Powered by Seat

HOPRG_2144c

„Pro mě byly 80. léta zlatý časy. Dělal jsem v ČKD a mohl jsem si v pohodě dovolit jet na svatební cestu do Jugoslávie, ani jsem na to nemusel nějak zvlášt šetřit. Jo, také jsme na různé věci nadávali, také jsem v osmdesátém devátém věřil, že něco může být lepší. Ale že to půjde takhle blbým směrem, to mě nenapadlo. Uvědomil jsem si, že ten systém byl tehdy vlastně velmi sociální. Když někdo potřeboval pomoc, tak mu odbory pomohly. Měli i právní poradnu, zadarmo. Kdo vám poradí dnes, když nemáte peníze? Jezdili jsme na odborářské rekreace a hlavně byla jistota, že člověk měl práci. Sice možná nebyly nějaké super výsledky, ale dalo se v klidu žít. Dnes mají lidé hrozný strach, že o práci přijdou. Je to vidět, jak jsou vystrašení. Ale pak už tolik nežijou, pořád se jen stresují a pracují. Jo, je tu část lidí, kteří jsou na tom dnes líp, to je fakt, ale kupní síla hodně lidí mého věku je malá. Vemte si, že já jsem tenkrát v ČKD bral tři tísíce a za bydlení dával pět set, jednu pětinu. Dnes zaplatím polovinu. A co pak nakoupíte? Moc mi toho nezbyde, nikam nemůžu, jen lítám po slevách.“

„Když se začaly v 90. letech rozprodávat a rozkrádat fabriky a odborářský majetek, tak jsem si říkal, že je něco špatně. Vemte si nejsilnější ekonomiky v Evropě, Francii a Německo. V těhle zemích jsou velké odbory, které dokážou být politikům silnou opozicí. Když se jim něco nelíbí, tak jdou stávkovat. A u nás? Odbory jsou dnes slabé. Když tady někdo pohrozí stávkou, tak mu nadávají, že chce zničit systém. Tak to ani být nemusí, ale plno věcí je tu zkrátka špatně. Když mi bylo padesát, tak už mě nikde nechtěli, a tak jsem se dalších deset let živil po brigádách. Kolikrát se mi stalo, že mi zaměstnavatel nedal výplatu: ‚Musíte počkat!‘. Ale to, že člověk pak nemá na nájem, který mu samozřejmě nikdo neodpustí, to nikoho nezajímá. A když se ozvete, tak vám řeknou: ‚Tak si běž!‘ Ale to nemůžete, protože jinak byste ty peníze už nikdy neviděl. Jako jedinec s tím nic neuděláte, jste pořád ten dole: ‚Buď budeš makat, nebo letíš!‘ Jo, máme dneska svobodu slova, je fakt, že o politikovi dnes můžete říkat, co chcete. Ale zkuste dnes být dělník a dovolte si postěžovat na zaměstnavatele.“

/

„For me, the 1980s were a golden era. I worked in ČKD and I could easily afford a honeymoon in Yugoslavia, it was not even hard to save money for that. Yeah, we also scolded at many things, in 1989 I also believed that some things could get better. But I didn’t know it would follow such a stupid way. I realized that the system was in fact very socially-oriented back then. When somebody needed help, the labor union helped him. They even had a legal counseling, free of charge. Where do they advise you nowadays, when you don’t have money? We used to go to union’s vacation facilities and the main thing was that every person had a certain job. Maybe the results weren’t so special but one could live easily. Today, people are full of fear, they are afraid of losing their job. I can see how scared they are. But it means that they don’t live so much, they just stress themselves and work all the time. Yeah, there are some people who are doing better now, that’s true, but the buying power of a lot of people of my age is low. I used to get 3000 crowns in ČKD and I paid 500, one fifth of the amount, as a rent. Now I pay a half. And what can you buy with the rest? I’m not left with much, I can’t travel anywhere, I just run around to buy discounted food.“

„When factories and labor union properties started to get robbed and sold off in the 1990s, I could feel that something was wrong. Just look at the strongest European economies, France and Germany. In these countries there are strong unions that are able to be a strong opposition to politicians. When they don’t like something, they go on strike. And here? The labor unions are weak. When somebody threatens with going on strike, people call him names and say that he wants to destroy the system. It doesn’t need to be the case but simply put, a lot of things are wrong around here. When I turned fifty, nobody wanted me to work for them anymore and so I used to do temporary jobs for the next ten years. It happened to me many times that my employer didn’t give me my salary: ‚You have to wait!‘ They didn’t care that it meant that I didn’t have enough money to pay my rent with. Nobody obviously pardons that. And when you try to stand for youself, they tell you: ‚Go then!‘ But you can’t do that because you would never see the money they owe you. If you are alone, you can’t do anything with that, you’re always the one on the bottom: ‚Either you will work or you are fired!‘ Yeah, we have the freedom of speech now, it’s true that you can say anything about a politician. But try to be a workman and dare to complain about your employer.“