Powered by Seat

HOPRG_2143a

„Můj bratr byl o osm let starší než já, ale vždy mi přišlo, jako by mezi námi žádný věkový rozdíl nebyl. Byl takový interaktivní – malovali jsme si a pobíhali na chalupě po lese. Hrál na klavír, já zpívala ve školním sboru, a tak jsme si jednou pro babičku, která strašně milovala opery, připravili překvapení – píseň z opery Nabucco od Verdiho. Hodně nás to tehdy spojilo, byli jsme tým, dva měsíce dopředu to nacvičovali. V dospívání mě pak neustále doučoval matematiku a fyziku. Byl hrozně inteligentní, dal mi do života velmi široký rozhled. Pořád jsme si o něčem povídali, i potom, co jsem se ve dvaceti letech odstěhovala do Londýna.“

„Den, kdy se to stalo, mi volali rodiče. Byl to zdravý člověk, nikdy jsme se nedozvěděli, jestli měl nějakou vadu se srdcem, ale v osmatřiceti letech se mu zastavilo. Pro mě to byl naprostý šok. Vůbec jsem to nechápala. Cítila jsem dvojitý smutek, za sebe a za rodiče. Chtěla jsem jim to nějak ulehčit, ale nešlo to. Bylo to zkrátka těžké. Můj syn byl tehdy malý a musela jsem mu vysvětlit, že už nikdy strejdu neuvidí. Když jsem se po pár dnech vzpamatovala a přijela do Prahy, tak jsem viděla jeho věci, jeho košile, a přišlo mi, že tu stále ještě byl. Že jeho duše ještě neodešla. Dnes věřím v to, že naše duše neumírá, ale vrací se sem v jiné podobě.“

„Po čase mi na něj zbyly jen samé dobré vzpomínky. Kdykoliv jsem přijela do Čech, tak mi bylo veselo. Protože jsem mu tady byla blíž. A přijde mi, že jsem se od jeho smrti hodně změnila. Začala jsem přemýšlet o tom, jak jsme tady na světě krátce a o tom, jak bychom ten čas měli vyplnit. Brácha je pro mě dodnes takový morální kompas. I když tady není, tak si vždy říkám, jak by se v určité situaci zachoval, co by mi na to řekl. Pamatuju si, že byl vždy hodně zodpovědný a laskavý. Všichni si ho chválili, byla jsem na něj strašně pyšná. Protože on všem pomáhal, už jako kluk. Mě by to tehdy osobně vůbec nenapadlo, ale on třeba chodil různým starým babičkám, našim sousedkám, nakupovat. Nic za to nedostával – jen se prostě zašel zeptat, jestli něco nepotřebují a ony zrovna potřebovaly. V dospělosti pracoval jako daňový poradce, lidé se ho neustále na něco ptali a on za to nic nechtěl. Když o tom dnes přemýšlím, tak mi přijde, že jsem dřív žila dost povrchně. Ne ve smyslu, že by mě zajímal jen konzum, jen věci a bohatství, ale tolik jsem si nevšímala lidí okolo mě. Měla jsem své známé, své kamarády, svou rodinu, ale cizí lidé mě moc nezajímali. Tady v sousedství, kde dodnes žijí moji rodiče, například bydlí paní, která má roztroušenou sklerózu a chodí si sama nakupovat. Já ji před pár lety potkala ve chvíli, kdy hodně kulhala. Poprosila mě, jestli bych ji neodvedla do obchodu a cestou mi o sobě a svých problémech vyprávěla. A mně dnes přijde naprosto přirozené pomoci. Dříve bych to možná udělala také, ale nejspíš bych si říkala, jak mi ti lidé berou můj čas. Každopádně bych to s ní tolik neprožívala. Dnes se cítím být daleko víc propojená s celým světem, se všemi lidmi. U té paní mi tehdy připadalo, že její problém je i můj problém.“

/

„My brother was eight years older but it always seemed to me that there was no age difference at all. He was very interactive – we used to draw and run around in the forest. He played a piano, I sang in a school choir and so once we prepared a suprise show, a piece from Verdi’s Nabucco, for our grandma who loved opera. It really united us, for two months we were rehearsing, we were a team. When I was growing up, he used to tutor me in maths and physics. He was very intelligent, he made me aware of many different things. We always talked a lot, even after I moved to London at the age of twenty.“

„My parents called me on the day it happened. He was a healthy man, we were never told if there was something wrong with his heart but when he was thirty-eight, his heart stopped. It was complete shock for me. I couldn’t understand what had happened. I felt a double sadness, for me and also for my parents. I wanted to make things easier for them but it was not possible. It was hard. My son was little back then and I had to explain to him that he will never see his uncle again. When I pull myself together after few days and I flew to Prague, I saw his things, his shirts, and it felt like he was still here. As if his soul hadn’t left. Now I believe that our souls don’t die but come back to the world in a different form.“

„After some time all that was left were good memories. Every time I came back to Czech republic, I felt happy. Because I was closer to him around here. And it seems to me that I’ve changed a lot since his death. I started to think about our short time here on Earth, about the way we should fill our time. My brother still represents a moral compas for me. Even though he’s not here anymore, I always think how he would react in various situations, what he would say. I remember that he was always very responsible and kind. Everybody spoke highly of him, I was very proud of him. Because he was helping everybody, already as a boy. I wouldn’t have thought about it but he used to help many grandmas from our neighbourhood by going grocery shopping for them. He never got anything for that – he just went to ask them if they needed anything and they just did. Later he worked as a tax advisor, people kept asking him something and he didn’t want anything in return. When I think about myself now, it seems to me that I lived in a very superficial way before. I don’t mean it in a way that I lead a consumer life, that I was interested only in being rich, but I didn’t pay that much attention to people around me. I had my acquintances, my friends, my family, but I didn’t care that much about strangers. There is a woman who lives in this neihborhood, where also my parents still live, who has a multiple sclerosis and does her shopping on her own. I met her a few years ago when she was limping a lot. She asked me if I could help to escort her to the store and she told me about her and her problems during our way. And to me nowadays, it seems perfectly natural to help. Maybe I would have done that even before but I would have probably thought that people took my time. I certainly wouldn’t sympathize with her all that much. Now I feel to be much more connected to the world, to all the people. With this woman back then, I felt that her problem was also my problem.“