Powered by Seat

HOPRG_2130a

„Od malička jsem byla vedená k tomu, abych byla perfekcionistka. V rodině se vyžadovalo, aby byl člověk perfektní na oko – aby se choval slušně, byl hezky oblečený a ve škole měl samé jedničky. Takže jsem byla taková typická šprtka. Ale když jsem ze školy přinesla jedničku, tak mě nikdo nepochválil. Jakmile to byla horší známka, tak bylo okamžitě všechno špatně: ‚Jaktože ses neučila? Ty na to kašleš?‘ Jak jsem ale dospívala, tak asi rodiče usoudili, že už tolik nepotřebuji jejich pozornost, a já jsem si sama řekla: ‚Dobře, budu stoprocentní, budu ta perfektní dcera.‘ Všichni okolo mě začínali mít různé první vztahy, já v tom byla trochu pozadu, a tak jsem se rozhodla, že budu mít i perfektní vzhled. Mám hodně jemné vlasy, které se mi vždy mastily a ostatní se mi kvůli tomu smáli. A tak jsem si je začala mýt každý den. Začala jsem se i jinak česat, snažila jsem se pěkně líčit. Chtěla jsem být načančaná, štíhlá. Přitom nadváhu jsem neměla. Byla jsem trochu oplácaná, ale byl to takový ten dětský tuk, který časem zmizí. Začala jsem cvičit. Jenže s tím se stalo, že jsem začala čím dál tím víc omezovat jídlo. Nejdřív jsem jedla menší večeře, později jsem s jídlem končila před pátou odpolední, kdy jsem si dala jablko, banán nebo jogurt. Pak jsem zkrouhla i to a jedla čím dál menší porce – moje největší jídlo byla snídaně, což byly ovesné vločky a nějaké sušenky. Došlo to až tak daleko, že jsem měla poruchu příjmu potravy. Máma si ale myslela, že si vymýšlím, že to hraju. Že to není žádná nemoc. Nechtěla to řešit – pro ni ten problém neexistoval. Snažila jsem se jí říct, že se se mnou vůbec nebaví o tom, co se stalo ve škole, o tom, co se děje v mém životě, o tom, že to je to možná všechno způsob, jak na sebe chci upozornit. Potřebovala jsem od rodičů cítit jejich lásku a podporu, ale pro ně bylo všechno samozřejmé. Jenže když vás nepochválí vlastní rodiče, tak se tu chválu snažíte najít někde jinde. Hledáte potvrzení toho, že jste dobrý člověk, že za něco stojíte, že nejste zbytečný. Říkala jsem si, že když budu vypadat hezky, tak si mě ostatní začnou všímat a začnou mě přijímat. Chtěla jsem nosit jen to, co jsem viděla na všech těch modelkách, herečkách a zpěvačkách – i když mi to třeba nesedělo, i když to na mě vypadalo ošklivě, tak jsem si to stejně koupila. A snažila jsem se všem zavděčit, vlísat se k nim, získat si jejich chválu, jejich lásku: Přinesu! Podám! Pomůžu! Dám opsat! Dáte spolužákům opsat úkol, aby vás měli rádi, ale oni si z vás stejně udělají legraci a stejně vás na těch záchodech zavřou. Ale já to zkoušela dál a dál. Došlo to do bodu, kdy jsem vypadala příšerně a chovala se příšerně. I na lidi, kteří se mnou přes to všechno zůstávali, na kamarády, kteří mi chtěli pomoci. Dodnes je mi líto, jak jsem v té době byla na některé lidi nepříjemná. Jen proto, že jsem se vnitřně cítila špatně, že jsem byla neustále hladová, že mi byla zima.“

„Nakonec mi hodně pomohla učitelka angličtiny, která poznala čím procházím, protože jedna její kamarádka si prošla tím samým. Pochopila jsem, že nezáleží na tom, jak člověk vypadá, ale co má v hlavě. Ale pár let to trvalo – přinutit se znovu jíst bylo těžké. Až poslední dva roky cítím, že jsem opravdu spokojená sama se sebou. Dnes je mi úplně jedno, jestli se někomu líbím nebo nelíbím. Jsem taková, jaká jsem. Když se dnes bavím s kamarádkami a ony se začnou bavit o různých dietách, tak jim říkám: Nevím proč bych si měla něco odpírat, jen abych dostála nějakému ideálu krásy. Když se mu navíc ani dostát nedá. Ten ideál totiž neexistuje, je uměle vytvořený skrze reklamy, skrze digitální úpravu fotek. Nechci si tím kazit život. Chci být taková, jaká jsem. Obyčejná holka. Holka, co studuje vysokou školu a neví, jestli ji ten obor baví. Holka, co je nervózní z toho, co jí přinese budoucnost. Nejsem perfektní, jsem obyčejná holka.“

/

„I was raised as a perfectionist since I was a child. My family required me to look perfectly – to behave well, be dressed neatly and have only good grades at school. So I was a typical nerd. But when I came home with an A, no one praised me for it. When it was a worse grade, everything was suddenly wrong: ‘How come you didn’t study? Doesn’t it matter to you?’ But when I was growing up, my parents came to a conclusion that I didn’t need their attention anymore, so I told myself: ‘OK, I will be the perfect daughter.’ Everyone around me started to have first loves but I was a bit behind so I decided I will look perfectly. I have fine hair which become oily quite often and everyone laughed at me. So I started washing my hair every day. I arranged my hair differently, I tried to put on a nice make-up. I wanted to be slim and look beautiful. I wasn’t overweight. I had some baby fat but that you grow out of. I started doing exercise. But I also started to limit my food income. At first I ate small dinners, later I had my last meal before 5 pm and it was mostly an apple, a banana or yogurt. Then I cut that off and had smaller and smaller portions – my biggest meal was breakfast, mostly oats or cookies. It resulted in an eating disorder. My mum thought I was making the stuff up, that I was only pretending. She thought it was not an illness. She didn’t want to deal with it – it wasn’t a problem for her. I tried to tell her that she didn’t talk to me about what was going on at school, in my life, that it could be a way for me to draw their attention to me. I needed to feel the love and support of my parents but for them it was all obvious. But if your own parents don’t praise you, you look for it somewhere else. You look for an acknowledgement that you are a good person, that you are worth something, that you are not useless. I thought that if I had looked nice, other people would start noticing me and they would accept me. I wanted to wear only what I saw on models, actresses and singers – even though it wasn’t my style, it didn’t fit me, I bought it anyways. And I strived to please everyone, get their appraisal. And their love: I will bring it! Pass it on! Give you my notes! You give your classmates your homework so as they could accept you and they make fun of you anyways, they lock you up in restrooms. But I kept on trying. It got to a stage when I looked terrible and behaved terrible. Even to people who stuck on me, to my friends who wanted to help. I still feel sorry about my behavior. I was being mean because I felt bad about myself, because I was constantly hungry and shivering with cold.“

„In the end, my English teacher helped me as she could tell what I was going through because a friend of her had the same problem. I understood that it didn’t matter how does a person look like, it’s important what’s inside. But it took me several years – to make myself eat again was hard. But the last two years I feel that I am content with myself. I don’t care if someone likes me or not. I am who I am. When I talk to some of my friends and they start talking bout various diets, I tell them: I don’t think I should say no to eating something just to match an ideal. Which is unreachable anyways. The ideal of beauty doesn’t exist, it’s artificially crafted through commercials or digital edits of photographs. I don’t want to spoil my life with it. I would like to be who I am. An ordinary girl. A girl who studies a university and doesn’t know if she likes it. A girl nervous of what the future brings. I am not perfect, I’m just a girl.“