Powered by Seat

HOPRG_2150b

„To je pěkný, že se takhle lidí ptáte, mě dodnes mrzí, že jsem se na různé věci nestačil zeptat svého dědy. Druhého ne, z jeho života znám plno příběhů. Byl to ředitel měšťanky, takový člověk od písma. Například nám, svým vnukům, napsal ručně psanou mluvnici. Měla asi stopadesát stran a byla nadepsaná: ‚Gramatika vnoučatům, jejich děd.‘ Mám to na památku. On psal opravdu hodně, takže mám například i zápisky, které psal ve vězení. Když sem vtrhli Němci, tak se ho jeden jeho kolega zeptal, jestli by neměl zájem zapojit se do odbojové činnosti. A tak děda řekl: ‚Ale jo!‘ Přišel za ním tedy důstojník československé armády a zapsal si do notýsku, že je ochoten se zapojit. A tím to skončilo. Asi rok se nic nedělo. Pak jsem šel jednoho dne jako malý kluk za dědou na návštěvu, procházel jsem vesnicí a najednou ho uviděl mezi dvěma policajty. Zarazil jsem se a povídám: ‚Dědo, kam jdeš?!‘ A on, chudák, říká: ‚Já se za chvíli vrátím!‘ Dali jsme si pusu, já šel k němu domů a tam jsem uviděl babičku a tety v slzách. Na dva a půl roku ho zavřeli, za přípravu velezrady. Ale přežil to. Narozdíl od jiných. Na konci války mu jeden spoluvězeň povídá: ‚Až se vrátíš domů, vstup do komunistické strany! Z vděčnosti, že nás osvobodili Rusové!‘ Děda mu to tedy slíbil a do strany vstoupil. Byl tehdy už v penzi. Ale stále měl v sobě kantora, byl to velký pedant. A tak když u nich na vesnici svolali komunisté první schůzi a zahájili ji s velkým zpožděním, tak to dědu namíchlo a řekl jim: ‚Poslyšte, vy jste nás sem svolali, pak nás tady nechali hodinu čekat a ani jste se neomluvili. Jak to tady u vás chodí?!‘ Oni ho okřikli, co si to dovoluje, a tak děda vstal, vytrhl svoji fotografii ze stranické legitimace a říká: ‚S vámi já nechci mít nic společnýho!‘ Ale tím to neskončilo. V roce 1953 přišla měnová reforma, lidé si museli vyměnit staré peníze za nové. A tak si na vesnici vzpomněli na starého kantora, aby jim šel pomoct počítat. Děda šel. Všichni ale tehdy byli strašně naštvaní, nadávali. A děda taky – jeho dcera, manželka místního lékaře, totiž chvíli předtím prodala auto a peníze měla doma, nic si za ně nekoupila. A najednou měly mnohem menší hodnotu. Děda si tedy také přidal: ‚Vidíte, jak nás okradli!‘ Slyšeli to dva komunisti – mladí kluci od nich z vesnici, snad dokonce bývalí dědovi studenti – a udali ho. V sedmdesáti letech šel k soudu a byl odsouzen. Dostal půlroční podmínečný trest. Jeho právník mu pak říkal: ‚Kdybyste nebyl zavřený za Němců za protifašistickou, odbojovou činnost, tak jste to dostal natvrdo!‘“

„Úděl starého člověka je vzpomínat. Já se skrze ty dědovy zápisky vracím do dětství, kdy jsem u prarodičů trávil prázdniny. Na to mám moc hezké vzpomínky, ale dnes si i uvědomuji, jak těžké to ti naši předci měli. Druhé babičce sebrali komunisti hospodu a řeznictví, neměla z čeho žít, a tak chudák ve stáří jezdila po svých dvou dcerách. Ještě i později, když jsme s manželkou měli tři malé kluky, si stále vzpomínám, jaké to bylo: Támhle se stála fronta na jednu věc, támhle na druhou, stávalo se, že došel – s prominutím – hajzlpapír a řešilo se, kde ho sehnat. To si dnes už lidé neuvědomují. Nevážíme si toho, co máme. Toho, co se podařilo udělat, i pro chudé. Lidé přesto nadávají – jakoby neviděli, že se nám dnes žije pohodlněji než dříve. A mnohem pohodlněji než našim rodičům, prarodičům a v podstatě všem generacím před nimi.“

/

„That’s nice that you ask people about their life, I still regret that I didn’t find time to ask my grandfather about his. Not my second grandfather, I know a lot of stories from his life. He was a principal of a village school, a man of letters. For instance he made a handwritten grammar book for us, his chrandchildren. It had one hundred and fifty pages and it was titled: ‚A grammar book for grandchildren, by grandpa.‘ I still have it as a keepsake. He really used to write a lot so I also have his notes that he wrote in jail. When Germans invaded us, one of his colleagues asked him if he wouldn’t be interested in joining a resistance movement. And so my grandpa said: ‚Why not!‘ An officer of Czechoslovak army came to him and wrote his name into a notebook, as someone who was willing to join the cause. And that was it. Nothing was going on for a year. But then one day I went to visit my grandpa in his village, I walked down the streets and suddenly I saw him standing between two policemen. I stopped in surprise and asked him: ‚Grandpa, where are you going?‘ And the poor man said: ‚I’ll be back soon!‘ We kissed, I went to his house and found grandma and aunties crying. They put him to jail for two and half years, for a preparation of a high treason. But he survived. Unlike some of the others. At the end of the war, one of his inmates told him: ‚When you come back home, join the Communist party! From the gratitude that the Soviets liberated us!‘ So my grandpa swore that he would and he joined the party. He was already retired back then. But he was still the old schoolmaster, a great pedant. And so when the Communists summoned a first meeting and had a long delay at the beginning, my grandpa got mad and told them: ‚Listen up, you’ve gathered us here, let us wait for an hour and didn’t even apologized for it. Is this how you do things?‘ They snapped at him, asked him how he dared to say such a thing. My grandpa stood up, ripped his photo from a party’s membership card and told them: ‚I don’t want to do anything with you!‘ But that was not over. There was a monetary reform in 1953, people had to change their money for new notes. And so people from the village remembered the old teacher and asked him to help with counting. He agreed. But many people were very angry at that time, they were cursing. And my grandpa as well – because his daughter, a wife of a local doctor, had recently sold their car and still had the money at home. Suddenly the money lost a lot of their value. And so my grandpa also grumbled: ‚Just look how they robbed us!‘ Two Communists overheard it – young guys from their village, maybe even his former students – and denounced him. He was on a trial and sentenced at the age of seventy. He was given a six-month suspended sentence. His lawyer told him: ‚If you hadn’t been in jail during the war for a antifascist resistance, you would have been put in jail right away.’“

„An old man’s destiny to reminisce. Through my grandfather’s notes I return to my childhood when I used to spend my holidays at my grandparent’s house. I have very nice memories but now I also realize how hard it must have been for our ancestores. Communists took away a tavern and a butcher’s shop from my second grandma. She didn’t have anything to live from and so the poor woman stayed alternately with her two daughters. I still remember how it was even later, when we had three little boys with my wife. You had to wait in queue over here and over there. It used to happen that toilet paper became unattainable and we were wondering where to get it. People don’t realize it nowadays. We don’t appreciate what we have. What we have managed to achieve, even for poor people. But there are still some who grumble – as if they don’t see that we now live more comfortably than before. And much more comfortably then our parents, grandparents and basically all the generations before them did.“