Powered by Seat

HOPRG_2149a

(1/2) „Do čtyř let jsem žila ve Vietnamu. Když jsme sem přišli, tak rodiče neměli žádné peníze ani kontakty, a tak jsme bydleli různě po ubytovnách. S ukrajinskými dělníky, s chlapy, co šíleně chlastali. Pamatuji, že jednou v noci jsem se strašně lekla, protože nám někdo začal silně bouchat na dveře. Bála jsem se, objímala mámu. Táta šel otevřít a zjistil, že to byla policejní kontrola – asi hledali, kdo tam je nelegálně. Nebylo to pro dítě dobré místo. Po takovýchhle událostech ve mně zůstávál velký strach. Byla jsem malá, hodně citlivá, v novém prostředí. Neustále mi byla zima, probouzela jsem se s brekem. Jelikož rodiče tehdy neměli na to, abychom se přestěhovali jinam, a jelikož chtěli, abych se naučila česky, tak se rozhodli dát mě k českým pěstounům. Takže jsem pak vyrůstala na statku u Mělníka, se svou ‚tetou‘ a ‚babičkou‘. Mám na to plno krásných vzpomínek, kdy jsem se starala o psa a o slepice, ale teta hodně kouřila, takže když jsem spala u ní, tak v zahuleném prostředí. A hlavně si k sobě vodila chlapy, i když jsem tam byla. Po nějaké době se mi tam už být nechtělo. Když se mi narodil brácha, tak si rodiče už pěstouny nemohli dovolit, a já se tedy vrátila domů a starala se o něj. V té době už jsem chodila do školy, a tak jsem musela ve čtvrté třídě přestoupit na novou základku. Byla jsem zas mezi úplně novými lidmi. Učitelka mě první den posadila vedle jedné holky, se kterou jsme pak byly nejlepší kamarádky. Ale na začátku jsem nevěděla, že ona byla ve třídě hrozně neoblíbená. Dá se říct, že ji ostatní děti šikanovaly. A jelikož jsem se s ní bavila, tak začaly šikanovat i mě. Sprostě nám nadávaly, vyhazovaly nám věci z okna, do záchodu. U mě k tomu přidaly, že jsem Vietnamka. Třeba jsme o tělocviku hrály na babu a když jsem se někoho dotkla, tak řekl: ‚No fuj! Ona se mě dotkla!‘ Jindy jsem kolem někoho procházela na chodbě, omylem o něho škrtla rukou, a zase: ‚Fuj!‘ Začaly si o sebe navzájem utírat ruce nebo běžely k umyvadlu. Cítila jsem se být méněcenná. Špinavá. Říkala jsem si, že moje kůže není čistá – protože byla jiná než jejich. Byla snědá, nebyla bílá. Byl to hrozný pocit. Říkala jsem to učitelkám, říkala jsem to mámě a tátovi, ale vždycky mi odpověděli: To jsou jen děti, ony z toho vyrostou! Jenže to trvalo dalších několik let. Až mi z toho bylo tak blbě, že jsem jednoho dne do té školy odmítla jít.“

/

„I lived in Vietnam until the age of four. When we came here, my parents didn’t have any money or contacts and so we lived in many different flophouses. With wage workers from Ukraine and with men who drank a lot. I remember that I got very startled one night because somebody started to bang heavily on our doors. I was scared, hugging my mom. My father went to open the door and found that it was a police control – they were probably searching for illegal immigrants. It was not a good place for a child. I felt strong fear after such events. I was little, very sensitive and in a new environment. I was feeling cold all the time and I used to wake up crying. Since my parents didn’t have money for us to move somewhere else, and since they wanted me to learn Czech, they decided to put me in care of foster parents. And so I was growing up on a farm near Mělník, with my ‚auntie‘ and ‚grandma’. I have many nice memories when I used to take care of our dog and chicken but my aunt used to smoke a lot and so when I slept at her place, it was a smoke-filled room. And she also used to invite guys over, even when I was around. After some time I didn’t want to be there anymore. When my brother was born, my parents couldn’t afford to pay foster parents for me and so I returned back home and I took care of him. I was already attending school back then and so at the fourth grade I transferred to a new school. Once again I was among completely new people. On the first day, our teacher told me to sit down next to a girl with whom we became best friends. But I didn’t know that she was very unpopular among other kids at our class. I can say that they used to bully her. And since I was friends with her, they started bullying me as well. They used to call us names, threw our stuff out of a window or into a toilet bowl. In my case they also started to focus on me being Vietnamese. For example, we played tag during PE class and when I touched someone, he or she said: ‚Ugh! She touched me!‘ Other times I was just passing somebody in the hall and unintentionally grazed him and it was the same story: ‚Yuck!‘ The kids started to wipe their hands into each other clothes or they ran to wash their hands in a sink. I felt inferior. Dirty. I thought that my skin wasn’t clean – because it was different then theirs. It was darker, not white. It was a terrible feeling. I told it to our teachers and to mom and dad but everybody used to say: ‚They’re just kids, they’ll grow out of it!‘ But it went on for a several more years. Until one day when I felt so bad that I refused to go to the school.“