Powered by Seat

HOPRG_2135a

„První muž, ač to byl doktor, pil, s tím jsem se rozvedla, ale s druhým jsem se měla moc dobře. Přestože jsem se o něj posledních třináct let starala, byl po mrtvici. Pracovala jsem ve zdravotnictví, věděla, co mě čeká, ale bylo to těžké. Nechtěla jsem se s tím jeho stavem smířit, a tak jsme ho znovu učili chodit, mluvit, dělat různé věci. Nepřipouštěla jsem si, že by to nešlo. Ale byla to ohromná změna. On předtím jezdil se sanitkou a když stál na semaforu, tak byl schopný do mikrofonu říkat různé průpovídky: ‚Paní, ta zelená už zelenější nebude!‘ Také trénoval fotbal, byl hodně dynamický, neustále něco říkal, byl hlasitý, výrazný. Pak najednou nic. Nemluvil. A zpočátku i odmítal chodit na ven na procházku dřív, než pracovníci léčebny, kde jsem s ním žila, odešli odpoledne domů. Styděl se. Ale po pár letech jsme oba tu situaci přijali a dnes už vnímám, že ta mrtvice přinesla i svá pozitiva. Do formuláře na konci jednoho rekondičního pobytu jsem z legrace napsala, že je výhoda, že mi nikam neutíká, že drobí na jednom místě a nehádá se se mnou.“

„Skrze ty pobyty jsme poznali velkou část republiky i různé lidi. Po čase už jsme byli ustálený kolektiv, dodnes se s těmi lidmi každý měsíc potkávám. A je to vždy strašně milé. Vidět, že si někdo dokáže z té nemoci nic nedělat, neupřednostňovat ji, ani neupozaďovat – brát to tak, jak to je. V té skupině jsou doktoři, architekti, inženýři, ale i úplně obyčejní lidé. Ta nemoc nás ale tak stmelila, že si nikdo nikdy před druhým nehrál na chytrého. Když jste si vědomi ceny života, tak nemáte nic takového zapotřebí.“

/

„My first husband was a doctor but he drank a lot so I divorced him. But I had a great time with my second husband. Despite the fact that I had to take care of him for the last thirteen years because he had a stroke. I didn’t want to come to terms with his condition and so we started to teach him how to walk again, how to talk, how to do all kinds of things. It was not an option for me that it might not work. But it was a tremendous change. He used to drive an ambulance before and when waiting at a traffic lights, he was capable to say into a loudspeaker: ‚The green light won’t turn any more green, lady!‘ He was also a football coach, he was very dynamic, he talked all the time, he was loud and noticeable. And then suddenly nothing. He was silent. At the beginning he even didn’t want to go out for a walk before every worker from the sanatorium – where I lived with him – left home in the afternoon. He was ashamed. But after a few years we both accepted the situation and now I can see that the stroke brough us also some positive things. Once I jokingly wrote into an evaluation form after a rehabilitation stay that the benefits of the situation were that he couldn’t run away from me, that he was dropping crumbs only at one place and that he didn’t argue with me.“

„We discovered many places in our country through the stays and we also met many people. After some time we formed a steady group, I still meet these people every month. And it’s always very sweet. To see that some people are able to accept the illness, to put it neither to the front nor to the back – to take it as it is. There are doctors, architects, engineers but also ordinary people in the group. But the illness welded us together in such a way that none of us ever looked down on anybody else. When you’re aware of the cost of life, you don’t feel the need to do anything like that.“