Powered by Seat

HOPRG_2111a

„Jednou jsem v obchodě platila koláček, který stál asi šest korun, dvoustovkou. Paní za pokladnou se vyděsila a ptala se: ‚Nemáte menší?‘ Než jsem stačila odpovědět, tak pán v řadě za mnou říká: ‚Menší klobouček? To už asi ne!‘ Už ho nosím rok, nevyjdu bez něj ven. Protože když ho nemám, tak si se mnou nikdo nepovídá, nikdo se na mě neusmívá. Myslím, že některým lidem, které potkám, zlepším den. Asi existují i takoví, kterým se to nelíbí, ale ty se na mě většinou jen podívají jako bych jim zabila křečka a jdou dál. A to mě netrápí, mám pocit, že už sama sebe neberu tak vážně. Vlastně neberu celý tenhle svět tak vážně. Přijde mi, že lidé, kteří jsou hodně racionálně založení, mají občas pocit, že když budou brát všechno strašně vážně, tak že všechno bude super. Ale já myslím, že tak je všechno naopak nudné a fádní. Že z toho pramení stereotyp. Protože jakmile člověk bere věci moc vážně, tak má například pocit, že musí jít spát v tolik a tolik hodin, aby byl ráno čilý a mohl vše udělat správně a efektivně, tak, jak se má. Ale takhle nezažije žádnou změnu, žádné dobrodružství. Já jsem dříve tímhle způsobem žila. Když jsem ale přišla do Prahy, tak jsem zjistila, že když nejdu spát moc brzo, tak zažiju mnohem víc věcí. A že to ničemu nevadí, protože stejně ráno vstanu, dám si kafe a jdu dál. Jednou jsem třeba dva dny v kuse nespala a nic se nestalo. No, dobře, skočila jsem do Vltavy. V březnu. Ve tři ráno. Nahatá. A nic se nestalo! Neumrzla jsem, nedostala zápal plic, dokonce ani rýmu. Zjistila jsem, že někdy se prostě nic nestane, když poruším nějaká nepsaná pravidla. Takže teď už rok porušuji nepsané pravidlo, že člověk nemá na hlavě nosit malé kloboučky. Rodiče se mě ptají: ‚Co to máš na hlavě?!‘ Říkám jim: ‚Klid, to přejde, já z toho vyrostu!‘“

/

„Once I was paying for a pie in a grocery store. It cost only six crowns but all I had was a two-hundred banknote. The lady behind the counter looked at me in surprise and asked: ‚Don’t you have a smaller one?‘ Before I managed to answer, a man who stood in the queue behind me, said: ‚Even a smaller hat? I don’t think so!‘ I’ve been wearing it for a year now, I don’t leave home without it. Because when I don’t wear it, nobody approaches me, nobody smiles at me. I think that I brighten some people’s day. I guess there are people who don’t like it but those usually just look at me like I’d killed their hamster and go their way. It doesn’t bother me, I don’t take myself so seriously anymore. In fact I don’t take the whole world so seriously. It seems to me that people who are really rational sometimes think that when they take everything very seriously, everything will be great. But I think everything is dull and boring that way. That life gets very monotoneous. Because when you take things too seriously, you get an idea that you have to go to sleep at this and this hour at night so that you are energetic in the morning, so that you do everything in a right and effective way, in the way things are supposed to be done. But you won’t experience any change or adventure this way! I used to live like that. But when I came to Prague, I found out that when you don’t go to bed early, you can experience so many things. And you gotta get up in the morning anyways. I have my coffee and move on. Once I didn’t sleep for two days in a row and nothing happened. Well, okey, I jumped into the Vltava river. In March. At 3 a.m. Naked. And nothing happened! I didn’t freeze to death, I didn’t get pneumonia, I didn’t even get a cold. I found out that sometimes nothing happens when I break some unwritten rules. So now I’ve been breaking the unwritten rule that states that one shouldn’t wear a small hat. My parents ask me: ‚What’s that thing on your head?‘ I keep telling them: ‚Take it easy, it will pass, I will grow out of it!’“