Powered by Seat

Archiv: Listopad 2014

HOPRG_952a

Než se zítra vydám zpět do pražských ulic, jedna momentka z Barmy.

/

Before I return to the streets of Prague tommorow, here is one snapshot from Burma.

HOPRG_951a

mikro-módní bonus

/

a „microfashion“ bonus


HOPRG_947a

Jaký byl zlomový okamžik vašeho života?
„Když jsem se v sedmdesátém devátém roce vdala a odstěhovala se za manželem do Říma.“
Co pro vás bylo v tu dobu nejtěžší?
„Že jsem nemluvila italsky. A taky člověk jinak vypadal, bylo mi třiadvacet, takže ti pánové, Italové zvlášť, za mnou pořád chodili. Nemohla jsem sama na ulici. Manžel budoval kariéru, byl od rána do noci v práci. Já jsem si práci nenašla, protože mi tam neuznali ani základní školu. A to jsem v té době byla zvyklá vydělávat si vlastní peníze, takže když jsem najednou byla na někom závislá, tak to bylo nepříjemné.“
Jaký okamžik byl pro vás nejhorší?
„Když jsem jednou šla sama odpoledne do kina. Sedl si vedle mě pán, měl na klíně položené noviny a začal mi pod ně strkat ruku. Tak jsem šla za uvaděčem a špatnou italštinou jsem mu řekla, že mě ten pán obtěžuje. A on mi odpověděl: ‚Tak proč jste sem přišla?‘“

/

What was the turning point of your life?
„When I got married and moved with my husband to Rome in 1979.“
What was the most difficult thing for you at the time?
„That I didn’t speak Italian. And since I looked differently, I was twenty-three back then, men – especially Italians – were followed me everywhere. I couldn’t go out alone. My husband was pursuing a career, working all day. I was not able to find a job, they didn’t validated even my elementary school certificate. And I was used to earning my own money at the time. So being suddenly dependant on someone was unpleasant for me.“
What was the worst moment you experienced at the time?
„When I went alone to a cinema one afternoon. A man sat next to me with a newspaper on his lap, grabbed my hand and tried to put in under it. So I went to a cinema presenter and told him in poor Italian that the man was harrasing me. He replied: ‚Why did you come here then?’“


HOPRG_939a

„Možná to je jen taková moje zástěrka, když se navenek prezentuju jako dospělý člověk. Uvnitř sebe totiž hledám dítě.“
Kdy jste ho v sobě naposledy našel?
„Dalo by se říci, že každý den. Jsou to všední věci, ale prožité jinak. Dítě si hledá svůj koutek, kde by si mohlo hrát. A tak si je hledám i já. Byť třeba sednout si na nábřeží, svěsit nohy dolů a zapálit si dýmku.“
Jak už to ty děti dělávají ...
„Hračky se samozřejmě změnily – dřevená autíčka se vyměnila za dřevěné dýmky.“

/

„Perhaps it’s just a camouflage of mine when I present myself as an adult. Because what I really try to do is find a child within.“
When did you manage to find it?
„Every day. It’s about experiencing ordinary things in a different way. A child finds a place to play. And so do I. Be it just sitting down on a riverside, hanging my legs dow and light a pipe.“
Just as all children do …
„Toys have changed, of course – wooden cars got swapped for wooden pipes.“


HOPRG_950c

Jaké bylo nejlepší rozhodnutí vašeho života?
„Že jsem si vybrala svého muže, jednoznačně. Známe se už třicet sedm let. Každý jsme úplně jiný, nikdo nevěřil, že zrovna my dva budeme spolu. Já jsem spíš temperamentnější, komunikativní, věci moc nerozmýšlím. Manžel promýšlí všechno a když se baví s lidmi, tak působí spíš nespolečensky. Ale funguje nám to díky lásce a toleranci. Člověk také musí uměthezkým způsobem říci, co se mu nelíbí.“
„Já dělám už dlouho orienťák a mám to ráda. Manžel to nedělal, vlastně vůbec nesportoval. Dlouho mi vytvářel různé překážky, abych na ty závody nejezdila – třeba, že by neměl kdo hlídat děti. Takže jsem jezdila málo. Ale stále jsem v tom vytrvala – řekla jsem si, že z toho přeci neustoupím, když mě to baví a když jsou okolo toho fajn lidi. Nic jsem mu nevyčítala, neurážela jsem se, jen jsem na ty závody prostě jezdila. No, a on se pak jednou přidal, začalo se mu to líbit a dnes o to stojí ještě víc než já. Člověk na to musí s citem – když jsem ho tam vzala poprvé, tak jsem se bavila hlavně s ním, ne s těmi mými známými. Aby se mu tam líbilo. Taková ženská rafinovanost.“

/

What was the best decision of your life?
„That I chose to be with my husband, definitely. We have known each other for thirty-seven years. We are very different, nobody believed that the two of us would end up together. I am rather quick-tempered, communicative, not thinking things through too much. My husband does think everything through and seems quite asocial when talking to people. But it works for us thanks to love and tolerance. You also need to be able to say what you don’t like in a nice way.“
„I like orienteering, I’ve been doing it for a long time. My husband was not into it, in fact he wasn’t into sports at all. For quite some time he was trying to make it difficult for me to go for the orienteering races, saying that there would be nobody to babysit our kids and so on. For some time I was rarely participating in the races. But I persisted – I told myself that I wouldn’t give that up since I like it and since there are nice people doing it. I didn’t blame him, I didn’t get upset, I just kept on going to the races. Well, one time he joined me, started to like it and now he’s into it even more than I am. One has to do things like this sensitively – when he was there for the first time, I was talking mainly with him, not with the people I knew there. So that he would like it. That’s the feminine cunningness.“


HOPRG_942a

„Byla jsem po rozvodu na děti sama. Když jsme se rozváděli, tak klukům bylo pět a osm let. Dnes už jsou dospělí, ale při jejich výchově to bylo hodně těžké, především s mladším synem.“
Kdy to pro vás bylo nejtěžší?
„Když ten mladší začal chodit do školy a zjistil, že mu ten táta chybí. Začal hrozně moc zlobit – problémy s chováním, ve škole, samozřejmě s prospěchem. Navíc byl diagnostikován jako hyperaktivní. Na ostatní děti byl hodně ostrý. Očividně se mstil světu za to, že ten táta odešel.“
Zlepšilo se to časem?
„Ono se to v podstatě táhlo do puberty. Oddechla jsem si až ve chvíli, když se vyučil a nastoupil do práce. On podle mě potřeboval chválu od toho táty, což se mu nedostávalo. Já jsem mu to jako ženská nedokázala říct. Ano, když se mu něco povedlo, tak máma řekne ‚hezký, jsi šikovný‘, ale od toho chlapa je to jiný. A to on postrádal, tam vznikl ten problém.“
S tátou se vůbec nevídal?
„Málo, tatínek dodnes moc nemá zájem. To je právě to špatné – kdyby ten zájem měl, tak by bylo všechno jinak.“
Omluvil se vám syn zpětně za svoje chování?
„Ano, omluvil se. Já si myslím, že on si moc dobře uvědomuje, že mi v podstatě psychicky ubližoval. Myslím, že ho to mrzí, ale že moc neví, jak z toho. Strašně rád by to všechno napravil, ale už to nejde. Zlobí se sám na sebe, ale zároveň na celý svět. Myslím si, že to nemá jednoduché. Možná je to pro něj složitější, než pro mě. Už tenkrát jsem si řekla: ‚Nemůžu ho zavrhnout. Když ho zavrhnu já, tak kdo mu pomůže?‘“

/

„After the divorce I was a single mother. My boys were five and eight years old when we got divorced. Today they are adults but it was very difficult for me to raise them, especially the younger one.“
When was it the most difficult for you?
„When the younger one started attending to the elementary school and found out that he misses the father. He began acting up in a terrible way – he would misbehave, he had problems at school, he had bad grades. On top of that, he was diagnosed as hyperactive. He was very rough towards other children. Obviously, he was taking revenge against the world for the father who left him.“
Did it get better eventually?
„It basically rumbled on into his puberty. I had a rest only after he got his vocational certificate and began working. I think he had been in need of hearing some praise from the father while growing up. As a woman, I was not able to substitute him in this. Of course I was praising him when he did something good, but I think it’s different for a boy if it’s a mother or father who says ‚very nice, you did well’. He was in need of hearing it from the man. He was missing it and so the problem emerged.“
He was not seeing the father at all?
„Rarely, the father is not very much interested in his children. And that is what’s wrong – if he was interested, things would have been very different.“
Did your son apologize to you for his behavior?
„Yes, he did. I think he did realize very clearly that he was hurting me mentally. I think he feels sorry about it but doesn’t really know what to do now. He would love to fix everything, but it’s not possible anymore. He is mad at himself but at the same time he is mad at the whole world. I think it’s not easy for him. Maybe it’s more difficult for him than it is for me. Already back then I said to myself: ‚I cannot reject him. If I do, who else will help him?’“


HOPRG_910a

„I’ve been thinking about balance lately. I don’t want my children to become too much ‚city kids’, I want them to learn more about countryside as well. I grew up in a village myself.“
What do you think city kids are missing?
„I think the freedom. When I was a kid, I was always running around outside, I was fishing, exploring on my bike and I came back home in the evening. I think kids in the city don’t have that freedom. And I think that’s a shame.“

/

„V poslední době přemýšlím o rovnováze. Nechci, aby se mé děti staly příliš „městskými“, chci, aby poznaly také venkov. Sám jsem vyrostl na vesnici.“
Co podle vás městským dětem schází?
„Myslím si, že svoboda. Když já jsem byl dítě, tak jsem celé dny pobíhal venku, rybařil, objevoval okolí na svém kole a domů se vracel až večer. Myslím si, že děti ve městě tuhle svobodu nemají. To je podle mě škoda.“


HOPRG_949c

„Hodně v poslední době přemýšlím o své rodině. Bohužel je daleko, v Kazachstánu. Viděl jsem je naposledy před čtyřmi lety.“
Kdo vám z rodiny chybí nejvíc?
„Moje teta, starší sestra mého tatínka. Je to moje kmotra a de facto mne vychovala. Hodně dbala na mé vzdělání, finančně mě podporovala ve výuce francoužštiny, angličtiny i češtiny – v Kazachstánu žije poměrně velká česká menšina. Chybí mi, pocit samoty mne trápí. Jsem tady skoro vždy sám a občas večer nemám co dělat. To mě pak ty myšlenky a vzpomínky najdou samy.“
K jaké vzpomínce na tetu se vracíte rád?
„Asi její návštěva tady, ona je jediný člověk z rodiny, který za mnou zatím přijel. Byl to krásný zážitek. Když jsem ji vyzvedával na letišti a uviděl ji, tak jsem se rozbrečel.“

/

„I’ve been thinking a lot about my family lately. Unfortunately they are far away, in Kazachstan. It has been four years since I last saw them.“
Who do you miss the most?
„My aunt, a sister of my dad. She is my godmother and she basically raised me. She was taking a lot of care about my education. She supported me financially when I studied French, English and Czech language – there is a quite large Czech minority in Kazachstan. I miss her, I sometimes feel lonely. I am alone almost all the time here, I sometimes have nothing to do in the evenings. Memories and thoughts on loneliness find me at those moments.“
What is one memory of your aunt that you cherish?
„Probably when she visited me here, she was the only person from my family who did. It was great. The moment I saw her at the airport, I started crying.“


HOPRG_920a

O čem v poslední době přemýšlíte?
„Jestli mám ještě ve svém věku dál pracovat. Ve chvíli, kdy přestanu, tak zcela jistě nastane okamžik, kdy budu ležet na gauči a přepínat televizní kanály.“

/

What have you been thinking lately?
„If I should go on working at my age. The moment I stop, a time will surely come that I’ll be lying on a couch, switching between TV channels.“


HOPRG_898a

„Chodím sem na Letnou, protože jsem tu nejprve měla osmdesáti sedmi letou mámu a teď tady mám desetiměsíční vnučku. Takže to tady mám spojené s rodinou, s během života – smrt, narození, takhle se to střídá. V době, kdy máma umřela, přišla dcera do jiného stavu. Měli jsme zádušní mši a zanedlouho, ve stejném kostele, křtiny.“

/

„I have been coming here to the Letná district because firstly my eighty-seven years old mom lived here and now my ten months old granddaughter lives here. So for me, this place is connected with family, with the course of life – death, birth, one follow the other. In the time when my mom died, my daughter got pregnant. We had a requiem mass and shortly after that, in the same church, christening.“


HOPRG_945a

„Když mám volno, tak se rád procházím Prahou. Snažím si vyčistit hlavu. Hudba je v tom nutná, pomáhá mi potlačit myšlenky. Jsem povahou samotář, ale rád chodím tam, kde jsou lidé – užívám si tu kolektivní samotu.“

/

„Whenever I have free time, I like to walk around Prague. I try to clear my mind. Music is an essential part of it, it helps me to suppress my thoughts. I am a loner by nature, but I like to go to places full of people – I enjoy the collective solitude.“