Powered by Seat

HOPRG_2149c

(2/2) „Přešla jsem pak na jinou školu, kde už na mě byli hodní. Ale pořád jsem to měla v sobě. Nedotýkala jsem se lidí, nedokázala jsem jim ani podat ruku. Neměla jsem k sobě žádnou úctu. Tehdy letěl styl ‚emo‘, a tak jsem tomu propadla. Barvila jsem si vlasy, chtěla vypadat za každou cenu jinak. Zkoušela jsem i alkohol a rodičům se to samozřejmě nelíbilo. A tak mě po základce poslali do Vietnamu a zajistili mi, abych žila pár týdnů v buddhistickém chrámu. Řekli mi, ať si jdu odpočinout. Měla jsem tam malý pokoj, kde byl jen stůl a postel. Byla jsem často venku, v přírodě, starala jsem se o kuřátka a o zraněné kočky. Místní mniši se mnou mluvili, hodně se o mě zajímali – jak se mám, co dělám, jak se mi žije v Česku. Byla jsem tehdy puberťák, hodně splašená, neklidná, roztěkaná, ale pomaloučku to ze mě všechno dostali. Pořád mi opakovali: ‚Ty jsi dobrý člověk. Máš ráda zvířata a ty poznají dobré lidi.‘ Hodně jsem tam vnímala místní kulturu a to, že mě lidé neodsuzují za to, jak vypadám. Poprvé jsem měla pocit, že někam patřím, že jsem doma. Dřív jsem si myslela, že můj domov je tady a nechápala jsem, proč jsou na mě lidé z mého domova tak zlí. Tehdy jsem pochopila, že patřím tam. Že nejsem Češka, ale Vietnamka. Hrdá Vietnamka.“

„Mám už dlouho přítele, Čecha, který mě má rád takovou, jaká jsem. Marek. Neustále k Vietnamu tíhnu, ale on mě drží tady. Máme se hodně rádi a máme v životě stejné priority – rodinu na prvním místě. Díky němu tady zůstávám a díky němu jsem se naučila mít Česko ráda. Jeho kamarádi, teď už i moji kamarádi, jsou na mě hrozně hodní, nikdo mě neodsuzuje. Až na nějaké občasné pokřikování na ulici to tehdy na té základce bylo naposled, kdy na mě byl někdo hnusný jen kvůli tomu, že jsem Vietnamka. Takže ty učitelky měly pravdu, ty děti z toho asi fakt vyrostly. Ale mělo to pro mě své důsledky. Na druhou stranu si říkám, že nebýt té šikany, tak mě rodiče možná neposlali do toho chrámu a neobjevila bych, kde se cítím být doma. Já věřím, že se člověku všechno vrátí. Filozofie buddhismu říká: Chovej se k ostatním tak, jak bys chtěl, aby se k tobě chovali druzí. Když to budeš dodržovat, tak se dostaneš nahoru, na výsluní, tam, kde jsou tvoji předci. A budeš se starat o další generace.“

/

„After that I transferred to another school where everybody treated me well. But I still had it in me. I couldn’t touch anybody, not even shake hands with people. I had no self esteem. Back then the ‚emo‘ style was popular and so I got hooked on it. I used to dye my hair, I wanted to look different, at all costs. I also tried alcohol and my parents obviously didn’t like it. And so after I finished elementary school, they sent me to Vietnam and arranged a few-weeks long stay in a Buddhist Temple for me. They told me to get rest. I had a small room in there, there was only bed and table. I spent a lot of time outside, in the nature, I took care of chicks and wounded cats. The local monks talked to me a lot, showed a lot of interest in me – they asked me how I was, what I did in Czech republic and how was my life around here. I was a teenager back then, very impetuous, restless and fidgety, but very slowly they managed to get everything out of me. They kept on repeating: ‚You’re a good person. You like animals, they can recognize good people.‘ Being there I strongly felt the local culture and the fact that people didn’t judge me for my appearance. It was the first time I felt like I belonged somewhere, like I was at home. Before that I used to think that my home was here and I couldn’t understand why people from my home are being so mean to me. When I was there I realized that I belonged there. That I’m not Czech but Vietnamese. A proud Vietnamese.“

„I have had a boyfriend for a long time, he’s Czech and he likes me the way I am. His name is Marek. I have a leaning towards Vietnam all the time but he holds me here. We like each other a lot and we have the same life priorities – family is the main thing for us. It’s thanks to him that I stay here, he’s the reason why I started to like Czech republic. His friends, who are now also my friends, are very kind to me. Nobody judges me. Apart from an occasional cases when somebody shouts at me on a street, the experience at the elementary school was the last time when somebody was mean to me just because I was Vietnamese. So the teachers were right, the kids really did grow out of it, I guess. But it had its consequences for me. On the other hand I say to myself that if I hadn’t experienced the bullying, my parents probably wouldn’t sent me into the temple and I wouldn’t discovered the place where I feel at home. I believe that everything comes back to us. A buddhist philosophy says: Treat others the way you want to be treated. If you will abide by this rule, you will get up there, to the sunny place where your ancestors dwell. And you will take care of the next generations.“

__

Naše vietnamská komunita v Česku je hodně uzavřená. Už pět let proto dělám SAPA tour, prohlídky po tržnici SAPA – mám možnost lidem ukázat, jací my Vietnamci doopravdy jsme. Že nejsme zlí, že nejíme kočky, že nejíme psy. Tak jako já dnes vím, že Češi nejsou všichni stejní, tak chci ukázat, že ani Vietnamce nejde všechny házet do jednoho pytle.“

/

„Our Vietnamese community here in Czech is very closed. That’s why I’ve been organizing guided SAPA tours around SAPA market for the last five years – it gives me an opportunity to show people how Vietnamese really are. That we’re not evil, that we don’t eat cats, that we don’t eat dogs. Just like I know today that all Czechs are not the same, I want to show that you also shouldn’t generalize when it comes to Vietnamese. „