Powered by Seat

Archiv: Prosinec 2014

HOPRG_1018a

„Už byla růžová, fialová, žlutá a červená. V modré se zatím cítím nejlíp.“

/

„I’ve already tried pink, purple, yellow and red. So far, blue makes me feel the best.“


HOPRG_1016d

„Překvapuje mne, že moje děti – je jim pět a sedm let – jsou už v podstatě samostatné osobnosti. Už skoro nevím, jak je vychovávat, už to v nich všechno je. Ale člověk s nimi přesto musí být, nesmí to někde proflákat či odpracovat. Je to teď krásné období. Strašně jsem si nedávno užil, když jsem byl s dcerou na kroužku bruslení. Věděla, že na konci dostane párek v rohlíku, ale v půlce stejně přišla uplakaná, že už to nikdy dělat nebude. Tak jsem jí řekl, že párek má jistý, a že jestli ho chce s kečupem, tak musí jít ještě na chvilku. A ona se fakt kousla a šla, kvůli kečupu.“

/

„I am surprised that my children – they are five and seven – are basically already a self-contained individuals. I almost don’t know how to educate them any longer, it’s all there already. But one needs to spend time with his children, not to waste the time slacking or working. It’s a very nice time for me now. Recently, I really enjoyed attending an ice-skating class with my daughter. Even though she knew that she’s going to get a hot dog afterwards, she came crying in the middle of the class, saying that she is never doing it again. So I told her that she’s getting the hot dog anyway and if she would like to have a ketchup with it, she has to go and skate for a little longer. And she really willed herself to go, she did it for the ketchup.“


HOPRG_1003a

„Přemýšlím, jak se tady v Praze, oproti jiným částem světa, máme dobře. Napadá mne to skoro každý den, protože jsem neustále konfrontována s tím, jak si lidé stěžují.“
Čím myslíte, že to je?
„Já si myslím, že se to týká především lidí, kteří nezažili vážnou životní nouzi. Je to podle mne projev frustrace z toho, že se tu lidem po roce 1992 namalovali nějaké vzdušné zámky. Tehdy bylo krédo, že kdo se snaží a je schopný, tak musí uspět. Takhle jednoduché to ale není, vždy může uspět jen určitý počet těch nejlepších. Minimálně ekonomický úspěch nemohou mít všichni stejný. Také je to otázka hodnot. Myslím si, že velká frustrace plyne z toho, že ti lidé byli zklamáni ve svém očekávání, že jim hmotné statky vyřeší jejich životní štěstí. Na to podle mě spoustu lidí spoléhalo. Všimněte si, že lidé, kteří zažili velké životní trable, například pronásledování, jsou z valné většiny daleko tolerantnější a pozitivnější. Umějí si vážit toho, co v životě mají a nesoustřeďují se tolik na to, co by ještě mohli mít, a co nemají.“

„Byla jsem ráda, že se kolem 17. listopadu ukázala velká skupina lidí, kteří si uvědomují, jak se ten život strašně posunul. Svoboda, kterou máme v tom, jak se svým životem naložit, je diametrálně odlišná od toho, co bylo před rokem osmdesát devět. Tehdy jsme cítili predeterminaci tak silně, že jsme měli pocit, že nemůžeme udělat dva kroky doleva, anebo dva kroky doprava. Naše životní dráha byla víceméně definovaná, měla své pravidelné schéma: Vystudovali jsme vysokou školu, vstoupili jsme do nějakých partnerství, měli jedno, dvě, tři děti a měli jsme práci ve které jsme, když se nám dařilo, zůstávali leta letoucí. Dnes vidím, kolik lidí vede úplně jinou existenci, zvolí si jiný život. Neožení se, nevdá se, nemá děti, vydá se do vzdálené země, a tak dále. S tím ale souvisí i to, že dnes je mnohem těžší se rozhodovat. My jsme mnoho rozhodování neměli, a tak se nám v něčem žilo jednodušeji. Když nemáte volby, tak to jde ráz na ráz. Čím více voleb máte, tím více se vzdáváte toho, co si nevyberete. Taky tím vybíráním dnes někdy ztrácíme příliš času. Protože to jsou často volby iluzorní, takové, které nezmění hodnotu vašeho prožívání a života. Ale je to rozhodně lepší, než tu volbu nemít. S tím už se každý musí naučit zacházet po svém. A věnovat čas volbám, které za to stojí.“

/

„I am thinking about how well we are living here in Prague, compared to many other places. This thought is appearing in my mind almost every day, because I am constantly confronted with people who are complaining.“
Why do you think is that?
„I think that people who complain are mostly the ones who have never experienced a really difficult life situation. I consider their complains as a result of their frustration. After 1992, there was a certain political promises to society which turned out to be castles in the air. There was a credo saying: ‚The ones who are capable and who try, will succeed’. But it’s not that simple, only certain ammount of the best ones can succeed. It’s not possible for everyone to have the same economical success. It’s also a question of values. I think that a large portion of the frustration comes from disappointment of an expectation that material assets are a way of achieving happiness in life. I think that many people had been relying on this. Just look at people who’ve been through difficult life situations, for instance the ones who were being persecuted. Most of them are much more tolerant and have more positive approach. They are able to appreciate what they have in life and don’t focus so much on things they would like to have and things they do not have.“

„During the recent celebrations of The Velvet Revolution, I was glad to see that there was a lot of people who realize how much life have changed in our country. Our freedom to do what we want is now much bigger then it was before 1989. Back then, we could feel a predetermination of our lives so strongly, that we had a feeling that it’s not possible to make even two steps to the left or to the right. Young people’s way of life was already defined. There was a scheme: You graduate, find yourself a partner, have one, two or three kids and find a job in which you stay for long years to come. Now I see many young people choosing a completely different existence, a different way of life. They don’t marry, they don’t have kids, they go to a faraway countries and so on. But it means that it’s also much more difficult to make a decision. When I was young, there wasn’t much decisions to make, it was a simpler life in some regards. When you don’t have choices, everything’s happening very fast. The more choices you have, the more you are giving up the things you don’t choose. It also sometimes takes us too much time to choose nowadays. Because quite often we are faced with illusive choices – our decision of one thing over another doesn’t make our life more or less valuable. But it’s still better than not to have any choice. It’s up to each person to learn how to use this option. And devote his or her time to choices that are worthwhile.“


HOPRG_1009a

„Těším se, až bude teplo a budu moci jet na ryby. Jel bych i teď, ale je mokro a není čas.“
Pamatujete si na první rybu, kterou jste chytil?
„Byl to okoun, z takového malého potůčku. Když jsem ho vytáhl, tak jsem se bežel pochlubit tátovi. Ale nevšiml jsem si, že se mi někde po cestě utrhl vlasec i s rybou. Takže mi nikdo nevěřil. Šli jsme se pak s tátou podívat a našli okouna zavěšeného na stromě.“

/

„I am looking forward to a warm weather when I’ll go fishing. I would go even now, but it’s wet and there is no time.“
Do you remember the first fish you caught?
„It was a perch, I caught it in a small rivulet. When I pulled it out, I started running so I could proudly show it to my dad. But I didn’t notice that I lost both the fish and part of fishing line on the way. So nobody believed me. A moment later me and my dad went to look for it and found the perch hanging down from a tree.“


HOPRG_1008a

„Byla jsem nedávno na józe smíchu, to mi hodně pomohlo.“
Jóga smíchu?
„To je takový seminář, vlastně tříhodinové smání se. Vzniklo to někde v Indii, kde zjistili, že lidé se mohou smát i bez příčiny, jen tak. A že to je prospěšné. Šla jsem tam sama, potkala úplně cizí lidi a oni se najednou začali smát. Chvíli to bylo takové zvláštní, až trapné. Bylo pro mě těžké se na cizí lidi začít smát. Ale pak jsem viděla, že to jde a nakonec jsem se tam zbavila takového vnitřního napětí.“
Smějete se od té doby na lidi v metru?
„Zkoušela jsem to, ale dívali se na mě divně. Takže se zatím směju sama na sebe.“

/

„I recently attended a laughter yoga, that helped me a lot.“
Laughter yoga?
„It’s a seminar, in fact a three hour long collective laughing. It was established somewhere in India. They found out that people can laugh without a cause. And that it’s healthful. I went to the seminar alone, I met complete strangers there and they suddenly started to laugh. It was quite strange at first, even awkward. It was difficult for me to start laughing at strangers. But after a while I found out it’s possible and eventually I got rid of inner tensions I used to have.“
Do you smile at strangers on subway now?
„I’ve tried, but they were giving me a strange looks. So for now, I smile at myself.“


HOPRG_998c

„Před pátnácti lety mi během tří let umřeli matka, otec a bratr. Do toho jsme se s mužem rozvedli. To jsem měla pocit, že jsem se dostala na dno. Asi rok jsem měla velkou sociální fobii – nechodila jsem mezi lidi a styděla jsem se promluvit, i v obchodech. Člověk si mnohdy připadá, že jeho problém je ten největší na světě. Ale když to v sobě zlomíte, tak začnete potkávat lidi, kteří vám najednou osvětlí, co se s vámi děje.“
Kdy se to u vás zlomilo?
„Dělám ve zdravotnictví. Setkala jsem se v tu dobu s kolegyní, která mne – teď mi to přijde až srandovní – pozvala k jedné své známé, kartářce. Přestože takovýmhle věcem z půlky nevěřím, tak to zafungovalo. Byla mi podsunuta naděje. Pamatuji si, že mě to tenkrát strašně povzbudilo. Vyšlo mi tam totiž v kartách, že začnu podnikat, že na to seženu peníze a že kolem mě budou lidé, kteří mi pomůžou. Když tomu uvěříte, tak se začnete chovat jinak, otevřete se tomu. Říkáme tomu náhody, ale to žádné náhody nejsou. Začnete něco přitahovat. Najednou jsou kolem vás lidé, se kterými nějak rezonujete. Když jim řeknete o vašich plánech, nebo je požádáte o pomoc, tak ono to najednou jde. Takže jsem zanedlouho potkala jinou kolegyni, která věděla o volném prostoru a navrhla, abychom si spolu založily soukromou rehabilitační ordinaci. Za rok nato jsme otevíraly.“

/

„Fifteen years ago, my mother, father and brothed died during a three year period. In addition to that, I got divorced. At that time I had a feeling that I’d hit the botom. For one year I was having a big social phobia – I wasn’t going out, I was ashamed to speak, even in shops. People often feel that their problem is the largest problem in the world. But when you overcome it in yourself, you start to meet people that are able to explain to you what’s happening.“
What was the turning point in you case?
„I work in a health care area. At the time I met one colleague of mine who took me to see her friend, a fortune-teller. I find it quite funny now. I am not really into these things, but it did work for me. I was given hope. I remember being very encouraged by it at the time. Because the cards showed that I would start a business, get the necessary money for it and that people around me would help. If you come to believe in this, you start to act differently, you open up to it. We call it coincidences, but there is no such thing. You just start to attract certain things. Suddenly there are people around you with whom you resonate. When you tell them about your plans or when you ask them for help, you find out that you can move forward. Not a long time after my visit of the fortune-teller, I met another collegue who knew about available space and who suggested to me that we could establish a private rehabilitation centre. One year later we were opening it.“


HOPRG_990a

Jaké bylo nejtěžší rozhodnutí vašeho života?
„Vrátit se domů. Osm let jsem žil v Anglii. Naučil jsem se anglicky, poznal, co to je práce a zjistil, jak se postarat sám o sebe. Dařilo se mi tam dobře. Ale rodinu mám tady.“

/

What was the most dificult decision of your life?
„To return home. I lived in England for eight years. I have learnt how to speak English, I got to know what a real work is and I found out how to take care of myself. I was doing well. But my family is here.“


HOPRG_1000a

„Člověk v mém věku postupně ztrácí přátele. Vnímám, že s každým zemřelým člověkem odchází i něco ze mne. V červenci mi zemřel manžel, to pro mě byla obrovská ztráta. My jsme si absolutně rozuměli, v muzice i názoru na svět. Mám pocit, že když odešel, tak skutečně zmizela celá moje polovina. Až já se budu blížit k tomu konci, tak už to možná nebude tak strašné. Protože ze mne bude umírat jen půlka.

/

„A person of my age gradually loses friends. I feel that every time a friend of mine dies, a part of me vanishes as well. My husband died in July, that was a huge loss for me. We understood each other perfectly, be it in music or a world view. I really have a feeling that a whole half of me died with him. When my life will be coming to the end, perhaps it won’t be that hard anymore. Because it will be only half of me dying.“


HOPRG_995a

„Dlužím, splácím. Chtěl jsem si před lety otevřít čajovnu a vzal jsem si na to půjčku. Čajovník jsem možná dobrý, ale zjistil jsem, že na vedení businessu musí mít člověk úplně jiné vlohy. Musí umět válčit s úřady, ale i třeba vědět, kdy skončit.“
Kdy jste si uvědomil, že je něco špatně?
„Skoro od začátku mi bylo jasné, že to nebyla dobrá volba. Už během rekonstrukce prostoru se ukázalo, že na člověka, se kterým jsem to dělal napůl, není spoleh. Na všechno měl hrozně času – co běžně trvá měsíc, on dělal dva. Dost mne to tedy vyškolilo. Jsem teď v některých věcech rozvážnější. Vím, co obnáší jít za svým snem.“
„Už pět let žiju neustále z nějakého minima. Vědomí, že musíte pořád něco splácet není nic dobrého pro psychiku. Dost to s člověkem zamává. Taky mám pocit, že se nemůžu podívat tam, kam bych chtěl, i co se týče různých kulturních akcí. Když v kapse nemám ani korunu, tak mě to odrazuje někam chodit. Ale pak nepotkávám nové lidi. Přijde mi, že jsem kvůli tomu tak trochu vyčleněný ze společnosti.“
V jaké chvíli jste svoji současnou situaci prožíval nejhůře?
„Třeba jednou, když jsem měl narozeniny, jsem od někoho dostal flašku drahého rumu. Byl jsem bez peněz, přišel domů a zjistil, že vše, co mám, je dobrý rum a pět suchých rohlíků.“

/

„I am repaying a debt. Few years back I wanted to open my own teahouse and so I took a loan. I may be a good tea barista, but I’ve found out that one needs a completely different skills to run a business. You need to know how to fight against various state offices or to know when to quit.“
When did you realize that something is wrong?
„It became clear to me that it wasn’t a good choice almost at the beggining. During reconstruction of the space it already showed that the person who was doing the business with me was not reliable. Everything took him twice as much time – what could be done in a month, he was doing for two months. I’ve learned a lot through this situation. Now I am a bit more careful in some ways. I know what it takes to follow your dream.“

„I’ve been living off a minimum resources for five years already. To know that you have a long time before repaying your debt doesn’t help your mental health. It unsettles you. I also got a feeling that I cannot go to see all the different things that I would want, including cultural events. Not having a single penny in my pocket discourages me from going out. And so I am not meeting any new people. I feel that I am somewhat excluded from society due to this.“
What was the most difficult moment for you in your current situation?
„Once, somebody gave me an expensive bottle of rum for my birthday. I had no money, I came home and found out that all I have is a good rum and five dry rolls of a white bread.“


HOPRG_984a

„To, co v poslední době dělám hodně, je uvědomování si, jestli to, co dělám, je to, co doopravdy chci dělat.“

/

„What I am doing a lot lately is trying to realize if what I do is what I really want to do.“