Powered by Seat

HOPRG_2159a

„Nejdřív jsme začali chodit krmit na Náplavku, protože jsme tam nedaleko bydleli. Po dvou týdnech si na nás ta zvířata zvykla. Až tak, že si na nás začali sedat holubi. Stačilo dát ruku před sebe a hned tam seděli. Samozřejmě lidi chodili kolem a říkali: ‚Fuj! Oni na sebe nechaj sedat holuby!‘ Byli jsme od nich celí posraní, tomu nezabráníte, ale měli jsme speciální ptačí oblečení – vždy jsme z baráku vyšli jak bezdomovci. Ale když si na nás sedli poprvé, tak to byla síla. Později jsme už věděli, který je který, měli jsme je pojmenované. Jeden měl takové číro, a tak jsme mu říkali Panký, jakože pankáč. To jsme tam pak jednou přišli, Panký se neobjevil, a tak jsme se hned strachovali: ‚Kde je? Nestalo se mu něco?‘“

„Když jsme se přestěhovali sem ke Stromovce, tak jsme byli nešťastní, že o ty své holuby přijdeme.“

„Mně se tady zprvu nelíbilo, chyběla mi tu řeka. Chyběly mi labutě.“

„Ty mě taky bavily. Ale našli jsme kachny. A je tu plno dalších druhů. Mě příroda nikdy dřív moc nezajímala, ale letos na jaře a v létě, když bylo období páření, bylo hezký vidět, jak to tady žije: ‚Jé, támhleta zas vyrostla, viď?‘ Nebo: ‚Podívej, tyhly tu byly jen tři, a teď kolik jich je!‘“

„Vždy nejdřív zajdeme od obchodu a nakoupíme pytle starého pečiva – důchodci by na nás nestačili. Jedna, dvě, tři, čtyři, pět beden – berem! Sbalíme výletní deky a jdeme za kachnama. Já si sebou neberu ani telefon, a to je co říct. My máme v centru Prahy černé divadlo, jsme pořád mezi lidmi, strašně moc komunikace, e-mailů, telefonování. Sem přijdem, sedíme, krmíme a mlčíme. A smějeme se – třeba si vybereme jednu kachnu a snažíme se to házet přímo jí. Což moc nejde, protože jí to všichni okolo berou. Když jste nás oslovil, tak jsem se to snažil házet jedné lysce – to jsme si přečetli, že se tak jmenují, my jim říkáme ‚malá černá‘ –, u které jsem vysledoval, že je strašně zmatená a zbrklá. Prostě tohle je v týdnu ta z příjemnějších chvil. Člověk nemusí a nemůže nic. Přes týden v jednom kuse myslím na divadlo, ale co bych teď udělal? Kdyby začalo hořet, tak já o tom zaprvé nevím, a za druhé jsem tady s kachnama u vody – nic nezmůžu. Tak to uhasíme potom.“

/

„At first we started to feed animals at the Náplavka riverbank because we lived nearby. After two weeks the animals got used to us. Up to the point that pigeons started sitting on our arms. All we had to do was to stretch out our hand and they landed right away. People who were passing us by obviously thought: ‚Ugh! They let pigeons sit on them!‘ We were covered in shit, there’s no way around it, but we had special birdy clothes – we looked like homeless people when we were leaving our house. But it was intense when the pigeons firstly sat on us. After a while we could tell one pigeon from another, we even named them. One had a mohawk on his head and so we named him Punk. Then we came there one day, Punk didn’t show up and so we got worried: ‚Where is he? Did anything happen to him?’“

„When we moved here, close to the Stromovka park, we were sad that we lost our pigeons.“

„I didn’t like it here at first, I missed the river. And I missed swans.“

„I also enjoyed swans. But we found ducks. And there’s many different species around here. I was never into it but during this spring and summer, the mating season, it was great to see the local life: ‚Oh, that one has grown a bit, hasn’t she?‘ Or: ‚Look, there were only three of those and now there are many more!“

„We always go to a grocery store at first and buy bags of old bread – the seniors would be no competition for us. One, two, three, four, five boxes – we take it all! We pack our picnic blankets and off we go to see the ducks. I don’t even take my mobile phone with me, and that’s something. We run a black theatre in the centre of Prague, we are surrounded by people, a lot of communication, e-mails, phone calls all the time. When we come here, we just sit, feed the ducks and remain silent. And we laugh – for example we choose a single duck and try to feed it. Which is not really possible because others steals from her. When you approached us, I was just focused on a coot – we recently read the name, we call it ‚the small black one‘ – who seemed very confused and hot-headed. Simply put, this is one of the more pleasant moments of the week. I don’t have to do anything and even if I wanted, I can’t. During the week I constantly think about the theatre but what can I do here? If fire started in the theatre, I wouldn’t even know about it in the first place, and secondly I’m sitting here at the lake with the ducks – there’s nothing I can do. So we’ll put out the fire later.“
HOPRG_2159c