Powered by Seat

HOPRG_2121a

„Člověk asi v životě musí poznat veliké zlo, aby si vážil dobra. Já jsem se narodil se zlatou lžičkou v ústech. Rodiče i prarodiče byli v podstatě komunistická oligarchie. Maminka byla modelka, tatínek byl diplomat, bulharský kulturní atašé. Takže jsem od dětství cestoval po celém světě. Pak jsem vystudoval psychologii a filosofii a dělal k tomu různé bojové sporty, třeba Krav Maga. Když jsem se podruhé oženil, tak jsem zjistil, že manželka v Praze zdědila obrovský majetek. Provozovali jsme po městě různé podniky. Na začátku devadesátých let asi zpravodajská služba zjistila, že jsem docela chytrej, zcestovalej, že dělám ty bojové sporty, že mluvím sedmi jazyky, a rozhodli se mě oslovit.“

„Každý zpravodajec žije schizofrenním způsobem – vždy totiž máte určitou legendu, roli, kterou si vymyslíte a kterou pak musíte hrát. Dostanete nový pas, nové doklady. V Německu jsem třeba byl námořník, jezdil dva roky na rybářských lodích. Byla to zatraceně těžká práce, ale miloval jsem to, hlavně, když byly bouřky. Jelikož mám i určité církevní vzdělání, tak jsem se později dostal jako kaplan do války. Nejprve jsem byl v Bosně, pak v Iráku. Staral jsem se o duše vojáků. Když totiž poprvé někoho zabijí, tak je to pro ně obrovská věc. Viděl jsem, že na to reagují dvojím způsobem – buď se s tím nemohou vyrovnat, anebo je to začne bavit. Já jsem se jako kaplan bojových akcí neúčastnil, měl jsem na sobě vestu s červeným křížem, ale pak nás jednou přepadli ze zálohy – nějaká malá sebevražedná skupina, co bojovala proti irácké i americké armádě. Překvapili nás. Než jsem stačil sáhnout po M16, tak jsem ho měl u krku. Nezbylo mi nic jiného, než ho podříznout. Několik lidí… Vždy jsem vnímal, že žiju proto, abych lidem pomáhal, takže tohle pro mě byla zcela zásadní věc. Měl jsem z toho obrovské trauma. Najednou se mi otočil svět. Z kněze byl vrah. Ve válce se tomu tak neříká, ale co jiného to je? Mezi vojáky se o tom ale nemluvilo. Respektive o tom mluvili ti, kterým to dělalo dobře, ti už tam na místě říkali, jak to budou jednou vyprávět doma v hospodě. Říkal jsem: ‚To není normální, přeci se nemůžeš chlubit takovým zvěrstvem!‘ Já když jsem se vrátil domů, do civilu, tak jsem byl půl roku v Bohnicích. Když se valí tanky, tuny železa, a nad vámi létají permanentně letadla, tak je to ohromný rámus. Tady bylo najednou ticho. To jsem nevydýchával. Byl jsem agresivní, všechno mi vadilo. Jel jsem v tramvaji, kde stáli staří lidé a mladí seděli, a tak jsem strašlivě zařval a okamžitě to bylo naopak – staří seděli, i ti, co původně ani sedět nechtěli. Radši si sedli, aby ten psychopat už mlčel. Jakmile jsem vnímal jakékoliv zlo, nespravedlnost, ať už sebemenší, tak jsem okamžitě startoval. Protože jsem v sobě cítil vinu. To je frustrace, kterou si v sobě nese každý násilník. Manželka mě tehdy ani nechtěla pouštět s penězi ven, protože jsem všechno rozdal – jakmile jsem viděl chlapa na ulici, jak klečí, tak mohl být ožralý jak prase, ale já jsem hned začal: ‚Co se ti stalo, ty chudáku? Na, tady máš!‘ – a dal jsem mu klidně pár stovek. Těžko jsem se do toho normálního světa vracel. Přihlásil jsem se tedy na to léčení a to mi pomohlo. Během půl roku mi dali do hlavy, že jsem někdo jiný, než za koho jsem se považoval. Dnes jsem obyčejný chlap, který rád maluje a fotí a který dál pomáhá bezďákům – zrovna jim nesu nějaké oblečení a jídlo. Minulost je pro mě dnes jen sestra přítomnosti. Musel jsem ji smazat. Jako když v počítači něco hodíte do koše, počítač resetujete, necháte ho nastartovat znovu a jedete dál. A budoucnost? Té se nebojím – mám Boha, takže vím, že nikdy nebudu sám.“

/

„A man probably has to experience a great evil before he can appreciate the good. I was born with a golden spoon in my mouth. My parents and grandparents were basically part a communist oligarchy. My mom was a fashion model, my dad was a diplomat, a bulgarian cultural attaché. So I traveled all around the globe since I was little. Then I studied Psychology and Philosophy and I practised martial arts, for example Krav Maga. When I got married for a second time, I found out that my wife inherited a lot of buildings in Prague. And so we ran various bars in the city. At the beginning of 1990s, local intelligence service probably found out that I was quite smart, that I knew a lot of places, that I did the martial arts and that I spoke seven languages and they decided to approach me.“

„Every intelligence officer lives in a schizophrenic way – because every time you have a legend, a role that you invent and that you have to obey. You get a new passport, new ID. For instance in Germany I was as a sailor, I used to work on a fishing boat for two years. It was a damn hard work but I loved it, especially during storms. Since I also had a religious education, I later got into a war as a chaplain. I was in Bosnia at first and then in Iraq. I took care of souls of soldiers. Because it’s a huge thing for them when they kill somebody for the first time. I could see that they reacted on it in two different ways – either they couldn’t dealt with it or they started to like it. As a chaplain I was not participating in the combat, I wore a vest with a red cross, but then we were ambushed one day by a small suicidal group that fought both against Iraqi and Americal army. They surprised us. Before I managed to grab my M16, he was right infront of me. I had no option than to cut his throat. Several people’s… I had always thought that I lived to help people so this was a turning point for me. I was hugely traumatized from it. My life suddenly turned upside down. A priest became a killer. They don’t call it ‚murder‘ in war but what else is that? It was not disscused among soldiers. Or rather – only the ones who liked it did talk. They used to say how they were going to boast about it to their friends in a pub one day. I told them: ‚That’s not normal, you cannot boast about such bestiality!‘ When I returned back home, into a civilian life, I spent six months in a mental hospital. When tanks, tons of iron, rolls and there are planes flying above your head all the time, it’s a huge noise. But here everything was so silent. I couldn’t stand it. I was getting aggressive, everything bothered me. I was on a tram where there were old people standing above seats with young people, so I started to scream and immediately it was the other way around – the old people were sitting, even those who hadn’t been planning to. They rather sat down so that the psychopath wouldn’t scream anymore. Every time I saw some evil, some injustice, even the smallest one, it started me up. Because I felt guilt. That’s the kind of frustration that every man who did a violent act carries inside of him. My wife didn’t even want to let me go out with money back then because I used to give everything away – every time I saw a guy on a street on his knees, and he could have been as drunk as a pig, I started to tell him right away: ‚Oh, poor man, what happened to you? Here, take this!‘ – and I gave him a few hundred crowns. It was hard for me to go back into the normal life. So I went for the mental therapy and it helped me. In six month’s time they managed to persuade me that I was someone else than I considered myself to be at that time. Today I’m an ordinary man who likes to paint and take pictures and who keeps helping the homeless – I just carry some clothes and food to them. The past is just the present’s sister for me now. I had to erase it. Just like in a computer when you put something in bin, reset the machine, let it start again and then you keep going. And future? I’m not afraid of it – I have God so I know that I will never be alone.“