Powered by Seat

HOPRG_2120a

„Válka ve mně zůstala a zůstane. V naší rodině sice nikdo nepadl, jen strejda byl totálně nasazený v Německu, a já jsem byla malá holka, ale byl to děs. Jak se to vůbec dá říct? Předat? Zkrátka: Nebylo co žrát, byli jsme zavření ve sklepě. Když bylo nejhůř, tak nám paní, co měla vedle ve vchodu krámek, přinesla sklenici sádla a chleba. Všichni jsme se podělili. Ale na konci války jsme byly všechny děti podvyživené, měly jsme náběh na tuberu. Maminka nám málem umřela, protože nám dávala první poslední a sama nejedla. Pocházela z venkova, odkud nám občas poslali jablka, padavčata. To nám pak vždy udělala těsto a na to ty jablka dala. Já myslím, že kdybych to teď někomu nabídla, tak by snad ještě urazil. Přitom my jsme si tehdy říkali bůhvíco nemáme.“

„Hrozně mě štve, jak se dnes zase zbrojí. Politici jsou jak pitomci – furt zbrojí do války, furt na sebe štvou. Úplně zbytečně. Ať nechají lidi žít. Zrovna jsem o tom mluvila s jednou paní a ona povídala: A vždyť je to jedno! No, to je taky zkušenost. Se vsadím, že vám babky jako já často povídají, co mají v rodině, co děti, co vnoučata, co manžel. Že je to pravda? Tak o tom vám ja říkat nebudu! Já bych se také ráda dožila pravnoučat, ale to byste vy mladí s tím zbrojením museli sakra něco udělat! Takže teď se na něco zeptám já vás: Co s tím hodláte dělat?“

/

„The war has stayed in me and it always will. We had no casualties in our family, only my uncle was deployed as a forced labour in Germany during the war. I was only a little girl but it was terrible. How can I even begin to describe it? Simply put: We had nothing to eat and we were locked up in a basement. When it was the worst, a woman who owned a little shop next door brought us bread and a jar full of lard. We all shared it. But at the end of the war all of us children were malnourished and we had first stages of tuberculosis. Our mom almost died as well because she used to give everything to us and she didn’t eat enough herself. She was originally from a countryside and people from there sometimes used to send us windfall apples. When that happened, she always made a dough and put the apples on top of it. I think that if I offered it to someone today, they might get offended. But back then we though how lucky we were to eat something like that.“

„I’m really angry about the current armament. Politicians are acting stupid – they keep on arming for a war, keep on insulting one another. It’s completely pointless. They should let people be. I just talked about it with a women I know and she said: ‚It doesn’t matter!‘ Well, that’s an opinion. I bet all the grannies like me talk to you about their families, their kids, grandkids and husbands. Isn’t it so? Well, I’m not going to! I would also like to live long enough to see my grandchildren but first, young people like you need to do something about the armament. So let me be the one who ask a question for a change: What are you going to do about it?“