Powered by Seat

HOPRG_2161a

„Když mi bylo dvanáct, tak jsem v jednu chvíli onemocněl poměrně vážnou nemocí. Najednou jsem na několik týdnu ulehl na lůžko a dlouho se z toho vzpamatovával. Pamatuju, že hned na začátku jsem odjel do špitálu na operaci a probral se z narkózy ve chvíli, kdy nade mnou seděla máma. Vnímal jsem ji tehdy jako takovou hrozně tvrdou ženskou, která vždy všechno vydržela. A ještě se u toho dokázala smát. S tátou se rozvedli sotva jsem se narodil, a tak na nás byla sama a vždy o sobě prohlašovala, že je babochlap. A že když s bráchou tedy nemáme toho ‚tatu‘, tak budeme mít aspoň ‚mamu‘. Takhle to vždycky říkala. Snažila se vždy všechno vyřešit, být hodně racionální. Nikdy moc nedávala najevo, že má někoho ráda, že jí na někom záleží. Když jsem se ale tehdy v té nemocnici probral, tak si chvíli neuvědomovala, že už jsem při vědomí, a já viděl, že tam nade mnou brečí. Pochopil jsem, že mě má opravdu ráda, a že jí kromě radosti přináším i trápení. A začal jsem si pak strašně vážit různých běžných věcí, co pro mě a pro bráchu dělala. Nebylo to nic jiného než dřív, ale já si od té doby všechno vykládal trochu jinak. Protože už jsem viděl, co je za tou maskou, kterou máma nosí.“

„Když jsem o pár let později měl první vážný vztah a jako mladší syn opouštěl hnízdo, tak jsem vnímal, jak s tím vnitřně bojovala. Ale dávala to najevo tím, že byla ještě tvrdší, ještě razantnější. Kdybych neměl tu předchozí zkušenost, tak si asi řeknu, že je praštěná, ale takhle jsem chápal, že to je její způsob, jak se vyrovnat se svými emocemi, se svým smutkem. A že to tak dávala najevo i mně. Třeba jsem si od ní jednou chtěl půjčit auto a strašně jsme se kvůli tomu pohádali. Tak sprostí jsme na sebe v životě nebyli. Po hádce jsme se každý zavřeli do svého pokoje a asi hodinu a půl nevylezli. A pak jsme ve stejný okamžik vešli do kuchyně. To byl pěkný moment. Omluvili jsme se, řekli si, že takhle jsme tu situaci řešit neměli, že já zkrátka musím odejít na školu, opustit to hnízdo, ale že by asi bylo lepší, kdybych to dělal pomaleji a plynuleji. Aby to nenarušilo náš vztah. A aby ona měla čas se s tím srovnat.“

/

„When I was twelve, I got sick with quite serious illness. I had to spent several weeks in bed, recovering. I remember that right at the start I got into the hospital for a surgery and they gave me general anaesthesia. I woke up when my mom was sitting next to my bed. I used to see her at that time as a very tough woman who had always withstood everything. Even with a smile on her face. She divorced my dad soon after I was born, she was a single mother, and she always used to describe herself as a manly woman. And she used to tell me and my brother: ‚You don’t have ‚papa‘ so at least you will have a ‚tough mamma’.‘ This was what she used to say. She always tried to deal with everything, to be very rational. She never used to show that she loved someone, that she cared. But when I woke up in the hospital back then, for a moment she wasn’t aware that I was already conscious and I saw her crying over me. I realized that she really loves me and that I bring her both joy and worries. After that I started to appreciate much more the everyday things she used to do for me and my brother. These were the same things as before but my intepretation of it had changed a bit. Because I was able to see what was behind the mask that my mom wears.“

„A few years later I could see how she struggled when I had my first serious relationship and was about to fly out of the nest. But she showed it by being even tougher on me, even more vigorous. If I hadn’t had the previous experience, I would probably thought that she was crazy, but this way I understood that it was a way how she dealt with her emotions, with her sorrow. That she was also trying to show that to me. Once I wanted to borrow a car from her and we got into a huge fight over it. We were never so rude to each other as on this day. After the fight we locked ourselves in our rooms and stayed there for an hour and half. And then we entered kitchen at the same time. That was a nice moment. We apologized, we agreed that it was a bad way how to deal with the situation, and that it made sense for me to leave the nest to go to study at the university. But we also agreed that it would be better if I did it more slowly and gradually. So that it wouldn’t harm our relationship. And so that she had time to reconcile with it.“