘ I still remember that. As it is common, young people were the leading force of the change. It felt nice to see their courage. I observed it and held my fingers crossed for them. In the autumn, as the events of Albertov and Národní třída started to unfold, all kinds of people started coming to the store and used to say: ‚It’s here, finally!‘ There were many gatherings in the Wenceslas Square at the beginning. I was impressed by what were the various speakers saying but also by the simple fact that the speeches were cheered and listened to by people from various social groups. They stood there one next to another. Students, the so-called working elites but also blue-collar workers. Every time a bigger group was approaching the gathering, the organizers announced it. For instance: ‚Workers of ČKD are coming to join us!‘ And people cheered and greeted the newcomers. We were experiencing strong feelings of solidarity. I could sense that the whole world of Socialism was shifting, that it was about to move towards democracy and freedom. Not everything worked out the way we wanted, obviously. I could sense the solidarity for a few years more and then it slowly faded. Everybody started to care about the business of their own and suddenly they didn’t have so much time for the others. But overall, I noticed how things became more relaxed – that my children had easier access to education or that many new books got to be published. Books that I’d known about but that had not been available around here. Some films and books were released after the Revolution for the first time in their complete edition – they used to be shortened during the Socialism. Because there was the ‚Department of Print Supervision‘ that banned many things. And these were not only the ‚anti-regime pieces’. I saw how once ‚Schoolboy Kája Mařík’, the innocent children novel, was printed, when somebody suddenly decided that it couldn’t be sold publicly. And so it all went to a dump site, the entire huge press run. They drove it to the Bubeneč train station, tore out its book covers and dumped paper on a pile. Crazy things were happening. I know that there are other problems now, that the political development after the Revolution dissapointed many people, but I don’t think that we live badly now. It’s good to know that at the beginning of the 1990s, there were still Soviet troops here. A huge number of soldiers that were basically eating the country up. I didn’t experience any ‚turning points‘ in my private life but the year of 1989 was a great turning point for all of us. The development made me happy in a way that I was able to tell myself that I could live out my second half of life in freedom. In democracy. It sounds like a cliché but when you remember that it used to be the other way, you find out that the words have their profound meaning.“