Powered by Seat

HOPRG_2114a

„Do Prahy jsem se vdala, už jsem tu padesát let. A miluji to tady. S manželem jsme často chodili po památkách – po Starém městě, po Malé Straně, po Hradčanech – a za kulturou. Především na koncerty, protože manžel byl hudebník. A bylo to krásné, vzdor době, která byla. Byl to pro nás trochu takový únik před realitou. Například v kostele Sv. Jakuba mohl člověk každé Velikonoce slyšet Dvořákovu skladbu ‚Stabat Mater‘, která se jinak nemohla hrát. Protože má duchovní rozměr – a to se tehdy nesmělo. Ale když člověk hledal, tak našel. A pak se mohl zaposlouchat do zvuku varhan a na chvíli zapomenout, co se ve společnosti děje. Když byl člověk věřící, tak to mělo nedozírné následky na zaměstnání. Nesměla jsem dělat odbornou práci, nesměla jsem být nikde vedoucí, nesměla jsem jít učit do školy. Měla jsem aprobaci na gymnázia, ale nesměla jsem. Manžel byl vynikající virtuóz, ale protože hrál v kostele, tak nesměl do ciziny. Já byla i dvakrát odvezena do Bartolomějské k výslechu, o tom ale ani nechci mluvit. Potýkala jsem se s tím od mládí. Zprvu mě nechtěli pustit na vyšší gymnázium, ale já si ho vybojovala. Lítala jsem po úřadech, psala dopisy. Paradoxně mi k tomu nakonec pomohla těžká nemoc – lékař jim zakázal dát mě na řemeslo. Takže byl začátek 50. let, já byla na gymnáziu, vybojovala jsem si dokonce studium latiny proti studiu deskriptivní geometrie, ale stávalo se, že mě na chodbě zastavil profesor a začal mi z krku trhat křížek. Říkala jsem mu: ‚To je moje věc, do toho vám nic není!‘ Nikomu jsem nic nevnucovala, nikoho nepřesvědčovala. Další den jsem křížek opět měla na sobě – ale už pod límcem.“

„V 80. letech jsme s manželem už ani nevěřili, že se něco změní. V listopadu 1989 jsme ale jeli na svatořečení Anežky České do Říma a začali jsme cítit, že se něco stane. Patnáctého jsme se vrátili do Prahy, sedmnáctého to začalo. Zakládali jsme pak v naší čtvrti Občanské fórum, chodili jsme na různá shromáždění. Pětadvacátého listopadu proběhla v katedrále Sv. Víta mše, kterou sloužil kardinál Tomášek. To bylo něco fantastického – plná katedrála, tisíce lidí, stáli od Hradu až na Pohořelec. Když začali všichni zpívat ‚Svatý Václave‘, tak jsem se cítila jak na jiném světě.“

/

„I moved to Prague after I got married, I’ve been living here for more than fifty years. And I love the city. With my husband we used to visit a lot of historic sights – in the Old Town, Lesser Town or the Hradčany area – and cultural events. Especially concerts because my husband was a musician. And it was beautiful, despite the times. It was a kind of a escape from the reality for us. For instance, you could hear Antonín Dvořák’s ‚Stabat Mater‘ every Easter in the Saint Jacob’s church. It was a piece that couldn’t be heard elsewhere because of its spiritual dimension. Which was not allowed back then. But when you were looking for something, you eventually found it. And then you could immerse yourself into the sound of the organ and forget for a while about what was going on in the society. It had far-reaching consequences when you were religious. I was not allowed to do professional work, not allowed to have a leading position, not allowed to teach at school. I had a teaching qualification for grammar schools but I couldn’t teach anywhere. My husband was a great music virtuoso but since he performed in a church he couldn’t play abroad. On two occasions I was even taken to Bartolomějská street, into the headquarters of secret police, for interrogation. But I don’t want to talk about that. I had to deal with such things since I was young. They didn’t want to allow me to study at a grammar school but I fought for it. I ran round all kinds of bureaus, I wrote letters. Ironically, it was a serious illness that helped me to achieve it in the end – a doctor forbade them to put me into a vocational school. And so it was the beginning of 1950′s, I studied at a grammar school, I even got them to let me learn latin instead of descriptive geometry, but it used to happen that a professor approached me in a hallway and started to rip my little cross from my neck. I told him: ‚That’s mine, that’s none of your business!‘ I didn’t force anything to anybody, I didn’t try to persuade anybody. On the following day I took the little cross with me again – but I already had it hidden under my collar.“

„In the 1980′s me and my husband didn’t have much faith that things might change. But in November 1989 we went to Rome for a canonization ceremony of Saint Agnes of Bohemia and we started to feel that something was about to happen. We returned back to Prague on November 15th and the events started to unfold on 17th. We helped to establish ‚Citizen’s Forum‘ in our district, we attended all kinds of gatherings. On 25th November there was a mass held in St. Vitus Cathedral which was officiated by cardical Tomášek. It was fantastic – the cathedral was full of people, there were thousands, standing all the way from Prague Castle to Pohořelec. When everybody started to sing the St. Wenceslas Chorale, I felt otherworldly.“