Powered by Seat

HOPRG_2140a

„Hodně přemýšlím o tom, co dál se svým životem. Do roku 2008 jsem byla zaměstnaná ve velké korporátní firmě. To mě sice živilo, ale moc neuspokojovalo. A tak jsem se vydala na volnou nohu. Cítila jsem, že mě naplňuje fotografie a také vedení terapií, které jsem v minulosti sama podstoupila. Začala jsem u terapií na bázi regresí, kdy se člověk vrací do nepříjemných událostí svého života a čistí si je v sobě. Po čase jsem ale viděla, že i v těch regresích se lidé cyklí, že je jejich hlava nepouští dál. A tak jsem se dostala k terapiím založeným na dýchání. Přijde mi, že to je technika, která jde do větší hloubky, je schopná z člověka, z jeho těla, vytáhnout víc. Jedné mé kamarádce například zemřel tatínek, nevyplakala se, a při tom dýchání se jí ta situace vrátila a ty slzy přišly. Naše hlava nás často blokuje a tělo je moudré. Přestože jsem se předtím na mentální úrovni snad deset let zabývala různými svými problémy, tak hned při prvním takto vedeném dýchání jsem viděla, kolik věcí v sobě stále zadržuji. Vždy jsem si říkala: ‚Musím vydržet všechno nepříjemné, co se mi děje. Nemůžu dát najevo, že je mi něco líto. Já to vydržím, všechno to ustojím!‘ Dýchání vás vede do hloubky – propojujete se s různými částmi těla, které na to nějak samovolně reagují. Mně se hned napoprvé celé tělo zkroutilo a do mojí hlavy přišla věta: ‚Tak už to všechno pusť!‘“

„Během té techniky jste ve speciální pozici a jste při vědomí, dýcháte zcela normálně. Ale někdo vás tím provází a dýcháte s otevřenými ústy. Dýchání je život. Když při těch terapiích lidi provázím, tak jim říkám, že jsme jako mořská vlna, která s každým nádechem přijímá život a všechny situace, které přináší, a s každým výdechem se životu odevzdává. Je to jakýsi rytmus – přijímám život, odevzdávám se životu. Nádech, výdech. Dnes si díky tomu více uvědomuji, jestli zrovna plně nadechuji nebo jestli v sobě mám nějaké obavy a můj dech je zkrácený. Před dvěma lety jsem se rozvedla a najednou jsem dostala paniku, že se neuživím, a tak jsem se před třemi měsíci nechala znovu zaměstnat. Ale v pondělí jdu do práce naposledy, dohodli jsme se se zamětnavatelem na ukončení po zkušební době. A mně se v ten okamžik paradoxně hrozně ulevilo. To byl můj poslední výdech. Teď přemýšlím co dál, čekám, až se znovu nadechnu.“

/

„I think a lot about what to do next with my life. Until 2008 I was an employee in a big corporation. I was able to sustain myself that way but I didn’t feel much satisfaction. And so I became a freelancer. There were activities that made me feel fulfilled – one was photography, other guiding therapies that I had myself undergone in the past. I started with regression therapies when you go back to unpleasant events of your life and cleanse it. But after some time I saw that people get lost even in the regressions, that their head didn’t let them go behind a certain point. And so I found therapies based on breathing. It seems to me that this technique goes deeper, it pulls out more things from a our body. A father of a friend of mine died, she didn’t cry and during the breathing the situation came back to her and the tears came. Our head often blocks us while our body is wise. Even though I had been dealing with many of my problems on a mental level for maybe ten years, the first time that I experienced the breathing therapy, I saw how many things I still held within. I always thought: ‚I have to withstand every unpleasant thing that is happening to me. I can’t show that I feel sorry about it. I will withstand it, I will cope with everything!‘ Breathing leads you into a depth – you connect yourself with various parts of your body that react to it spontaneously. The first time I did that, my whole body got twisted and one sentence appeared in my head: ‚Let it all go already!’“

„You’re in a special position during the technique, you’re fully conscious and you breathe in a regular way. But there’s someone who leads the session and you breathe with an open mouth. Breathing is life. When I guide people during the therapies, I tell them that we’re like a sea wave. Every time we breathe in, we accept life and all the situations that it brings to us. Every time we breathe out, we submit ourselves to it. It has its rhytms – I accept life, I submit to it. Breathe in, breathe out. Thanks to this technique, I’m now more aware if I’m breathing fully in life or if I have any fears inside that make me short of breath. Two years ago I got divorced, I started to panic that I wouldn’t sustain myself so three months ago I got myself employed again. But this Monday I will go to work for the last time, we agreed with my employer that I would finish after my probation period. It’s a paradox but I felt a great relief at that moment. That was the last time I breathed out. Now I think what to do next, I wait for the next breathe in.“