Powered by Seat

Archiv: Červenec 2014

HOPRG_743a

„Mně připadal jako Láska, tak od té chvíle je to Láska. Teprve postupem doby jsem zjistil, jakou to má výhodu – třeba když končím dopis, tak napíšu ‚S Láskou, Milan‘.“

/

„He seemed like a Love to me, so I named him Love. Only later I discovered the benefits of such a name – when I am signing a letter, I write ‚With Love, Milan’.“


HOPRG_748a

„My jsme byly u babičky.“
„A řekneš pánovi, kdo tam ještě byl? Byly tam děti?“
„Bylo tam dobře.“

/

„We were at grandma’s.“
„Will you tell the man who else was there? Some children?“
„It was good.“


HOPRG_739a

Kdy jste měl v životě největší strach?
„Zatím asi nikdy. Nebo možná vlastně jednou jo, když jsme byl na táboře jako malej kluk. Bojovka, vyslaní po jednom, něco tam svítilo.“

/

When were you the most scared in your life?
„Never, so far. Or maybe once, when I was at a summer camp as a little boy. A night game of bravery, sent alone to a forest, there was something shining.“


HOPRG_737a

Jaký byl přelomový okamžik vašeho života?
„Byly asi dva. První, když jsem potkal svou současnou přítelkyni a druhý, když jsem začal chodit na umělou ledvinu. Tím se vše strašně zlepšilo. Většinou se říká, že člověk na umělé ledvině tak nějak přežívá, že to je život na prd. Jenomže mně předtím už ledviny selhávaly dlouhodobě, takže mi bylo parádně blbě. Teď mám takovou fyzičku, jakou jsem nikdy v životě neměl. Děláme turistiku a já najednou ušel dvakrát tolik – můj chodecký rekord je 27 kilometrů.“

/

What was a turning point of your life?
„There were two, I guess. First one was when I met my current girlfriend and the second one when I started going for a dialysis machine. Everything improved at that moment. They say that a man on dialysis is just surviving, that such a life sucks. But I had been having a kidney failures for a long time, I was feeling very sick. Now I have such a physical fitness like never before. We hike and I was suddenly able to walk twice as much – my walking record is 27 kilometres.“


HOPRG_742a

„To co píšou v novinách, že mladí lidé nejsou dobří, to není pravda.“

/

„The things they say in newspapers about young people not being good, that’s not true.“


HOPRG_740a

Kdy jste měla největší strach?
„Žila jsem s manželem čtyřicet pět let v Sýrii. Přišla revoluce a já jsem jednoho dne v kuchyni na zemi našla střelu. To jsme se na sebe podívali a řekli si: ‚Tak tady už žít nemůžeme‘.“

/

When were you the most scared in your life?
„I was living in Syria with my husband for forty-five years. Then the revolution came and one day I found a bullet in my kitchen. We looked at each other and said: ‚We cannot live here anymore’.“


HOPRG_734a

Jaký byl přelomový okamžik vašeho života?
„Před dvěma a půl lety jsem zjistila, že mám dvacetiletého bratra. Byla jsem ve škole na španělštině, pod lavicí jsem se dívala na Facebook a najednou mi přišla zpráva od nějakého kluka. Já si jí přečetla a byla v šoku. Nechtělo se mi tomu věřit, ale zároveň tam byly tak důvěryhodné detaily – například auto, kterým táta v mém dětství jezdil – že jsem věděla, že to je téměř jistě pravda. Pak jsme se s tím bratrem a s otcem sešli a dopadlo to tak, že s otcem od té doby nemluvím. Chtěla jsem po něm omluvu, aby prostě řekl ‚promiň, mrzí mě, že jsem ti to neřekl‘. On mi odpověděl, že neví, za co by se mi měl omluvit. Tak jsem mu řekla, že nevím, proč bych se s ním dál měla bavit. A to jsme spolu měli dobrý vztah. Ale on nepřiznává vlastní chyby. Dnes jsem si tedy jistá, že když já neudělám první krok, tak se až do otcovy smrti neuvidíme.“

/

What was a turning point of your life?
„Two and half years ago I found out that I have a twenty years old brother. I was at a Spanish class at school, browsing through Facebook, when I received a message from some guy. I read it and I was shocked. I dind’t want to believe it, but there were so credible details – a description of a car my father used to drive when I was a child, for example – that I knew it’s most probably true. So I met with him and with my father and the result is that I don’t speak with my father since. I wanted him to apologize to me, for him to say ‚I am sorry that I didn’t tell you’. He answered that he doesn’t see a reason for apologizing. So I told him that I don’t know why I should speak to him. And we used to have a nice relation together. But he doesn’t acknowledge his own mistakes. So now I am sure that if I won’t make the first step, we won’t see each other till the end of his life.“


HOPRG_736a

„Jsme s partnerkou natolik svázaní, že si dokážeme – respektive na jednu stranu – posílat myšlenky. Myšlenka je určitá energie, která je dříve než hmota, a tím pádem nevidím důvod, proč by to nemělo fungovat.“
Kdy jste to poprvé zjistili?
„Jednou jsme ráno vstali, ona šla do sprchy a já jsem chystal snídani. Najednou mi v hlavě začala hrát jedna písnička, ona vyšla ze sprchy a začala si jí prozpěvovat. Pak jsme s tím blbli a zjistili, že to opravdu funguje. Pokud ona třeba řekne ‚myslím na nějakou kytku‘ a myslí na ní, tak mně se obraz té kytky ukáže v hlavě. Ale není to tak, že bych jí neustále skenoval a věděl, co si myslí. Ona pro to musí být v určitém rozpoložení a pak to přijde. Ale zjistili jsme, že to nemá prostorové hranice, jednou to přišlo i ze Španělska.“

/

„Me and my girlfriend are so tied together that we are able – or rather she is – to transmit thoughts. A thought is a kind of energy which comes before the matter. So I don’t see a reason why this shouldn’t be possible.“
When did you find out?
„One morning we woke up, she went to a shower and I was preparing breakfast. Suddenly a song started to play in my mind, she came out of the shower and started to sing it. We were then playing up with it and found out that it really works. When she says ‚I am thinking about a flower‘ and she really does, an image of the flower appears in my head. But it’s not that I would be now always going around her and scanning her thoughts. She has to be in a specific frame of mind and then it comes. But there are no spatial limits, once it came from Spain.“


HOPRG_730a

Jaký byl přelomový okamžik vašeho života?
„Hodně jsem kdysi bojovala s úmrtím rodičů, to byl pro mě velký problém. Nikdy jsem s jejich smrtí nepočítala a najednou mne překvapila. Bylo mi pětatřicet a sedmatřicet let, ale byla jsem na nich docela závislá, bydleli jsme skoro spolu. Trvalo mi, než jsem si srovnala, že na to měli věk a že měli právo odejít. Tatínek zemřel dřív. Měli jsme moc hezký vztah. Byl hrozně hodný, trpělivý a spolehlivý, úplně obyčejný člověk. Nic pro něj nebyl problém.“
Vybavíte si konkrétní vzpomínku?
„Když můj starší syn nastoupil do první třídy, tak byl tou třídou a paní učitelkou hrozně okouzlený, bral to strašně vážně. Paní učitelka u něj byla na prvním místě. Všechny úkoly musel dělat přesně tak, jak mu řekla, včetně rozestupů mezi řádky, a tak podobně. A on to vyžadoval. Já jsem v jedné chvíli vypěnila a byl u toho můj tatínek. Ten do toho nezasahoval, akorát vstal a řekl: ‚Když na toho kluka budeš takhle křičet, tak už nepřijdu‘. Pak prásknul dvěrmi a odešel. S odstupem doby jsem si říkala, že jsem asi vypadala hrozně. Takže mě tatínek uměl i takhle negativně ocenit, byl bezvadný.“

/

What was a turning point of your life?
„Long time ago I was struggling with passing of my parents, that was a big problem for me. I’d never expected them to die and it suddenly surprised me. I was thirty-five and thirty-seven at the time, but I was still relying on them a lot, we were living nearly together. It took me some time before I realized that they were in an age when they had a right to depart. My dad passed away first. We had a very nice relationship. He was nice, patiant and reliable, a completely ordinary person. Nothing was a problem for him.“
Can you recall some specific memory of him?
„When my oldest son started at school in a first class, he was very charmed by everything and especially by his female teacher. He was taking everything very seriously and Mrs. teacher was on the top of his list. All the homeworks had to be done exactly in the way she said, including spacing of lines and so on. And he demanded this. One time I lost it and my dad was there. He didn’t step in, he just got up and said: ‚If you will scream at the boy, I am not coming here next time’. Then he slammed the door and left. In retrospect I’d understod that I must have looked terribly. So my dad was able to evaluate me also in a negative way. He was perfect.“


HOPRG_733a

What‘s your greatest struggle right now?
„That’s actually funny, because I am just writing about it.“
What do you write?
„It’s a story, basically about pretending to be a normal person.“
Do you consider yourself a not-normal person?
„A bit, yeah, sometimes. But I don’t think anyone is very normal. But some people live life without thinking about it. I think a lot, overanalyzing everything – everything people say, everything people do. And I am always analyzing myself as well. But when you think too much, you don’t enjoy the present. I see the people around me and I think: They are enjoying life more than me.“
Do you think that thinking about life is obstructing living of it?
„Yeah. It’s like people who take photos, because you are always looking at the subject behind a lens. It’s like I am observing, but I am not in it. That’s how I feel.“
Were there some moments when you didn’t feel like this?
„No, I’ve always been like this, even when I was a child. I never used to play with other children, I would just look at them. When I was really young, I remember being at school on a playground. There was this little wall around it and I would just sit there and observe everyone. Since I was above them, no one could really see me. I would watch them, but I didn’t want to be there with them. I was just happy, just watching.“
And it seems that you never came down from the wall ever since.
„Yeah, exactly. But now it’s very lonely, I want someone on the wall next to me.“

/

S čím teď nejvíc bojujete?
„To je vtipné, protože o tom právě píšu.“
O čem?
„Je to příběh, v zásadě o tom, že někdo předstírá, že je normální.“
Považujete sama sebe za ne-normální?
„Trochu jo, občas. Ale myslím si, že nikdo není tak docela normální. Někteří lidé však žijí život bez toho, aby o něm přemýšleli. Já o něm přemýšlím hodně a všechno příliš analyzuji – vše co lidé říkají, vše co dělají. A také neustále analyzuji sama sebe. Ale když moc přemýšlíte, tak se naradujete z přítomné chvíle. Dívám se na lidi kolem sebe a říkám si: Užívají si život víc než já.“
Myslíte, že přemýšlení o životě stojí v cestě jeho žití?
„Jo. To je jako s lidmi, co fotí. Protože ti se také vždy jen dívají na svůj subjekt za objektivem. Je to jako bych život pozorovala, ale nebyla v něm přítomná. Tak se cítím.“
Prožila jste chvíle, kdy jste se tak necítila?
„Ne, vždy jsem byla taková, už jako dítě. Nikdy jsem si nehrála s druhými dětmi, jen jsem je pozorovala. Pamatuji si, že když jsem byla hodně malá, tak jsem ve škole sedávala na takové malé zídce, která byla okolo hřiště. Prostě jsem tam seděla a všechny sledovala. Jelikož jsem byla nad nimi, tak mě nikdo neviděl. Koukala jsem se na ně, ale netoužila být s nimi. Prostě se dívala a byla šťastná.“
A zdá se, že jste z té zídky nikdy neslezla.
„Přesně tak. Ale teď už se tam cítím hodně osaměle, chci aby tam někdo seděl vedle mě.“