Powered by Seat

Archiv: Listopad 2014

HOPRG_895a

„Já se fotím ráda, ale nerada se na ty fotky dívám.“

/

„I like being photographed, but I don’t like to look at the pictures.“


HOPRG_961a

„V roce 1970 jsem po čtvrt roce rezignoval na pozici vikáře a rozhodl se, že budu umělcem na volné noze. Bylo to dost krušné – měl jsem málo peněz, máloco prodal. Živilo mne občasné restaurování. Protože jsem nebyl bolševik a v žádném ohledu s nimi nejel – můj bratr byl dokonce mluvčím Charty a já u výslechů říkal, že co bratr dělá, dělá dobře –, tak jsem ani žádný odbyt a úspěch mít nemohl. Protože všechno držely různé bolševické komise. Pár maličkých výstav jsem ale měl. Jednou jsem třeba vystavoval obrazy v českobratrském sboru v Libni, asi třicet věcí. Během vernisáže za mnou přišel farář, vzal si mne stranou a šíleně vyděšeně mi hlásil, že za ním právě byl pracovník StB, který mu řekl, že o výstavě byla jen jedna zmínka v církevním časopise, že je tedy nehlášená a že jí musí zavřít. Takže proběhla vernisáž a další den jsme to museli sbalit. Ale přesto mne to, co jsem dělal, bavilo. Cítíl jsem takové souručenství podobných umělců. Vnímali jsme se jako ti, kdo se nepoklonili tomu Baalovi, té šelmě. Oni nás drtili, ale my jsme se drželi. A já cítil, že to má smysl.“

/

„In 1970, after three months of doing it, I resigned from a job of vicar and decided to be a freelance artist. It was quite harsh life – I had very little money, barely sold anything. I lived off occasional restoring jobs. Since I wasn’t a Bolshevik and had nothing to do with them —my brother was even a spokesman of the Charter 77 initiative and when I was being interrogated by police, I was telling them that I like what my brother does – there wasn’t even a chance for me to have a success and sales. Because everything was controlled by communist commisions. I had a few small exhibitions though. Once I was exhibiting around thirty paintings in a church of Czech Brethren denomination in Prague quarter of Libeň. During opening of the exhibition, a terrified priest came to me, took me aside and told me that a policeman just informed him that the exhibition, being mentioned only in a church magazine, was declared unannounced and thus must be closed. So we had to pack it up the next day. But despite this, I was enjoying what I was doing. There was a sense of community among similar artists. We were considering ourselves as people who had not bowed down before the Baal, the beast. They were crushing us, but we kept holding up. And I felt it’s meaningful to do it.“


HOPRG_958a

„Přemýšlím o ztrátách, o tom, jak dobré i špatné věci pomíjí. Nedávno zemřelo několik lidí v mém okolí. Nepatřili mezi mé nebližší, ale člověka se to dotkne. Přestože si uvědomuji, že tu každý má svůj vyměřený čas.“
Co jste si z těchto myšlenek vyvodila pro svůj život?
„Mám už starší rodiče, chci s nimi strávit čas, který nám zbývá. Myslím si, že je ale důležité společný čas skutečně prožít, ne tam pouze být. Aby, když člověk jede rodiče navštívit, byl skutečně s nimi. Ne, že tam je sám za sebe a dělá si něco svého. Třeba se s nimi i dívat na televizi, když u nich večer znamená, že se ta televize pustí.“
Kdy jste měla naposledy pocit, že s rodiči něco společně prožíváte?
„Takové momenty je dobré nacházet v těch nejvšednějších chvílích. Nedávno jsme třeba česali jablka, hrabali a pálili listí a strašně vyudili sousedy. Všichni jsme šíleně smrděli. Byl to poslední řijnový víkend, svítilo slunce a bylo to perfektní.“

/

„I am thinking about how good and bad things pass away. Some people that I knew passed away recently. There weren’t my closest, but you get hurt by such a thing. Even though I realize that everyone has a limited time of their life.“
What did you take out of these thoughts for your own life?
„My parents are already old and I know that I want to spend the remaining time with them. But I think it’s important to really experience the time together, not just to be there. To truly be with them when you go to visit. Not to do your own things, but even go and watch TV with them, if that’s what they are used to do in the evenings.“
When did you the most recently have a feeling that you experience something together with them?
„It’s good to find such moments in the most mundane things. Recenty, for example, we were picking apples and raking and burning leaves. We completely smoke-dried the neighbours and were ourselves stinking terribly. It was the last weekend of October, the sun was shining and it was perfect.“


HOPRG_963a

„Fascinují mne minulé životy. Věřím v převtělování duší v duchu starých Egypťanů, Amenhotepa III a Thutmose II. Neustále se k tomu vracím. Prolínají se mi zážitky osobní, reálné – pracoval jsem například jako rozhlasový korespondent v Egyptě – se zážitky vysněnými, kritickými, nastudovanými, zaslechnutými a spatřenými.“
Proč vás fascinuje právě doba starého Egypta?
„Popadlo mne to ve čtrnácti. Přivedl mne k tomu jeden známý naší rodiny, egyptolog. Ten mne zásobil myšlenkami a literaturou. Vybral jsem si tedy, nějak osudově, tuto civilizaci – té věřím, do ní si unikám, v ní si hraji, v ní žiji.“
Jaký život jste ve starém Egyptě prožil?
„Takový písařsko-úřednický život, mám takový pocit. Na faraona jaksi nemám potřebné lidské vlastnosti a otrokem bych být nechtěl.“
V čem vám myšlenkový kontext starého Egypta pomáhá dnes?
„Jsme optimisté, něčemu věřit musíme. Všichni věřící jsou ale podělaní ze smrti. Někdo chodí do modlitebny, já unikám sem.“
Pomohlo vám to vyrovnat se s vlastní smrtelností?
„Ano, ukázalo mi to, že budu – i potom.“

/

„I am fascinated by previous lives. I believe in reincarnation in a the spirit of Ancient Egyptians, Amonhotep III and Thutmose II. I keep returning to it. It’s a mix of personal, real experiences – I was a radio correspondent in Egypt, for example – with experiences that are dreamed-of, critical, studied, heard and seen.“
Why are you fascinated by Ancient Egypt?
„It started when I was fourteen. A friend of my family, an egyptologist, brought me to it and provided me with thoughts and literature. And thus I’ve chosen, somehow fatally, this civilisation – I believe in it, I escape to it, I play there, I live there.“
What kind of life did you once have in Ancient Egypt?
„I have a feeling it was a life of a scribe and official. I don’t have the needed human attributes to be a pharaoh. And I wouldn’t want to be a slave.“
How does a mental context of Ancient Egypt help you now?
„People are optimists, we need to believe in something. But all believers are scared of death. Some go to a prayer room, for me it’s the Egypt.“
Has it helped you to cope with you own mortality?
„Yes, it showed me that I will exist – even after.“


HOPRG_962c

Jaké bylo nejlepší rozhodnutí vašeho života?
„Porodit syna. Zůstala jsem sama, těhotná, věděla jsem, že to nebude jednoduché. A mohla jsem se v tu chvíli rozhodnout jinak. Vzpomínám si, že jsem seděla v práci a přemýšlela, jak to budu řešit. Když jsem se rozhodla, tak se mi strašně ulevilo, to byl pocit, který jsem snad jindy nezažila. Řekla jsem si, že i s dítětem na zádech můžu přejít celý svět.
Přešla jste?
„No, celý ještě ne. A teď už ho ani neunesu.“

/

What was the best decision of your life?
„To give a birth to my son. I had ended up on my own, pregnant, knowing that it won’t be easy. And I could have made a different decision at the time. I remember sitting at work, thinking about my situation. When I made the decision, it was a great relief for me, I don’t think I’d experienced something like that before. I said to myself that I can still walk around the whole world, carrying the child on my back.“
Did you?
„Well, not yet all of it. And he’s already too heavy for me to carry.“


HOPRG_959a

What have you been thinking about lately?
„About the future – what will I do next. I am just trying to find my place, I guess.“
Did you see any sign that Prague could be the place for you?
„Well it was a sign that brought me here in the first place. Initially, I came here three years ago for a three months long internship. Then I went back to my city in Spain. One day I was walking around the city and I started to think: ‚Okay, what am I doing with my life? Do I want to stay here, do I want to go to another city in Spain or do I want to go back to Prague?‘ And then I noticed a ticket lying on a ground. It looked familiar so I picked it up. It was a tram ticket from Prague. I thought that was a sign and because of that I returned here.“
What would you have missed if you had not pick up the ticket back then?
„It was a really good decision to come here. Even though I am far from home, I have met some people who are almost like a family to me. And I also got the satisfaction from the fact that I came here with nothing, no money, and I’ve built myself quite okay. I guess I am looking for the next sign now.“

/

O čem v poslední době přemýšlíte?
„O budoucnosti – co budu dělat. Asi se snažím najít si své místo.“
Viděl jste nějaké znamení, že by tím místem pro vás mohla být Praha?
„Jedno znamení mne do Prahy původně dovedlo. Přijel jsem původně před třemi lety na tříměsíční stáž. Pak jsem se vrátil domů, do mého rodného města ve Španělsku. Jednoho dne jsem se procházel městem a začal přemýšlet: ‚Kam v životě mířím? Chci tady zůstat? Nebo jít do jiného španělského města? Nebo se chci vrátit do Prahy?‘ V tu chvíli jsem si všiml lístku, který ležel na zemi. Byl mi svým vzhledem povědomý, a tak jsem ho sebral. Ukázalo se, že to je tramvajový lístek z Prahy. Vzal jsem to jako znamení a díky tomu jsem se vrátil.“
O co byste přišel, kdybyste tehdy ten lístek nezvedl?
„Vrátit se do Prahy bylo moc dobré rozhodnutí. Přestože jsem daleko od domova, potkal jsem zde lidi, kteří se mi stali téměř rodinou. A také jsem získal určité zadostiučinění z toho, že jsem původně přišel bez peněz a dokázal si tu vybudovat poměrně slušný život. Řekl bych, že teď hledám další znamení.“


HOPRG_960a

„Manžel byl velmi vzděláný pán, geolog z Akademie věd. Vždy jsem říkala, že je více ženatý s geologií, než se mnou. Ale bylo to výborné – on měl rád svoji práci, já jsem měla ráda svoji práci, nepřekáželi jsme si. A bylo to na úrovni. I to naše hádání bylo na úrovni.“

/

„My husband was very educated man, a geologist from The Academy of Sciences. I always used to say that he is married to geology more than he is married to me. But it was great – he liked his job, I liked mine, we were not hindering one another. And everything was classy. Even our quarrels were classy.“


HOPRG_957a

O čem v poslední době přemýšlíte?
„Pořád o tom samém – o autech a o muzice.“

/

What have you been thinking about lately?
„Still the same things – cars and music.“


HOPRG_955a

„Přišla jsem v říjnu do Prahy z Mikulova. Nikoho jsem tu neznala. Jsem ale docela společenský člověk, takže jsem se s někým potřebovala bavit.“
Jak jste to řešila?
„No, koupila jsem víno a zaklepala na koleji na vedlejší dveře.“

/

„I came to Prague in October from Mikulov. I didn’t know anyone. But I am quite sociable person, so I needed to talk to people.“
What did you do then?
„Well, I bought a bottle of wine and knocked on the next door at dormitory.“


HOPRG_953a

O čem v poslední době přemýšlíte?
„Jak zůstat sama sebou, uprostřed všech těch tlaků, finančních i morálních. Já jsem vždy byla spíš takový neprůbojný člověk. Ale nechci se stát amorfní hmotou. Mám nějaké své mantinely a za ty nechci jít. Pracuji v domově důchodců a tam je někdy etika v rozporu s technickými a časovými možnostmi. Umírají tam lidé a já – jako věřící člověk – musím respektovat, že tam nejsem za faráře. Mohu s nimi jen omezeně mluvit, jen omezeně je připravit na smrt. To je má velká bolest. Dokud jsou ti lidé zdraví, tak já s nimi o víře nemluvím. Jako personál nad nimi mám určitou převahu, jsou na mě odkázaní. Něco jim z takové pozice vnucovat je proti mému přesvědčení. Ale když už jde o to poslední, tak já si se svým svědomím nedokážu srovnat, abych mlčela. Jestli je pravda to, čemu věřím, abych mlčela.“

„Je pro mě hodně těžké sledovat lidi, kteří jsou například dementní, nepřijímají hlavou, a nemají vyřešený třeba vztah s dětmi. To se pak lidem strašně těžko umírá. Z toho se vždy sbírám tak tři dny.“
Jak se jim snažíte pomoci?
„Snažím se jim jednoduchými větami říci, aby odpustili. Jednou se to opravdu stalo. To byla paní, která zprvu ani nechtěla, abychom syna informovali, že umírá. My jsme mu ale přesto dali vědět. On přišel, smířil se s ní a její zoufalý boj o přežití se změnil v pokojnou, klidnou smrt. Ta paní byla zklamaná životem, schopná někoho zmlátit holí. Poté, co se s tím synem smířila se najednou změnil i výraz jejího obličeje. Usmívala se a odešla v pokoji.“

/

What have you been thinking about lately?
„How to keep being myself, among all the pressures, be it financial or moral. I have never been very assertive person. But I don’t want to become an amorphous matter. I have my boundaries and I don’t want to go beyond it. I work in a retirement home and in there, ethic is sometimes incompatible with technical and time capabilities. People are dying and I – as a believer – have to respect that I am not there in a position of a priest. I have only limited options when it comes to speaking with people, preparing them for their death. That’s my great pain. When the people are still healthy, I don’t talk about faith with them. As a member of personal I have certain dominance over them, they are dependant on me. To force them something from this position is against my conviction. But when it comes to their last moments, my conscience doesn’t allow me to be silent. If I think my belief is true, I cannot be silent.“

„It’s very difficult for me to watch people who are demented, not thinking straight, who don’t have solved relation with their children. Dying is very hard for these people. It always takes me several days to pull myself together after such an experience.“
How do you try to help them?
„I try to tell them, in the most basic words, to forgive. One time it really did happen. It was a woman who at first didn’t even want us to inform her son that she is dying. But we did. And he came and made peace with her. At that moment, her desperate surviving changed into a peaceful, calm death. She was a person who was dissapointed by life, able to beat somebody with her hole. When she reconciled with the son, even her facial expression suddenly changed. She was smiling and passed away at peace.“