Powered by Seat

HOPRG_2136a

„Můj táta přežil holocaust, utekl z Osvětimi. Ale já jsem to dlouho nevěděla. Nemluvil o tom. Pracoval jako novinář, byl hodně zaměstnaný, budoval socialismus. Byl z generace, která s dětmi vůbec nemluvila. Ale v šedesátých letech, když mi bylo deset, napsal několik povídek, které popisovaly, jaké to tam bylo. Psal o lidech, které tam potkal. Ale napsal to takovým novinářským stylem, jako by on sám byl jen nezúčastněný pozorovatel. Jako by tam ani nebyl. Když později někdy v životě mluvil o holocaustu, tak to vždy říkal zcela bez emocí, bez angažovanosti. Vždy jsem měla pocit, jako by mluvil o někom jiném. Uvědomila jsem si, že to je psychická obrana. Jednou mi řekl, že největší strach a úzkost zažil až ve chvíli, kdy se do Osvětimi vrátil po deseti letech jako novinář. Když tam byl za války, tak své emoce odložil, odstřihl se od nich. Sama to tak někdy mám, je to docela dobrá metoda pro přežití. A mě velice zajímá, jaké to je, když člověk přežije takové věci. A jak ho to může proměnit – to, že to byl právě on, kdo přežil. Jednou jsem na Starém Městě viděla hrdličku, která byla uvězněná mezi oknem a ochranou sítí na kostele Sv. Ducha. Lidé to viděli, zavolali požárníky a já přišla právě ve chvíli, kdy ji vyndavali ven. Měla štěstí a najednou byla mezi ostatními hrdličkami výjimečná svým osudem. Najednou byla jiná. Přijde mi, že člověk, který přežil holokaust, je taková hrdlička. Vím, že někteří lidé tu situaci neunesli – to, že oni přežili a ostatní ne. Dodnes hodně přemýšlím, jak to asi vnímal můj táta. Od něj už to bohužel nikdy neuslyším, ale dodnes čtu všechny vzpomínkové knihy, které vychází. Pracuji v Židovském muzeu, hodně se pohybuji na Starém Městě, takže vždy říkám, že i když jdu ke kadeřnici, tak se z ní často vyklube člověk, který má v rodině podobný příběh. Cítím se být se všemi těmi lidmi propojená. Když jejich příběhy čtu nebo poslouchám, tak si připadám, že jsem to zároveň i já, kdo je v tom transportu.“

/

„My father is a holocaust survivor, he escaped from Auschwitz. But I didn’t know about it for a long time. He didn’t talk about such things. He worked as a journalist, he was very busy, building up socialism. He was from a generation that didn’t really talk with their children. But in 1960s, when I was around ten, he wrote a several short stories that described how it was back there. He wrote about people that he met. But he wrote it in a journalistic style and in a way as if he was just an observer. As if he wasn’t there himself. Laten in life, when he sometimes spoke about the holocaust, he spoke about it without any emotions or engagement. I always felt as if he spoke about somebody else. I realized that it was a kind of a mental defense. He once told me that he felt the greatest fear and anxiety only when he visited Auschwitz ten years later as a journalist. When he was there during the war, he simply put his emotions away, he cut himself off all that. I have it the same way sometimes, it’s quite good strategy for survival. And I’m very interested how it is to survive such things. How it can change a person – the fact that it was him who survived. Once I saw a dove in the Old Town that flew in the space between a window and a protective net on the Church of the Holy Spirit. People noticed that, called firemen and I appeared there just as they were rescuing the dove. She was fortunate and suddenly she was different than other doves because of her life story. She was suddenly different. It seems to me that a holocaust survivor is a kind of a dove. I know that some people couldn’t handle their situation – the fact that they survived while others didn’t. I still think a lot about how my father thought about it. Unfortunately I will never hear about it from him but I read all the memoirs that are published. I work in the Jewish Museum, I spend a lot of time in the Old Town so I always say that even when I go to a hairdresser, I meet somebody who has a similar story in his or hers family. I feel connected to all those people. When I read or hear their stories, I feel like I’m there with them, being deported to the concentration camp.“