Powered by Seat

HOPRG_2122a

„Přemýšlím, jak co nejlépe zvládnout výchovu dcery. Dnes slaví jeden rok. Za tu dobu jsem začal hodně přemýšlet o tom, jak tady různé věci fungují. V čem tady žijeme, v čem jsme vyrostli. Jaká jsou různá úskalí – například ve školství. Než má člověk dítě, tak si říká, že už je to za ním, že už ho to nemusí zajímat, ale najednou je s tím znovu konfrontován. Začal jsem si představovat její budoucnost a uvědomil si, že bych chtěl, aby vyrůstala v trochu jiném prostředí než jsem vyrostl já. Například jsem chodil do běžné státní školky a pamatuji, že to byla spíše taková drůbežárna: Nahnali tam děti, ty si tam sice s něčím hrály, ale za mých časů to bylo tak, že učitelky tam nebyly od toho, aby je inspirovaly, k něčemu vedly, nebo si s nimi i jen hrály. Byly tam jen jako dohled. Děti to tak samozřejmě nebraly, ale bylo to trochu takové vězení. Místo, kam si rodiče děti odložili, ty to tam nějak přežily, učily se různá pravidla, po obědě šly spát, a odpoledne šly domů. A další den znovu. Než se nám dcera narodila, tak jsem vůbec nevěděl, jak to budu v těchto otázkách mít, neměl jsem žádný dopředu vymyšlený program. Ale zjistil jsem, že mi je bližší přístup, kdy se člověk snaží s dětmi sdílet jejich vidění světa. Mám totiž za to, že než se dítě dostane do puberty, tak žije v úplně jiném světě, který je do velké míry postavený na fantazii. Všechno se to v něm vyvíjí, roste v něm uvědomění sebe sama, i toho, že ve světě platí nějaké obecné zákonitosti. Ale když ho necháte jít svým vlastním tempem, tak se vlastně do toho systému dostává velice pomalu. Tahle společnost naopak chce děti hrozně brzy vtáhnout do světa dospělých lidí. Hustí do nich různé informace, zákony, pravidla. Myslím si, že se to dá dělat i jinak. Věřím, že když rodiče dají dítěti prostor a když mají jeho důvěru, tak si ono samo dokáže osvojit různé věci. A platí to už i u takhle malého dítěte. Samotné třeba dojde k tomu, že jít na nočník je příjemnější než mít něco v plenkách. Není potřeba to zbytečně urychlovat. Nebo – ona s námi dodnes spí v posteli. To je sice asi pro rodiče náročnější, člověk se častěji budí, ale na druhou stranu si tím ona k nám vytváří větší vazbu. A snad i větší důvěru. Protože vnímá, že ji nenecháváme vyřvat. Když jí byly asi čtyři měsíce, tak jednou v noci hodně řvala a já jsem s ní strávil několik hodin na nafukovacím míči – prostě jsem seděl, držel ji v náručí a houpal. Ráno jsem sice měl zkoušku s kapelou, ale tehdy jsem si silně uvědomil, že když je nespokojená, když řve, tak že ji v tom nechci nechat. Že nezavřu dveře: ‚Tak si dělej co chceš!‘ Že to nebudu dělat způsobem: Máme pravidla, teď je čas spát! Pravidla a hranice jsou jistě důležité, ale do doby, než doroste do určité fáze komunikace, potřebuje cítit hlavně tělesné teplo nás rodičů, naši blízkost. Cítit, že když se něco děje, tak že ji v tom nenecháme. To mi přijde jako dobrá cesta, aby z ní vyrostlo zdravé a nebojácné stvoření.“

/

„The question how to raise our daughter has been on my mind quite a lot recently. She’s one year old today. Since her birth I’ve been thinking a lot about how all kinds of things work in our society. What do we live in, in which ways we were raised. Where are the pitfalls – for instance in the field of education. Before having a child, one thinks that certain things are behind him, that he doesn’t need to bother with them anymore. But then you’re suddenly confronted with them again. I started imagining what her future might be like and I realized that I would like her to grow up in a different environment than I did. I went to a public kindergarden and I remember that it felt more like a poultry house: You brought the children were there, they played with something, that’s true, but the teachers were not there to join them, to inspire them or lead them towards anything. They acted only as a surveillance. It was basically a prison for children – even though the teachers didn’t realize it. It was a place where children were put aside by their parents. They were supposed to go through it, to learn some rules, to go sleep after lunch a to go back home in the afternoon. And on the next day it was the same. Before our daughter was born, I had had no clue about how I would have felt about such things, I hadn’t had any prepared programme. But I’ve found out that I prefer sharing a children’s perspective. Because I think that before a child gets into puberty, it lives in a completely different world that is strongly based on fantasy. Everything slowly develops inside, an awareness of the self and realization of the fact that there are certain general rules in the world. But when you let a child progress in its own tempo you see that it’s getting into the system rather slowly. This society, on the other hand, wants children to adapt to the world of adults quickly. It keeps pushing information, rules and customs into them. I think there’s also a different way. I believe that if parents give space to their child and they have his trust, the child can acquire many things on its own. And this is applicable even to a child who is this young. She can understand on her own that it’s more pleasant to use a potty rather then to have something in a diaper. It’s not necessary to make this process faster. Or – she still sleeps with us in the bed. That’s arguably more difficult for parents, one wakes more often during the night, but on the other hand, she’s building a stronger connection to us. And perhaps a stronger trust. Because she feels that we don’t let her weep. When she was around four months, she cried a lot one night and so I spent several hours with her – I was sitting on an inflatable ball, I cradled her in my arms and I bounced up and down. I had a rehearsal with my band in the morning but at that time I realized that I don’t want to let her on her own when she’s unsatisfied, when she cries. That I don’t want to close the door and say: ‚Do what you want!‘ That I don’t want to be like: There are rules, now it’s time to sleep! Rules and boundaries are important, of course, but until she grows up to a certain communication level, what she needs is to feel the body warmth of her parents, our closeness. To feel that if something is going on, we don’t abandon her. I think that’s a good way for her to grow up into a healthy and fearless human being.“