Powered by Seat

HOPRG_2139a

„Od malička jsem byl hrozně soutěživý. Jedna z největších bolestí mého života bylo prohrát. Cokoliv. Jakékoliv závody, ať už to byla atletika nebo turnaj v ping-pongu – vždy, když jsem prohrál, tak mě bolelo u srdce. Byly to opravdu dny bolesti. Ani nevím, kde se to ve mě vzalo, ale bral jsem to jako své osobní selhání, jako konec světa. Naprosto jsem se sžíval s přesvědčením, že nejdůležitější je dosáhnout toho, co chci. Urvat to za každou cenu. Jeden čas jsem hrál tenis, pak několik let americký fotbal. Pamatuji, jak jsme jednou prohráli v semifinále juniorské ligy. Bylo to napínavé do posledního momentu, já měl kolem sebe dvacet nejlepších kamarádů, dali jsme do toho všechno, ale nestačilo to. A už jen tahle myšlenka, která mi tehdy blikala v hlavě – ‚nestačilo to!‘ – mě tehdy hrozně bolela. Vůbec jsem si neuvědomoval, že existuje nějaké zdraví, že existuje nějaká rodina, že to celé prožívám s dobrými kamarády, že ty kamarády vůbec mám – měl jsem klapky na očích, nic jiného než sport pro mě neexistovalo. Ale dnes vnímám, že jsem to nedělal proto, že by mi to přinášelo radost, ale jen kvůli neustálému hladu po pocitu, že jsem lepší než ostatní a že dokážu vyhrát. Léta jsem tím zcela žil. Trénoval jsem pětkrát týdně, do toho chodil pětkrát týdně do posilovny. Byli jsme tým kluků, kteří všichni chtěli být silní, všichni chtěli vypadat dobře, všichni chtěli zapůsobit na holky. Skrze muskulaturu jsme chtěli působit víc drsně, než jací jsme uvnitř byli – vlastně docela citliví, chytří a fajn kluci. Ale posedlost svaly a tím vypadat v té šatně lépe než druhý, zvednout na bench víc než on, byla v tom našem týmu hodně přítomná. Bylo to takové kolektivní klima – být velký, být svalnatý. To byla naše první, životní priorita. Vládla mezi námi velmi přátelská atmoseféra, ale ti menší a slabší neustále dostávali feedback, ať zamakaj: ‚Posuň se trošku vejš!‘“

„Do chvíle, kdy jsem to ztratil, jsem si neuvědomil, jak moc jsem na tom lpěl. Až obsesivně. Jakákoliv představa, že bych nebyl dokonalý, že bych nebyl nejlepší, že bych zklamal, pro mě byla tak silná a bolestivá, že se to všechno začalo dít. Protože mi přijde, že to, čeho se nejvíc bojíme, se dost často stane. Takže přišla různá zranění. Dostali jsme se do play-off a mně se natrhl ‚hamstring‘, zadní stehenní sval. Celý americký fotbal je o sprintování, o výbušnosti. Takže když se tímto způsobem zraníte, tak jste ze hry. Když mi tehdy doktor řekl, že nebudu moci tři měsíce nic dělat, tak se mi chtělo brečet. Měl jsem z toho úzkosti. Hlava chtěla, ale nešlo to. Dnes mi přijde, že takové momenty dělají člověka moudřejším – když něco chcete, ale ono je to jinak, a tak se na to musíte adaptovat. Ale tehdy jsem to dlouho nechtěl přijmout. Když jsem měl ten sval natržený potřetí levý a potřetí pravý, tak mi nic jiného nezbylo. Chvíli to potom trvalo, ale pochopil jsem, že klíč ke spokojenosti je v mé hlavě. Uvědomil jsem si, že nemůžu jít celý život proti proudu a něco jen neustále chtít. A že musím přijmout tu svou realitu taková, jaká je. Se sportem jsem skončil, později jsem začal dělat jógu, začal jsem meditovat, zdravěji jíst, víc spát. Ale moje ego si zpočátku hodně zakládalo na tom, jak vypadám, takže ta proměna byla těžká. Během prvních třech měsíců jsem zhubl snad deset kilo. Když mě tehdy někdo z kluků potkal, tak říkal: ‚Hele, co se děje? Ty jseš nemocnej?‘ Vnímal jsem ty lítostivé pohledy a bylo pro mě hrozně těžké obhájit si sám před sebou myšlenku, kvůli které jsem to celé dělal. Tedy to, že jsem chtěl zapracovat na svém vnitřku, na svém přístupu k věcem. Abych už nehledal štěstí v tom, že mám svaly, že chytím víc míčů, že vyhraju zápas. Protože i když toho dosáhnete, tak když se po letech ohlédnete zpátky, tak vidíte, že vás to stálo hrozně moc. Že jste tím jedním pitomým vítezstvím daleko víc ztratili než získali. Protože ta soutěž, o kterou vám tehdy šlo, je pouze zanedbatelnou součástí vašeho života.“

/

„I have always been very competitive. Since I was a child, the biggest pain I felt was when I lost. It could be anything. Any competition, be it athletics or table tennis – every time I lost, my heart ached. These were really days of sorrow. I don’t even know from where it was coming from but I was really taking it as my personal failure, as the end of the world. I was totally convicted that the most important thing of all is to achieve what I want. To win at all costs. I played tennis for a while and then american football for several years. I remember that once we lost in semi-finals of a junior league. The game was tight till the last moments, I had my greatest friends around me, we gave it all we had but it wasn’t enough. And this thought alone that started to appear in my head – ‚it wasn’t enough!‘ – was very painful to me. I didn’t realize that there were also other things – health, family, experiencing things with my friends, even having friends at all. I had a tunnel vision, sport was the only thing I was aware of. But now I see that I was not even doing it for the joy of it but only because of the constant hunger for a feeling of being better than others, for the victory. This was my life for long years. I used to go to trainings five times a week and five times a week I went to a gym. We were all guys in the team, all of us wanted to be strong, wanted to look good, wanted to impress girls. By having muscles we wanted to give the impression of being more tough than we were inside – in fact quite sensitive, smart and nice boys. But the obsession with muscles, with looking better than the other guy in the changing room, with lifting more weigh on the bench-press than him, was heavily present. That was the collective mindset – to be big, to be strong. That was our first life priority. There was a very friendly vibe between us but the smaller and weaker ones were constantly getting a feedback that they should work harder: ‚Step it up, man!’“

„I didn’t realize how much I clung to it until I lost it. I was obsessed. Any notion of not being perfect, of not being the best, of experiencing a failure, was so strong and painful for me that it all started to happen. Because I think that the things we fear the most often really happen. And so I started to have all kinds of injuries. We got into a play-off and my hamstring got torn. Americal football is all about sprints, about rapidity. So when you injure yourself in such a way, you’re out of the game. When the doctor told me that I won’t be able to play for three months, I was in tears. I felt anxious. My head wanted it but it was simply not possible. Now I think that such moments make us wiser – when you want something but it’s some other way and you have to adapt. But back then I refused to accept it for a long time. When I had both my left and right hamstring torn for the third time, I had no other option. It took a while but I understood that the key to my happiness lies within me. I realized that I shouldn’t go against the current my whole life, to keep wanting something. And also that I had to accept the reality as it was. I quit doing sport, later I started to do yoga, to meditate, to eat healthier, to sleep more. But my ego was very fixed on the way I looked so the change was hard at first. I lost ten kilos in the first three months. When some of the guys met me back then, they asked: ‚Dude, what’s going on? Are you sick?‘ I saw the pitying looks and it was very hard for me to justify in my own eyes the thought that I had decided to follow. The thought that I wanted to focus more on my mind, on my approach. So that I wouldn’t try finding happiness in having muscles, in catching more balls, in winning a game anymore. Because even if you do, when you look back at it after some years, you see that it cost you so much. That by winning the one stupid game you lost much more than you gained. Because the competition you were so eager to win back then is just an insignificant part of your life.“