Powered by Seat

HOPRG_2151a

„Měla jsem pocit, že žiju skrčená pod nekonečnou betonovou deskou. Nepřetržitá lež, nepřetržitá přetvářka, nepřetržitý pocit hnusu. Všichni jsme z toho začali chlastat, v 70. letech se strašně pilo. I v práci. Protože to bylo snadné východisko z té šílené situace. Jako v Rusku. Aby se nezbláznili, nehodili si mašli, tak se ožerou. Utíkali jsme od toho. Každý víkend jsme s manželem jezdili do Krkonoš, na chalupu, jako mnoho jiných. Ale většina národa si rochnila, nepřemýšleli o tom. Přestože se ženské po městě neustále potácely s taškama a něco sháněly. Fronta se stála i na cibuli. Jeden rok nebyla nikde k sehnání – a zkuste vařit bez cibule. Bylo to šílené. V životě jsem nebyla v průvodu 1. máje – když se blížil, tak vždy chodili a říkali: ‚Běda, jestli tě tam neuvidíme!‘ Ale pak bylo ticho po pěšině. Asi jsme to měla napsané v kádrovém posudku. Moje děti musely chodit do jeslí, nenechali mě s nimi ani chvilku doma, a jednou se tam syn popral s jiným děckem. Učitelka mi pak říkala: ‚No jo, ale co já mu mám napsat do kádrového posudku?‘ Kádrovali tříleté děti – a to se s nimi potom táhlo celý život. Po převratu mi jedna kádrovačka volala, říkala mi, že ty lejstra likvidují a ptala se mě, jestli si je chci vyzvednout. Řekla jsem jí: ‚Hoďte je do koše!‘“

„Dodnes nemůžu pochopit, když lidé říkají: ‚Já jsem myslel, že to bude pokračovat donekonečna!‘ Pořád jsem věřila, že se to změní, nemohla jsem se dočkat! Denně jsem večer poslouchala Hlas Ameriky. Už padla i Berlínská zeď a tady se furt nic nedělo. Ale pak přišel pátek 17. listopadu a v rádiu hlásili, že na Národní třídě tlučou studenty. Za dvě hodiny přišel můj syn, tehdejší student, belhal se a já mu hned říkala: ‚Oni tě ztloukli na Národní, viď?‘ Druhý den jsem už byla na Václaváku. Srocovali jsme se tam po malých skupinkách, navzájem jsme se neznali, ale najednou z nás byl obrovský průvod. To byla krása! Vyřvávali jsme různá hesla a já se cítila úžasně. A druhý den znovu, a další den znovu. Padal sníh, byla čvachtanice, měla jsem promočené boty, ale vůbec mi to nevadilo. Od té doby mám radost. A ještě jsem nevynechala ani jeden 17. listopad – máme rituál, že vždy jdeme celá rodina na Národní třídu a vždy zapálíme svíčku. Ale pak už je to pokaždé jiné, podle aktuální politické situace. Člověk to musí sledovat, hlídat, aby se zas různé věci nevrátily. Ale já jsem optimistka, myslím, že to všechno dobře dopadne. Včera jsme tam stáli, dceři už byla zima, chtěla jít, ale já jí říkala: ‚Ještě zůstaneme! Jen se rozhlédni, tady jsme v nejlepší možné společnosti!‘“

/

„I felt like I lived under an endless conrete board. A constant lie, a constant hypocrisy, a constant feeling of disgust. We all started drinking booze out of it, a lot of people did in the 1970s. Even at work. It was an easy way out of the crazy situation. Just like in Russia. In order not to get mad, not to commit a suicide, they get drunk. We ran away from it. Every weekend we used to go to Krkonoše, to our cottage, just like many other people. But most of the nation relished, they didn’t think about it. Even though women tottered with shopping bags from one place to another, searching for things. There used to be a queue even for onions. One year it was unattainable – just try to cook without an onion for a year. It was insane. I never went to a May Day parade – when it was approaching, they used to come to me and said: ‚Beware if we don’t see you there!‘ But then nothing happened. I guess I had it written in a ‚cadre review’. My children had to go to the nursery, they didn’t let me be at home with them even for a little while, and once my son got into a fight with another kid. His teacher told me then: ‚Well, what should I write to his cadre review?‘ They used to screen three-year old kids – and the cadre reviews dragged with them for the rest of their life. After the revolution, an employee of the cadre office called me and said that they were destroying all the records and if I wanted to pick up mine’s. I told her: ‚Throw it all into the trash!’“

„I still can’t understand when some people say: ‚I thought the regime would go on forever!‘ I still believed in change, I could not wait! Every night I listened to Voice of America. The Berlin Wall had fallen down but nothing was going on here. But then the Friday of 17th of November came and they were announcing on the radio that students are being beaten up in Národní třída. Two hours later my son, a student at the time, came home, limping. I saw him and asked him right away: ‚They beat you in Národní třída, right?‘ The next day I was on Wenceslas Square. There were small groups of people, slowly gathering, not knowing each other, and suddenly it was a huge procession. It was beautiful! We shouted all kinds of slogans and I felt great. And it was the same on the following day, and the day after. It was snowing, the snow was squelching under my feet, my shoes were all soaked but I didn’t mind. I’ve been feeling happy ever since. And I haven’t missed a single celebration of 17th of November – my family has a ritual that we always go to Národní třída and we always light a candle. But then it’s different every time, according to the current political situation. One has to pay attention, to make sure that some of the things won’t return. But I’m an optimist, I think that everything will turn out well. We were standing there yesterday, my daughter felt cold at one point, she wanted to go, but I told her: ‚Let’s stay! Just look around, we’re in the best company around here!’“