Powered by Seat

HOPRG_2116a

„Vždycky jsem se hrozně bál. Rodičů, lidí obecně. Když mě chtěl někdo pohladit, tak jsem vždy ucukl. Táta byl voják a neustále mě v dětství za něco sprdával. Byl hrozně negativní – stačilo se na něj podívat a viděl jste to. Měl takový upřený výraz očí, někdy ho mívám také. Neurózy, alkoholismus, cigára, to u nás jelo. Navíc jsme se každou chvíli stěhovali a rodiče byli furt někde pryč. Já byl pořád u někoho, kdo se o mě staral – u tety, u strejdy, u babičky, u dědečka, u sestřenice. Tu si pamatuji z doby, kdy mi mohly být čtyři roky. Byla to hrozná megera. Asi nymfomanka, už ve třinácti letech nejspíš šlapala. Její máma byla tuším kapitánka u policie, ale umřela už v padesáti, protože hulila jedno cigáro za druhým. I u nás doma byly na stole věčně plné popelníky, všude se válely Sparty. Já začal kouřit v sedmi letech – potají, z okna svého pokoje. Rodiče to museli vědět. Ale tolerovali to. Nebo se o mě možná jen vůbec nezajímali. Byla to taková divná doba, sedmdesátá léta. Rodiče mě upláceli různými dárky, ale že by se se mnou smáli, radovali nebo si hráli, na to si nepamatuju. Asi se tehdy nikomu moc vesele nežilo – ani těm, kdo byli na straně komunistů. Dnes někdy fotím svoje nevlastní vnučky a ony se furt smějí a jsou veselé. Na fotkách z mého děství je vidět, že já nikdy veselý nebyl. A mám pocit, že tehdy se moc nestávalo, že by někdo chodil s úsměvem po městě a radoval se. Všichni byli zamlklí, upjatí, ustrašení. Jiné to bylo snad jen pro herce, kteří bývají spontánní, nebo tehdejší disidenty, kteří si z ničeho nic nedělali a nikoho se nebáli.“

„Dlouho jsem to negativní, co jsem v sobě měl, vůbec neřešil. Ale pak jsem si uvědomil, že mě to svírá, že to je těžké jak olovo. Hodně jsem jeden čas pil, kouřil tři krabičky denně. Žil jsem beze smyslu. Jako když vidíte lidi, co jdou každý den do hospody, každý den tam melou ty samé nesmysly a každý den si tam stěžují na ty samé věci. Já jsem několik let žil v zahraničí, vrátil jsem se na přelomu tisíciletí. A nějak se to pro mě tehdy obrátilo k lepšímu. Jednak se člověk v pokročilém věku dostává do trochu jiné dimenze, snaží se zapomenout a všem odpustit, jednak šlo najednou všechno tak nějak automaticky. Šel jsem po Praze a hned jsem si našel práci, a hned jsem si také našel přítelkyni. Jsme spolu dodnes. Všechno plyne tak, jak jsem si to vždy představoval. Proto jsem dnes veselejší, klidnější a vyrovnanější. A přestal jsem se bát lidí. Dřív jsem si vždy hned myslel, že to se mnou někdo myslí špatně. Dnes už si to nemyslím.“

/

„I used to be very afraid. Of my parents, of people in general. When somebody wanted to caress me, I flinched. My father was a soldier and he used to give me a talking-to all the time. He was very negative – you could just look at him and you saw. He had this gaze, I have it too sometimes. Neurosis, alcoholism and cigars, that’s what ran in my family. On top of that we often moved and my parents were away all the time. I was constantly with some other prople who took care of me – with my aunt, uncle, granny, grandpa or cousin. I have a memory of her from the time when I was around four. She was a total shrew. I guess she was a nymphomaniac, she probably used to prostitute herself at the age of thirteen. I think that her mum was a police captain but she died at fifty because she had used to smoke one ciggy after another. There were full ashtrays at our home as well, ‚Sparta‘ cigars were all around the place. I started smoking at seven – secretly, from the window of my room. My parents must have known. But they tolerated it. Or they just didn’t care about me at all. It was a weird time, the 1970s. Parents used to bribe me with presents but I don’t remember that they would smile, laugh or play with me. I guess nobody really had a happy life back then – not even those who were on the side of Communists. I sometimes take photos of my step-granddaughters today and they smile and are joyful all the time. On my children’s photos you could see that I was never joyful. And I don’t think that there were many people back then who walked down the streets with a smile. Everybody was taciturn, stiff, timid. I guess it was different only for actors, who are spontaneous, and for dissidents who took things as they came, who were not afraid of anything.“

„I didn’t concern myself with all those negative things, which I had in me, for a long time. But then I realized that it used to give me a knot in my stomach, that it was as heavy as lead. I used to drink a lot back then and I smoked three cigarette packs a day. I didn’t see a meaning of my life. Just like when you see people who go to the pub every day, say the same bullshit and complain about the same things. I lived abroad for a couple of years, I came back here at the beginning of the millenium. And somehow everything turned for the better back then. It was partly because of the fact that as one gets older, he gets into a different dimension, tries to forget and forgive certain things, and partly I had a feeling that everything started to come to me naturally. I walked through Prague and I immediately found myself a job, and I also immediately found myself a girlfriend. We’re still together. Everything goes as I imagined. That’s why I’m now more joyful, calm and balanced. And I stopped to be afraid of people. Before when I met somebody, I used to think right away that they wanted to do me harm. I don’t think that anymore.“