Powered by Seat

HOPRG_2132a

„Rozpadl se mi dlouholetý vztah. Začal jsem se sám sebe ptát: Mohl jsem něco dělat lépe? To, jak tu situaci vnímám a cítím – je to čistě můj subjektivní pocit? Nebo se v tom dá vysledovat nějaká objektivita? Jak s tou situací mohu do budoucna naložit? Přes osobní zájem o tyhle otázky jsem se postupně dostal až k povolání psychoterapeuta. Je to dnes takové moje téma – jak pomáhat, druhým lidem nebo sám sobě, jak žít kvalitní život. A každý příběh se kterým se ve své praxi setkám mne nějak ovlivňuje. Promlouvá k tomu, co jsem prožil či prožívám. Nebývám tam v roli experta, ale vzniká určitý vztah. Jednou za mnou například přišla partnerská dvojice, kdy žena a muž řešili, jestli spolu zůstat či nezůstat. Paní si stěžovala, že partner je laxní, že rodině nepřináší tolik jako ona. Měla pocit, že je přetížená a že veškeré břímě rodiny nese na sobě. Přišli za mnou s tím, že už toho oba dva mají dost, že jsou přesvědčeni, že by se měli rozejít. Nicméně to chtěli ještě prozkoumat, uvědomovali si, že by jejich děti rozvodem velmi trpěly.“

„V naší společnosti všichni hrajeme na to, že hledáme dobro a zlo, tenhle mýtus je tu hodně zakořeněný. A nutí nás to neustále všechno posuzovat. V tomhle případě se nám ale po pár setkáních podařilo tenhle mód uvažování alespoň na chvíli vyměnit. Došli jsme do bodu, kdy už se nesnažili dobrat nějaké pravdy – o tom, jaký je on nebo ona –, ale kdy začali být více v kontaktu se sebou samými, kdy začali vyjadřovat sebe. Zeptal jsem se například té paní: ‚Jak se cítíte, když přijdete večer z práce a zjistíte, že manžel nevyluxoval, nevynesl odpadky a ‚jen‘ si hraje si dětmi?‘ Na začátku měla tendenci říkat: ‚No, podívejte, já nevím, co s tím mám dělat, protože jsem mu to říkala už několikrát. A je to furt stejné!‘ Měla tendenci mluvit o něm. Její manžel dělal to samé – když jsem se ho zeptal, jak s v té které situaci cítí, tak začal popisovat, co manželka dělá anebo nedělá. Ale pak došlo k tomu obratu, kdy najednou byli schopni říct: ‚Cítím se unavená, jsem trošku zklamaná, mám v sobě určitý vztek.‘ A když jsme šli k jejím potřebám: ‚Chci se chránit, chci porozumění, chci spolupráci.‘ To je naprosto něco jiného, než když člověk posuzuje druhého. Tomuhle jde najednou rozumět, tady se ti lidé začínají setkávat. A když on potom řekne: ‚Já se vlastně cítím strašně zahanbeně, protože si nejsem jistý, jestli to, co dělám, bude oceněno anebo ne. Tím se dostávám úplně mimo sebe, jsem víc a víc nejistý, a tak se radši straním. Čím dál víc unikám, tím se chráním.‘ Paní tomu tehdy porozuměla – uviděla, že jeho potřeba je stejná jako její. Že čím víc se ona snaží, tak tím je nejen víc přetížená, ale také, že ho tím dostává pod větší tlak na který on reaguje útlumem. Zjistili, že se to musí snažit vyrovnávat a pak už jsme jen hledali mechanismy, jak toho docílit. Tak, aby se v tom vztahu oba cítili lépe, aby začali spolu-fungovat.“

„Jedna část našeho mozku neustále vytváří určitou strukturu myšlenek, různých pravidel a zobecnění, o které se opíráme víc než o naše prožívání. Říkáme si třeba – toto je dobro, toto je zlo. Když se někdo chová takto, výsledkem může být to a to. Taková struktura myšlení je užitečná a dobrá, ale neměli bychom zůstávat jen u ní. Měli bychom to doplňovat momenty, kdy si řekneme: Tak, teď opravdu vnímám. Vnímám to, co prožívám. Vnímám to, co cítím. Vnímám to, co se děje s mým tělem, s mými emocemi. Nezůstávám u toho, že si o tom všem jen něco myslím.“

/

„My long-term relationship has broken up. I started to ask myself: Was there anything I could have done better? The way I perceive the situation – it is strictly my subjective feeling? Or is there any objectivity in all this? How should I deal with the situation in the future? Through a personal interest in these questions I gradually became a psychotherapist. It’s my thing today – how to help, both other people and myself, how to lead a good life. And every story that I encounter in my practise influence me in a way. It speaks about things that I’ve been or currently am going through. I’m not putting myself into a role of an expert, there’s a special kind of a relationship between me and my clients. Once, for instance, a married couple came to me. They couldn’t decide if they should stay together or break up. The woman complained that her parter was a slacker, that he didn’t do so much for the family as she did. She had a feeling that she was overloaded, that all the burden of the family life lay on her. They came to me saying that both of them are tired of it, they both thought that they should get divorced. But they still wanted to look into it, they realised that their children would suffer a lot.“

„In our society, there’s a popular game of searching for good and evil, this myth is well-rooted around here. And it makes us judge everything. But in this case we managed, at least for a while, to switch to another mode of thinking after a couple of sessions. We got to a point when they weren’t trying to discover certain truth – about how she or he was – but they were closer to themselves, started to express themselves. For example, I asked the woman: How do you feel when you come back home in the evening and you find out that your husband hasn’t done the vacuum cleaning, hasn’t taken out the garbage and what he’s doing is that he is ‘just’ playing with children? At the beginning she tended to say: ‘Well, look, I just don’t know what to do about him, I’ve told him many times. And it’s still the same!’ She had a tendency to talk about him. And her husband did the same – when I asked him what he felt in that situation, he started describing what his wife is or isn’t doing. But then there was a break-through when they were suddenly able to say. ‘I feel tired, I’m rather disappointed, I’m upset.’ And when we talked about her needs: ‘I need to protect myself, I need understanding, I need cooperation.’ Which is something different from judging the other person. This is understandable, this is when people are able to connect. And when he says: ‘I feel ashamed because I’m not sure if my deeds will eventually be appreciated or not. This is when I lose myself, I’m more and more insecure and I tend to stay aloof.’ The lady finally understood this – she saw that her and his needs are the same. That the more she tries, the more burdened she is and also at the same time he gets under more pressure. Which puts him into a slow-down. We found out they should work on finding the balance and then we looked for mechanisms which should help them achieve this with the goal to work better together.”

“A part of our brain is constantly creating a particular structure of thoughts, rules and generalisations which we lean on more than on our experience. We think – this is the good, this is evil. When someone behaves this way, this is how it ends. This structure of thought is useful and good but it shouldn’t be the end. We should refill it with moments when we are fully present. When we feel what we are going through. When we perceive what we feel. We perceive what is happening with our bodies, with our emotions. And not just remain content with what we assume.”