Powered by Seat

Archiv: Leden 2015

HOPRG_1082a

„Měla schizofrenii. Sdíleli jsme pokoj, takže jsem byla první, kdo si všiml, že se něco děje. Třeba si povídala sama se sebou, jako by někoho provázela. Čtyři roky s tím bojovala.“
Byly jste si blízké?
„Byly, ale ta nemoc nás trochu oddálila. Vztahy v naší rodině byly tehdy dost napjaté. V té době jsem o tom s nikým nemluvila. Bála jsem se, že kdyby lidé věděli, že v rodině máme psychickou nemoc, tak by se na mě koukali skrz prsty, nebo mi naopak nadržovali.“
„Dostala jsem se tehdy úplnou náhodou k freestyle frisbee a začala jsem tím žít. Vyloženě jsem se na to upnula – jezdila jsem na různé turnaje, byla i na mistrovství světa. Pomáhalo mi, že jsem se věnovala něčemu, co mi šlo a poznala díky tomu fajn lidi. Když pak sestra spáchala sebevraždu, tak mne ta komunita lidí opravdu podržela. Dnes vím, že mi frisbee vydrží na celý život.“

/

„She was schizophrenic. We were sharing a room, so I was the first one who noticed that something is going on. She was speaking to herself, as if she was showing someone around. She was strugglng with the disease for four years.“
Did you have a close relatiosnhip?
„We did, but the disease drew us further apart. Our family realtions were very tensed back then. I wasn´t speaking about it at the time. I was afraid that if people knew that there is a mental illness in my family, they would look down their nose at me or favour me.“
„During that time, I discovered freestyle frisbee by a chance and I started to devote my time to it. I really clung to it – I was going for various tournaments, even world championship. It helped that I focused on something I was good at and I also met nice people. When my sister commited suicide, the frisbee community really supported me. Now I know that I will hold onto it my whole life.“


HOPRG_1088a

„Studuji stavební inženýrství. Hrozně mě to zajímá, ale přístup učitelů a studentů není takový, jaký jsem si představovala. Škola nabrala třináct set lidí, potřebují je vyházet a podle toho se chovají. Zároveň si všímám, že mnozí moji spolužáci studují jen proto, aby měli titul. Já chci studovat, abych dělala něco, co mě baví a abych se posunula dál. Ne proto, aby ze mě něco bylo, to nepotřebuji.“
Jaký přístup učitelů byste si představovala?
„Osobnější. To možná stačí – ve chvíli, kdy pro učitele nejste jen číslo, ale člověk, kterého zná, tak je to najednou úplně jiné. Protože se vám snaží něco předat, něco vás naučit. Ne si jen odbýt tu svou hodinu a jít dom.“

/

„I study civil engineering. I am very interested in it but approach of teachers and students there is not what I expected. The university admitted 1300 students, they need to get rid of many people and so they treat us accordingly. I also notice that many of my schoolmates study just to get a diploma. I study because I want to do something I like, to move forward in my life. Not because I want to become a person who does certain job, I don’t need that.“
How would you describe approach of teachers to students you would want to see?
„More personal. That’s maybe enough – when a teacher doesn’t treat you as a number but as human being he or she knows, everything’s different. Because then they try to pass some knowledge onto you, to teach you something. Not just do a sloppy job and go home.“


HOPRG_1092c

„Pocházím z jedné vesnice, jsem tam jediný vozíčkář. To je samo o sobě hrozný průser – nejsou tam na vás zvyklí, všichni vás mají za exota a vše, co si přejete, je problém. Já jsem si třeba přála bezbariérový bankomat a ukázalo se to jako obří problém. Zjistilo se, že pro jediného člověka se to nevyplatí. Tak jsem si řekla: Dobře, když se tady nic nemění, tak to zkusím v nedalekém větším městě. Rozhodla jsem se, že tam budu jezdit vlakem – starým, nikoliv bezbariérovým, protože ten u nás nejezdí. Dala jsem si inzerát do Radničních listů, že sháním člověka, který by mne vozil na nádraží a nakládal mne do vlaku, s tím, že v tom větším městě by na mě čekal asistent. Když jsem to tímto způsobem zkusila poprvé, tak mi nádražáci řekli, že to není nízkopodlažní vlak a že mě přepravit nemohou. Já jsem odpověděla, že jsem cestující jako každý jiný. Oni, že ne, že mohu jezdit jen nízkopodlažními spoji. A tak se z toho stal hrozně dlouhý proces, kdy mi třeba volali z ředitelství, že mne odmítají přepravovat. Ale já jsem si to vybojovala – protože jsem si řekla, že když to vzdám, tak nešťastná z toho budu já a nikdy se nic neposune dopředu. Řekla jsem jim, že jezdit prostě budu a ať mi ukáží nějaký předpis nebo zákon, kde se píše, že nesmím. To samozřejmě nemohli, a tak nakonec ustoupili. Když mne pak ale viděli přijíždět na nádraží, tak všichni utekli do různých skrýší a kanceláří. Takhle to bylo nějakou dobu. Potom jednou přišli dva nebo tři a řekli: ‚Vždyť je to normální, ona se jen chce do toho vlaku dostat‘. Ti pak ‚zlákali‘ i ty ostatní. Dnes je to tak, že devadesát procent z nich mi v pohodě pomůže, ani už nepotřebuji toho asistenta.“
Proč myslíte, že to byl zprvu takový problém?
„Zdraví lidé se prostě bojí. Neví, co od toho mají očekávat – vidí vozíčkáře a říkají si: ‚Ježis, vždyť ona se do toho vlaku nedostane!‘, ‚Ježiš, co když se něco stane?!‘. Musela jsem v nich zlomit tu bariéru ostychu, nedůvěry a neznalosti. Když se tohle podaří, tak to je obrovská výhra. Protože to posunulo dál nás všechny. Je, protože už se nebojí a sami vozíčkáře klidně osloví, a mě, protože si můžu cestovat, jak chci.“

/

„I come from a village, I am the only disabled person in a wheelchair there. That itself means a terrible problem – nobody is used to people like you, you are freak to everyone and everything you wish for is a problem. For instance, I wished to have a barier-free cash machine and it turned out to be a huge problem. They found out that it’s not worth to change it for a single person. So I said to myself: Okay, if nothing’s gonna change here, I am gonna try my luck in a nearby city. I decided to travel there by train – an old train, since the low-floor trains doesn’t go in the area. I placed an ad into local newspapers, searching for someone who would drive me to the station and help me into the train. It was arranged that there would be a paid assistent waiting for me in the bigger city. When I tried it like this for the first time, the railway officials told me that there is no low-floor train and so that they cannot transport me. I replied that I am a passanger like anyone else. They said no and that I can to go on a low-floor trains only. And so it became a very long process. At one point, someone from railway headquarters called me and said they refuse to transport me. But I fought it out in the end – I said to myself that it would be me who would end up unhappy. Also, that nothing would changethis way. So I simply told them that I will be going, asking them to show me a regulation or a law that states that I cannot. They obviously couldn’t and so they gave way. But when they saw me arriving at the station, they went and hid in their hideouts and offices. It was like this for a while. Then one time two or three of them showed up and said: ‚She just wants to get on the train, after all. It’s a normal request’. These people were able to ‚lure‘ the others. Nowadawys, ninety percent of the local railway official are prepared to help me get on the train. I don’t even need the assistent anymore.“
Why do you think it was such a problem for them?
„Healthy people are simply afraid of such things. They don’t know what to expect. They see a disabled person in a wheelchair and say to themselves: ‚Oh my God, she won’t be able to get on the train! , ‚Oh my God, what if something happens?!’. I had to break their barrier of shyness, distrust and unknowingness. If one manages to do such a thing, it’s a great victory. All of us moved forward thanks to it. They did, because they are not afraid anymore and are able to approach a wheelchair users. I did, because I can travel the way I want.“


HOPRG_1086a

O čem v poslední době přemýšlíte?
„Jak to udělat, aby člověk nebyl zbabělý. Aby byl morální a čestný, třeba i v první myšlence, která ho v danou situaci napadne. Aby to nebylo ‚Zachraň sám sebe!‘ či ‚Urvi něco!‘. Asi o tom přemýšlím, protože jsem v nedávné době četla nějaké knihy z doby války a pádu monarchie. Například knížku o Sidonii Nádherné. To byla hrozně čestná žena, aristokratka, která se vždy věnovala všemožné charitě. Válku prožila na svém zámku v Čechách. Po válce přišlo osvobození a první, co se stalo, bylo, že lidé, kterým ona a její rodina dávala po léta práci, přišli a ten zámek vyrabovali. Chtěli si něco urvat pro sebe. Omlouvali si to tím, že nám Němci za války způsobili velká příkoří. To byla pravda. Ale bylo málo takových, kdo si uvědomili, že ona za to nemohla. Že přijít a vzít si něco, co mi nepatří, není správné.“
„‚Urvat si něco pro sebe‘ ale člověka napadá v mnoha každodenních situacích. My jsme třeba větší rodina. Když se u nás u stolu dělí nějaké jídlo, tak první, co děti napadne, je ‚vezmu si ten největší díl‘. Až potom přemýšlejí, jestli měl dostat i ten druhý.“
Dá se to změnit?
„Člověk prostě nesmí být sobec. Mám za to, že se musíme cvičit v nesobeckém jednání i v těchto drobných věcech. Když to nedokážeme v drobnostech, tak se dá těžko očekávat, že když přijde nějaké velké rozhodnutí, tak nám to najednou dojde a zachováme se správně.“

/

What have you been thinking about lately?
„How can one achieve not to be a coward. How to be moral and honest, even in the first thought that crosses our mind in various situations. So that the first thought wouldn’t be ‚Save yourself!‘ or ‚Grab something for yourself!’. I am probably thinking about such things because I’ve read some books about the times of war and fall of the monarchy. A book about Sidonia the Beautiful, a noble and honourable woman that dedicated a lot of her time to charity. She spent the war at her Czech chateau. The first thing that happened after the war and the liberation of the country was that people who had been employed by Sidonia and her family for years came and looted the place. They wanted to grab something for themselves, excusing their behaviour by the injustice done by Germans during the war. That was true. But there were only few who realized that it was not her who was to blame. Who realized that to take something which isn’t theirs is wrong.“
„‚To grab something for oneself‘ is a thought that crosses our mind in many everyday situations. I have a big family. When we divide food at our table, the first thing children think of is to take the largest portion. Only then they start to wonder if the other person should had get his part as well.“
Is it possible to change this?
„People simply have to stop being selfish. I think we need to practise the selfless behaviour even in these minor situations. If we don’t manage to do it in such little things, we can hardly be expected to suddenly act in a righteous way when a big decision comes.“


HOPRG_1081a

„Dělám v rámci své práce rozhovory s odborníky z různých oblastí. Neustále zjišťuji jednu věc: Úspěšní lidé mají svoji práci vždy hrozně rádi, jsou spokojení. Když otevřete internet, tak to jede: Atentáty, autonehody, daně, klesající koruna, Zeman … to opravdu vytváří onu blbou náladu. Lidé pak chodí po ulici s pocitem, že všechno je špatně. Ale když se setkáváte s lidmi, kteří o své oblasti mluví s radostí a láskou, tak to najednou vypadá, že to celkem funguje.“

/

„As a part of my job, I conduct interview with experts of various fields. I keep finding out one thing: Successful people always really like their job. That makes them happy. When you open internet, there it goes: Assassinations, car accidents, tax payment, declining currency, Czech president Zeman … it creates this overall bad mood in the society. As a result, people go around the streets with a feeling that everything’s wrong. But when you meet with people who talk about their work with joy and love, it all suddenly seems to be quite okay.“


HOPRG_1091a

„Já se měl narodit u moře.“

/

„I should have been born by the sea.“


HOPRG_1080a

„Zajímám se o energie, které přicházejí z vrchu. Například existuje energie, které říkáme ‚Bůh‘. Nad ním je však ještě něco. Ale to já si zjistím, já jdu po pravdě.“

/

„I am interested in energies that are coming to us from above. There is the energy that we call ‚God’. But there is something more, something above it. I am sure I will find out, I am a truth seeker.“


HOPRG_1057b

„Účastním se dvanáctikrokového programu anonymních narkomanů a alkoholiků. Právě jedu uzavřít čtvrtý krok.“
V čem spočívá?
„V důkladné a nebojácné inventuře sebe sama. Musela jsem spolknout velkou pravdu o tom, jaká jsem. Sedla jsem si a popsala celý tlustý sešit. Zjistila jsem, že se k lidem chovám špatně, že lžu a že jsem sobecká a nečestná.“
Jakého nadcházejícího kroku se bojíte nejvíc?
„Asi kroku číslo devět. To budu muset zajet za všemi lidmi, kterým jsem kdy ublížila.“

/

„I take part in a twelve-step programme for anonymous alcoholics and drug addicts. I am just on the way to finish fourth step.“
What is it about?
„About thorough and fearless inventorying of one self. I had to swallow a big truth about what kind of person I am. I sat down and filled a whole thick notebook with writing. I’ve found out that I treat people badly, that I lie and that I behave in a selfish and dishonest way.“
Which of the following steps do you fear the most?
„Step number nine, I guess. I will have to go and visit all the people that I’d ever hurt.“


HOPRG_1085a

„Živím se průzkumem trhu.“
Jak to ovlivňuje váš život?
„Rozvíjí to empatii a vnímání lidí z jiných sociálních skupin. Jsem například schopný pochopit, jak uvažují lidé, pro které je internet něco, v čem vyrůstali. Nebo dokážu chápat, jak přemýšlí člověk, který je dlouhodobě nezaměstnaný – protože nic neumí, nebo protože je starý a nikdo ho nechce. Lidé se jinak pohybují ve své skupině, v určitém okruhu známých. Já mám šanci vidět i ty jiné. Myslím si, že mě to vede k větší toleranci, snad.“
Snad?
„To vám bude říkat každý, že je tolerantní. Kdo vám o sobě řekne, že je bigotní a nesnášenlivý?“

/

„I work as a market researcher.“
How does it influence your life?
„It develops my empathy and perception of people from different social groups. I am, for instance, able to understand thinking of people who grew up with internet. Or I can understand a way of thinking of a person who has been unemployed for a long time – either because he has no skills or because he is too old and nobody wants him. People usually stay within their groups, among their acquaintances. I have a chance to see also the others. I think it leads me towards greater tolerance, I hope.“
You hope?
„Well, everyone will tell that they are tolerant. Who would tell you: ‚I am bigoted and hateful’?“


HOPRG_1075a

Jaký byl zlomový okamžik vašeho života?
„Když jsem se ze dne na den ocitl na stavbě, s krumpáčem, který jsem do té doby v ruce nedržel. Hned ten den jsem se začal prokopávat ven. Viděl jsem světlo na konci tunelu, ale až k němu jsem se neprokopal. Zůstal jsem přitlačený u země, nedostal jsem šanci se v tehdejší společnosti prosadit. Udělali ze mě nepřítele režimu a podle toho se ke mě chovali. Ale člověk nemá nenávidět. Já se s těmi lidmi, kteří mi ublížili, už v životě nesetkal. Ani jsem po tom netoužil. Jen o jednom kolegovi z vysoké školy, kvůli kterému mne vyhodili, jsem se později dozvěděl, že se zastřelil.“
Čím jste se v životě snažil řídit?
„Já jsem měl křesťanskou výchovu a toho jsem se držel. Když dnes bilancuji život, tak si říkám: Když věřil Antonín Dvořák, tak já nejsem žádnej ouchyl, když věřím taky. Protože ten to měl v hlavě srovnané. Takovou Rusalku, to nemůže složit nějaký obyčejný břídil!“

/

What was the turning point of your life?
„When I suddenly found myself at a construction site with a pickax in my hands. It was the first time I held it. I immediately started to dig myself out of there. I saw the light at the end of the tunnel, but I didn’t manage to dig myself all the way through. They kept me pressed against the ground, I didn’t get a chance to succeed in the society back then. I was labeled as the enemy of the state and I was treated accordingly. But one shouldn´t hate. I never met the people who hurt me ever again. Nor did I wish for it to happen. I only heard that one colleague of mine from a university, the one who made me expelled, later shot himself.“
Which thought did you try to follow in your life?
„I had a Christian upbringing and I held onto it. When I look back at my life now, I say to myself: If Antonín Dvořák believed in God, I am not a pervert when I believe as well. Because Dvořák was thinking straight. No loser could write an opera like Rusalka!“