Powered by Seat

HOPRG_2115a

„Přemýšlím v poslední době o lidské svobodě. A docházím k tomu, že, jak psal Erich Fromm, dát lidem svobodu je snad to nejhorší. Protože mnoho lidí neumí ve svobodě žít, neumí ji uchopit. Sami se neptají, přebírají názory. Dnešní doba je samozřejmě náročná, ale přijde mi, že se v posledních letech opět děje to, co se dělo za komunismu. Tehdy se to dělalo cíleně a hromadně: Něco se lidem předestřelo a oni to jako ovce převzali. Dnes zažíváme to samé. Mám pocit, že mladí lidé ani tak ne, ale lidé v mém věku – často inteligentní, s vysokou školou – jakoby vypnuli myšlení. Zase zařazují do škatulek, zase jedou podle jednoduchých schémat, zase hledají jednoduchá řešení. Něco jim vadí na nějaké konkrétní politické osobnosti a automaticky to škrtnou celé. Ten člověk může říct něco moudrého, ale oni o tom už nepřemýšlí. Je to zvláštní.“

Co jste si z toho vyvodil pro vlastní život?

„Celkem podstatné věci. Třeba to, že už nechci být farář v kostele – tím jsem byl jednadvacet let. Ale dnes mi přijde tenhle náš rozhovor, od člověka k člověku, daleko smysluplnější než něco hlásat z kazatelny. Neříkám, že je to špatně, ale vybral jsem si jinou cestu. Duchovní cesta člověka je něco jiného než organizace, struktura. Ta lidi často podrží, to je pravda, ale často je také někam zařadí, zaškatulkuje. A vede lidi k tomu, že škatulkují dál. V mé církvi panovaly vyhraněné názory, se kterými jsem se už nedokázal ztotožnit. Například v pohledu na homosexuály. Sám jsem ženatý, ale mám mezi nimi spoustu kamarádů a nedokázal bych je odsoudit. Přelom pro mě byl, když jeden mladý kluk, kterého jsem dobře znal, spáchal sebevraždu. Skočil z Nuseláku. Byl to úžasný člověk, ale introvert, který to o sobě nikomu neprozradil. Pak měl ale hovor s jedním představitelem té církve, který mu řekl, že to je hřích – takové to strašení peklem. A on to neunesl. Já jsem se o těch okolnostech dozvěděl až po letech, ale pak to pro mě byl velký otřes. Řekl jsem si: Takhle ne. Takovéhle jednoduché, neosobní řešení – v žádném případě! Dnes tedy dělám rehabilitace a masáže, tím se živím, lezu po skalách, a u toho všeho mám daleko víc příležitostí mluvit s lidmi. Často mi třeba říkají, že nevěří v Boha. Začnou mi ho popisovat, mnohdy jako nějakého moralistního starého pána, a já jim říkám: ‚Tak v tohohle Boha nevěřím ani já!‘ Ať už jde o jakékoliv téma, tak se lidi snažím znejistět otázkami – rozhodit jim ten jejich jednoduchý koncept. To je myslím dobré – klást lidem neustálé otázky, jako to dělají malé děti. Tak se brzy zjistí, jestli si opravdu stojí za tou jednoduchou výpovědí, kterou tak jednoduše vyřkli.“

/

„I’ve been thinking about human freedom. And I begin to realize that – as Erich Fromm puts it – to give people freedom is the worst you can do. Because many people don’t know how to live in liberty, they cannot grasp it. They don’t ask questions, they adopt somebody else’s opinions. It’s a difficult age that we live in today but it seems to me that in recent years something came back that used to happen during the communist times. Back then it was an intentional and a large-scale phenomenon: People were introduced to certain opinions and they were like sheeps and adopted it. We experience the same thing today. I don’t think it concerns young people that much but it seems to me that people of my age – often intelligent people with an university diploma – somehow switched their brains off. Once again they pigeon-hole everything, once again they follow simple schemes, once again they search for simple solutions. They don’t like something about certain politician, for example, and so they disregard him or her completely. The person might say something wise but they don’t think about it anymore. I find it strange.“

What have you inferred from this for your own life?

„Quite significant things. For instance that I don’t want to be a parish priest – I was one for twenty-one years. But now I find this interview of ours, man to man, much more meaningful than to preach something from a pulpit. I don’t say it’s bad but I’ve chosen a different path. A man’s spiritual journey is something different from an organisation, from structure. It’s true that the structure can support a man but it also classify and pigeon-hole him. And it make people pigeon-hole others. There were some clearly defined views in the denomination that I was part of and I couldn’t identify with it any longer. For example in the view on homosexuals. I’m married but I have a lot of friends among them and I wouldn’t be able to judge them. A turning point came when a young man whom I knew really well, commited a suicide. He jumped from Nusle bridge. He was a great man but an introvert who didn’t confide with that to anyone. But then he had a talk with a representative of the church who told him that it was a sin – the usual frightening images of hell. And he couldn’t bear it. I learnt about the circumstances only years later but it was a great shock for me. I thought: Not this way. Not these simple, impersonal solutions – no way! So now I do rehabilitions and massages, I make my living out of it, I do rock climbing, and this way I have much more opportunites to talk to people. They often tell me that they don’t believe in God. They start to describe me how they see him, in many times as a moralist old man, and I tell them: ‚Well, I don’t believe in such God either!‘ Whatever the topic of conversation is, I try to shake people’s certainty with my questions – to disrupt the simple concept of theirs. I think that’s good – to keep asking questions, just like small children do. That way you can quickly find if they really stand firm behind the simple statement that they’d so easily uttered.“