Powered by Seat

HOPRG_2147a

„Moje babička pekla moc krásné dorty. Všechno jí šlo od ruky a vždy mě vedla k vaření i pečení. Měla třeba velkou skříň a v ní nádobky s kořením. Už když jsem byla malá, tak jsme hráli hru, že mi k nim dávala přivonět a já musela hádat, jaké koření to je. Byla jsem v tom fakt dobrá. Pak jsem na to na chvíli zapomněla, v pubertě mě nic moc nezajímalo, ale od střední školy jsem četla blogy různých lidí, hlavně o módě. Zkoušela jsem to také, ale moc mi to nešlo. Pak se mě jednou kamarádka zeptala, proč radši nepíšu o jídle, když pořád peču. Dokonce pro můj blog vymyslela název: Děvče u plotny. Už to je víc než pět let. A já se v tom našla. Baví mě kombinovat a objevovat chutě, zkoušet různé věci. A inspirovat tím druhé lidi. Rodiče mě v tom vždy podporovali. Jen si dlouho nemohli zvyknout, že věci, co upeču, musím nejdřív nafotit pro blog a až pak, že se můžou sníst.“

„Můj velký sen bylo otevřít si vlastní podnik. Už jsem ho otevřela a už ho stihla i zavřít. Měla jsem dva roky v Brně cukrářskou provozovnu, velkou kuchyň, kde jsem na zakázku pekla dorty. Když jsem s tím začínala, tak jsem ještě studovala vejšku a neměla moc zkušeností. Skočila jsem do toho po hlavě a až v průběhu si zjišťovala, jak co funguje, na trhu i v oblasti zákonů. A zjistila jsem, že na to člověk nemůže být sám. Nákupy, logistika, pečení, komunikace s klienty. Po nějaké době už mi to nedávalo smysl. Ta práce samotná byla hrozně repetetivní. Chtěla jsem se učit něco nového, ale pořád jsem jen pekla to samé dokola. Třeba svatební dorty, v létě jsem jich někdy dělala pět za den. Venku byly čtyřicítky, všechno se roztékalo. Je to sice krásná práce, když vám dort vzniká pod rukama a když pak od nevěst slyšíte, jak jim chutnalo, ale zjistila jsem, že nemám ráda, když pracuji pod velkým stresem. Znám lidi, kterým to tak vyhovuje, kteří říkají, že pod stresem jsou výkonější. To já nejsem. Zvládala jsem to, dokázala to ustát, ale zároveň jsem v tom už po nějaké době nedokázala najít pocit naplnění, důvod, proč bych to měla dělat dál. A ani to vlastně moc nevynášelo. Vždy jsem vše dělala z dobrých surovin, z másla, z vajíček, z mascarpone, takže ta cena tomu odpovídala a ne každý byl ochotný ji zaplatit. Když jsme letos byli s manželem na svatební cestě a bavili se o tom, tak on v jednu chvíli řekl něco jako ‚tak to asi zavřem‘. A já najednou pocítila ohromnou úlevu. Ale jsem za tu zkušenost moc ráda. Kdybych si ten svůj sen nesplnila, tak by to ve mě asi hlodalo celý život. Teď vím, jak tu funguje, co mi vyhovuje a nevyhovuje, a můžu se posunout dál. Teď si třeba začínám plnit další sen – přijela jsem dnes do Prahy, abych se potkala s lidmi, se kterými budu dávat dohromady kuchařku, knihu o pečení. Říkám si, že to bude mnohem klidnější a víc kreativní proces. Když jsem tu provozovnu zavřela, tak jsem asi týden, dva vůbec nepekla. Ale pak mi to začalo strašně chybět.“

/

„My grandmother used to bake beautiful cakes. She was very skillful and she was the one who brought me to cooking and baking. She used to have a huge cupboard full of containers with spices. When I was young, we used to play a game – she used to let me smell the inside of a container and I had to tell what kind of spice it was. I was really good at it. Then I forgot about it, wasn’t interested in anything in particular during puberty but I have started reading various blogs mainly on fashion later on. I tried it too but it didn’t suit me. Then a friend of mine asked me why I didn’t write about food instead when I baked all the time. She even came up with a title for my blog: A Girl at a Stove. It’s been five years now. And I found myself in it. I enjoy combining and discovering of flavors, trying new things. And inspire the others. My parents have always supported me in this. They just couldn’t get used to the fact that they had to wait until the baked goods were photographed for the blog.”

“My great dream was to open up my own enterprise. I have managed to open and also close it already. I had a workshop in Brno for two years, with a big kitchen where I baked cakes. I was still a student when I was starting out, didn’t have much experience. I ran into it head over heels and in the meantime realized how things worked, on the market as well as when it comes to law. I found out that you can’t do this stuff on your own. Purchase, logistics, baking, communication with clients. I started losing sense of it after some time. The work started to be rather repetitive. I wanted to learn something new but I kept on baking the same stuff all the time. Wedding cakes, for instance. I used to make five a day during the summer. There were 40 degrees outside, everything was melting away. It’s a beautiful work when a cake is being made and then you hear the praise from the brides but I found out that I hate working under a lot of stress. I know people who enjoy it, who say they are more efficient under pressure. But I’m not this kind of person. I made it through but I didn’t find fulfillment in it, a reason to keep it going. And it wasn’t really worthwhile. I used good ingredients, butter, eggs, mascarpone so the price was proportional and not everyone was willing to pay for it. When I went for a honeymoon with my husband this year and we talked about it, he said: ‘let’s close it down’. And I felt incredibly relieved. But I’m very grateful for the experience. If I hadn’t fulfilled this dream of mine, it would have nagged me throughout my entire life. Now I know how it works, what I like and what I don’t and I can move on. Now I’m about to fulfill another dream of mine – I came to Prague today to meet people I will be putting together a cookbook with, a book on baking. I’m hoping it will be a more calm and creative process. When I closed down my workshop, I couldn’t bake for a week or two. Then I started to miss it a great deal.“