Powered by Seat

Archiv: Únor 2015

HOPRG_1190a

„Když se narodila moje mladší sestra, tak tatínek pronesl takovou ‚bezvýznamnou větu‘ – že se zase narodila holka. I později, když se narodil bráška, jsme si se sestrou uvědomovaly, že má v rodině trochu jiné postavení. Nějakým způsobem se to s náma oběma táhlo a táhne. Dnes už to v sobě mám vyřešené, ale dlouho jsem měla pocit, že si lásku a pozornost druhých musím vysluhovat. Tím více, že tatínek příliš neuměl projevovat emoce, pochválit nás. Já jsem tedy během dospívání jela jako fretka a hledala: ‚Přeci musí být nějaká věc, za co mne pochválí!‘. Ale nic nebylo. Protože všechno bylo samozřejmé.“

„Naučila jsem se přežívací strategii – vycítit, co po mne okolí chce, co ode mne očekává a na základě toho jednat. Tak, abych byla přijímaná. Žila jsem pod obrovským tlakem očekávání. V manželství jsem přejala rodinný model mého muže. Přišel mi v té době ‚lepší‘ než model z mé rodiny. Deset let jsme měli hezké, klidné manželství. Ale pak jsem si uvědomila, že vlastně žiju život někoho jiného. Vstupovala jsem do manželství ze zastavené puberty, ve chvíli, kdy jsem v sobě neměla řadu věcí zpracovaných. Vůbec jsem nevěděla kdo jsem, co v životě chci, co potřebuji, co mi dělá dobře a co ne. Protože to po léta někdo rozhodoval za mě. Přestože jsme se s mužem na začátku měli hodně rádi, tak jsem se vůči němu často cítila buď jako holčička, anebo puberťák. Když jsem pak jednou poznala jiného muže a měla s ním platonický vztah, tak jsem začala poznávat, že nejsem jen matka, manželka a člověk s určitou pracovní rolí, ale že mám i jiné ženské podoby. Jen jsem se jich dlouho bála a zavírala je do nějaké pomyslné ohrádky – aby nikomu neublížily. Pak jsem pochopila, že tím nejvíc ubližuji sama sobě. Začala jsem se poznávat, navracet se sama k sobě. Ale nějaký čas to trvalo. Zpočátku jsem si v řadě situací neuměla rychle uvědomit, jak to mám nastavené. Postupně jsem začala zjišťovat, že mám na mnoho věcí jiný názor než můj muž. Ale neuměla jsem to komunikovat. Pro něj to bylo hodně složité, matoucí: Deset let jste zvyklí, že se někdo nějak chová a najednou se začne rychle a ve spoustě věcí měnit.“

„Po osmnácti letech manželství jsem se rozhodla, že se rozvedu. Konečně jsem se chtěla stát dospělým člověkem, dospělou ženou.“

/

„When my younger sister was born, my dad made an ‚unsignificant‘ remark – ‚it’s a girl, again’, he said. Later, when our brother was born, me and my sister were aware of the fact that he had a little bit different position in the family. We’ve been dealing with it in one way or another ever since. I’ve already managed to cope with it, but for a long time I had a feeling that I need to earn the love and attention of others. Also because my dad wasn’t good at showing emotions, praising us. So when I was growing up, I was running around like a ferret, searching for the praise, thinking: ‚There has to be something I can do for which he will compliment me!’. But there was nothing. Because he took everything I did for granted.“

„And so I learned a survival strategy – to sense what others want from me, what they expect, and base my behaviour on that. So that I feel accepted. I’d been living under a great pressure of expectations. In my marriage I took up the family model of my husband. At the time, I considered it ‚better‘ than the model from my family. We had a nice, peacefull marriage for ten years. But then I realized that I’d been living a life of someone else. When I was getting married, I was still dealing with my puberty. I still didn’t have many things resolved inside of me. I had no idea who I am, what I want from life, what I need, what makes me feel good and bad. Because for a long time, other people were deciding this for me. Even though me and my husband liked each other a lot at the beggining, I often felt like a little girl or an adolescent while dealing with him. Later, when I got to know another man and had a platonic relationship with him, I started to realize that I am not only a mother, a wife and a worker, that I have more feminine sides. That I was just too afraid of them, closing them off behind an imaginary fence – so they wouldn’t cause pain to anyone. In time I came to understand that it’s me who’s being hurt the most. I started to get to know myself, to return back to who I am. But it took some time. In the beggining, I wasn’t able to quickly realize what are my stands in certain situations. Gradually I started to find out that they differed from those of my husband. But I had trouble to communicate it. It was a difficult and confusing time for him: Imagine that you are used to knowing someone for ten years and suddenly this person starts to change in a rapid and extensive way.“

„After eighteen years of marriage I decided to get divorced. I wanted to finally become an adult being, an adult woman.“


HOPRG_1186a

„V únoru ho zatkli, v květnu přišel v Osvětimi o život. Dostali jsme vyrozumění od policie. Máma se z toho zhroutila. Později nás zavolali do Hradce, na gestapo. Jeden gestapák před nás na zem hodil balík s otcovými věcmi a mně řekl, ať se v životě nepletu do politiky, jinak dopadnu jako táta. Tak jsem celý život dělal pravý opak.“

/

„He was arrested in February, died in May in Auschwitz. We got the notification from police. Mom had a nervous breakdown. Later they called us to Hradec Králové, to the office of Gestapo. One officer threw a box of father’s things on the ground in front of us. He told me not to ever poke my nose into politics or I would end up like my father. So I have been doing doing the very opposite my whole life.“


HOPRG_1187a

„Nejtěžší bylo rozloučit se s manželem. Ale byl to zároveň jeden z nejhezčích okamžiků mého života. Umíral doma, byli jsme okolo něj celá rodina. Byl strašně statečný. Byl to inženýr, technik, absolutně nevěřící člověk. Ale v závěru nám všem připadalo, že mu dává sílu něco seshora.“

„Rád se během té nemoci koupal. Jednou se posadil, že půjde do vany a venku najednou začalo svítit slunce. On v tu chvíli spadl, opřel si hlavu o stolek a zemřel. Když jsme ho položili, tak se usmíval. Děti do pohřební řeči napsaly, že mu děkují, že nás provedl životem, ale i smrtí. Že nám ukázal, že se není čeho bát.“

/

„The most difficult moment was to say goodbye to my husband. But at the same time it was one of the most beautiful moments of my life. He was dying at home, there was the whole family around him. He was so brave. He was an engineer, a technician, a completely unreligious man. But at the end, it seemed to us that he was getting some strength from something from the above.“

„He enjoyed bathing during his illness. Once he sat up that he would go to take a bath and at the same time, the sun started shining. He fell down, lay his head on the table and died. When we were putting him into the bed, he still smiled. Our kids mentioned in their speech at the funeral that he had lead us through life and death. That he had showed us that there is nothing to be scared of.“


HOPRG_1184a

„Kdysi dávno jsem byl na jednom pálení čarodějnic. Mělo takový šamanistický nádech. Probíhalo v přírodě, bubnovalo se a používaly se různé bylinné potravinové doplňky, kamarád tomu říkal ‚látky způsobující nedbalost‘. Já jsem byl natolik nedbalý, že se mi v noci podařilo se zapálit o nějaké svíčky. Po probuzení jsem byl v takovém stavu, že jsem si neuvědomoval, co se děje. Ale viděl jsem, že moje tělo jedná – přes někoho vyskakuje a buší s sebou o skálu, aby se zahasilo. Teprve pak mi to začínalo celé docházet. Ležel jsem na té skále a koukal na hvězdné nebe. Stoupal ze mě dým, kolem bylo úplné ticho. V tu chvíli jsem měl v hlavě totálně prázdno, nebyla tam jediná myšlenka. Připadal jsem si najednou naprosto střízlivě, naprosto přesně jsem si uvědomoval co, kde, jak. Ale nic jsem si o tom nemyslel – jestli je to dobře, špatně, jestli jsem měl štěstí, smůlu. Mám za to, že tenhle moment mne vytrhnul ze všeho, co bylo předtím. Prohořelo na mně několik vrstev oblečení, ale na těle se mi nic nestalo. Něco se ale tenkrát stalo v mé hlavě. Měl jsem najednou pocit, že vše vnímám jinak, jako by všechno začalo od nuly. Uvědomil jsem si, že život je vrtkavá a křehká záležitost a začal jsem přemýšlet, jak by se sebou člověk měl zacházet. Přestal jsem s konopím. Přišlo mi, že svět vnímám daleko živěji, daleko víc jinak a barevně, než jsem ho vnímal kdykoliv předtím za pomoci různých berliček.“

„Začal jsem se pak zajímat o různé meditační techniky a po čase objevil zenovou meditaci. Spočívá v tom, že se člověk nejprve v nerušeném prostoru učí být vědomě v přítomnosti. Je to takové sezení pro sezení samo. Člověk sedí, vnímá přítomnou chvíli a nesnaží se tím ničeho konkrétního dosáhnout. Postupně tuto svoji schopnost přenáší do svých každodenních činností, až nakonec přestane rozlišovat jestli je doma, venku, jestli právě sedí, chodí, anebo jí. Všemu věnuje stejnou pozornost. Lidé mají někdy tendenci brát každodenní činnosti jako stereotyp, jako nutné zlo. A pak jsou ty rozinky ve vánočce, které si člověk rád vyzobává. Když praktikujete zazen, tak si přestanete vybírat.“
Přestanete ty rozinky v té vánočce hledat?
„V podstatě přestanete hledat i tu vánočku.“

/

„Long time ago I once attended a burning of the witches feast. There was a kind of a shamanistic vibe around it. It took place in the forest, people were drumming and using all kinds of herbal food supplements. My friend used to call them ‚substances that cause negligence’. I was so negligent that during the night I managed to set myself on fire by some candles. When I woke up I wasn’t able to realise what was happening. But I noticed that my body was taking action – it jumped over somebody and banged itself over a rock to extinguish the fire. Only then I slowly started to realize everything. I lay down on the rock, looked up at the starry sky. The smoke was rising from me and there was a complete silence around. My mind was completely empty, there was not a single thought. I suddenly felt totally sober and I had a clear awareness about what, where and how it had happened. But I didn’t have any opinion about that – if it’s a good thing, a bad thing, if I had good or bad luck. I think that this moment torn me out of everything that had happened in the past. The fire burned through several layers of my clothes, but nothing happened to my body. Something did happen to my mind though. Suddenly I perceived things in a different way, as if everything had started from the scratch. I realized that life is a very unstable and fragile thing and I started to think about ways one should treat himself. I stopped smoking cannabis. It seemed to me that I started to perceive the world in a much more vivid, colourful and different way than I ever did with various crutches.“

„Later I started to take interest in various meditation techniques and discovered the zen meditation. It’s a basic practice which lies in sitting in a quiet room and learning to be consciously in the present moment. It’s basically sitting for the sitting’s sake. You are sitting, perceiving the present moment and not trying to achieve anything in particular. Gradually you transfer this skill of yours into your casual, everyday activities until you stop to distinguish if you are at home, outside, if you are currently sitting, walking or eating. You pay the same attention to everything. People sometimes tend to see the everyday activities as a stereotype, as a necessary evil. And then there are the raisins in the sweet bread which people like to pick out. If you practise zazen, you stop to be picky.“
You stop searching for the raisins in the sweet bread?
„Basically, you stop searching for the sweet bread as well.“


HOPRG_1185b

„Často to vypadá, že je do něčeho zabraná, že vás nevnímá. Ale když se třeba s někým bavíte a v průběhu řeči řeknete ‚slepice‘, tak ona udělá: ‚Koko‘.“

/

„She often seems very immersed in some activity, making it look like she’s not noticing you. But when you talk with someone and use the word ‚chicken‘ in your speech, she goes: ‚Bwok bwok’.“


HOPRG_1182a

„Jsem v kontaktu se všemi svými bývalými přítelkyněmi. I s jejich současnými příteli. Jsou to moji nejlepší přátelé.“

„To, že jsem začal žít jinak, než mi někdo nalinkoval, mne hodně ovlivnilo. Rodina by mi nikdy neřekla: ‚Běž bydlet se svou bývalou přítelkyní a jejím novým přítelem.‘ To vám nikdo neřekne. Ale když takto vystoupíte mimo, tak zjistíte, že to je super revoluce. Zjistil jsem, že jsem revolucionář.“

/

„I am in contact with all my former girlfriends. And their new boyfriends. They are my best friends.“

„The fact that I started to live in a different than the expected way influenced me a lot. My family would never tell me: ‚Go live with your ex-girlfriend and her new boyfriend.‘ Nobody would. But when you make a step outside like this, you find out that it is a great revolution. I’ve found out that I am a revolutionary.“


HOPRG_1181a

„Během zimy vždy přemýšlím, co bych ještě chtěla stihnout.“
Jaký máte největší zbývající sen?
„Malovat. Nejde mi o to, stát se vysloveně malířkou; o to už jsem se dvakrát pokusila – já se tím neuživím. Chci prostě malovat. Barvy a stojany už mám, dokonce i kurz. Teď už bych si jen sedla do přírody a malovala. Byla to moje největší láska už od dětství. Rodiče to ale bohužel tak úplně nerozpoznali. Když mi bylo asi jedenáct, tak jsem jednou malovala kosatce – mám je moc ráda. Dávala jsem si s tím hodně práce. Rodiče říkali ‚jo, hotovo, to se ti povedlo‘, ale já jsem byla stále nespokojená. Pořád jsem to vylepšovala, až se táta rozčílil, řekl, že jsem to zkazila, vzal mi to a hodil do kamen. To mi utkvělo, zrovna taková ošklivá příhoda. Já s těmi kosatci nemám dobré zkušenosti. Jednou jsem malovala kosatec u tchýně na zahradě. Říkala jsem si, že bych si ho nejradši utrhla, dala do vázy a malovala v klidu uvnitř, nejlépe v noci. Ona ale říkala: ‚Ne, ne, ne.‘ Protože nesnášela, když někdo trhal kytky. Já jsem si k němu tedy přitáhla lavičku, a tak dlouho jsem si ho nakláněla a polohovala, až jsem ho nalomila. V ten moment se mi udělalo špatně. Ona opravdu nenáviděla jakékoliv střihání a řezání keřů a kytek. Dodnes vidím ty její oči, když jsem za ní přišla. No, pak jsem ten kosatec domalovala a musím říct, že se mi to povedlo. Ale dala jsem ten obrázek do desek, a ty desky později spadly za skříň. A ta skříň se nedá odšoupnout.“

„Jestli to není nějaká zkouška – musíš zabojovat a potřetí to vyjde. Teď už nežije ani táta, ani tchýně, jsem tu jen já a kosatce. A vůbec je nemaluji. Jak se člověk nechá odradit, že?“

/

„In the winter, I always think about what I would like to manage.“
Do you have any dreams?
„To paint. I don’t want to be an artist or something, I have already tried that twice in my life and realised I cannot make a living out of it. I just feel like painting. I have the colors and the easel, I have already attended art classes. Now I just want to sit down in the countryside and paint. I loved painting since I was a child. But my parents didn’t really notice it, unfortunately. When I was around eleven, I was once painting irises – I like them very much. I put a lot of effort into painting it well. At one point my parents said ‚okay, it’s done, good work‘ but I still wasn’t satisfied. I kept improving it, until my father got angry, said that I had ruined it, took it from me and threw it into the fireplace. I remember the moment, out of all things, this ugly incident. When I think about it, I don’t have good experiences when it comes to irises. Once I was painting an iris at the garden of my mother-in-law. I was thinking that I would like to pluck it, put it into the vase and go paint inside the house, at night preferably. But she said: ‚No, no, no.‘ Because she hated when someone plucked flowers. So I took my bench towards it and tilted it and tilted as long as I broke it partially. At that moment I felt really bad. She really hated any trimming or cutting of trees or bushes. I still see her eyes when I came to see her. Well, then I painted this iris and I have to say that I did very well. But I put that picture into the folder and this folder fell behind a wardrobe. And you cannot move this wardrobe.

“Maybe it’s some kind of a test – you have to fight and for the third time, you succeed. My dad is not alive anymore, neither is my mother-in-law. It’s just me and the irises. And I don’t paint them at all. How much one can be put off, huh?”


HOPRG_1178a

„Byl jsem za války v Německu na nucených pracích, odklízeli jsme trosky po náletech. Bylo zajímavé, že oni vždy věděli předem, kde ty nálety budou. Dovezli nás tam s předstihem, abychom byli hned po ruce.“

„Těm obyčejným lidem často nic nezbylo. V pyžamech nás prosili, abychom ze zřícených domů vynesli jejich věci. Jednou, to bylo v Mannheimu, nám řekli, že ze sklepa jednoho zříceného domu se ozývá ťukání. Tak jsme odklidili suť a dostali se až dolů. Žádní živí lidé tam už nebyli, nic z nich nezbylo. Všude jen písek. Ale uprostřed toho všeho ležela na zemi nedotčená, otevřená Bible. Já nejsem zbožný člověk, ale když jsem to uviděl, tak mne zamrazilo.“

/

„I was in Germany on forced labor during the war. We were in charge of cleaning the rubble after the air strikes. It was interesting that they always knew when the air strikes would take place. They would always bring us to the place in advance.“

„There was nothing left for the people. They begged us in pyjamas to take away their stuff from the ruins. One, that was in Mannheim, they told us that there is a tapping sound from the cellar of one of the collapsed houses. So we took away the rubble and got deep. There were no living people, nothing remained of them. Just sand. And in the middle of all this horror, there the lay pristine, opened Bible. I’m not a religious man but when I saw it, I got goose bumps.“


HOPRG_1179a

„Dala jsem nedávno výpověď, odešla jsem ve zkušební době z pozice účetní v jedné nadnárodní firmě. Setkala jsem se tam s něčím, co bylo proti mému svědomí. Mám za to, že když se v obchodě stane, že mi někdo něco přeplatí, tak mu to mám vrátit. Starám se nejen sama o sebe, ale i o toho druhého. Takže když jednou přišla faktura, která byla nesprávně ve prospěch té firmy, tak jsem čekala, že se ty peníze budou vracet, že se to bude nějak řešit. Šéfová mi ale řekla, že ne a že je to standardní postup. To mi vyrazilo dech. Druhý den jsem se rozhodla, že odejdu.“

„Takže teď kudy chodím, tak přemýšlím, co budu dělat. Zrovna jdu koupit čokoládu dceři a kamarádovi, kteří při mě stáli a dodali mi sebedůvěru. Říkali mi, abych se nebála, abych si stála za svým. Mám z toho rozhodnutí radost. Kdybych tam zůstala, tak bych nemohla žít v souladu sama se sebou.“

/

„I recenty resigned from my accountant job at a multinational company during my probationary period. I encountered something which was against my conscience. I think that when you do business with someone and when you receive overpayment, you should return the overpaid money. I want to take care both of myself and the second party. So when I received invoice which was incorrectly in the favour of my company, I expected that the company would return the money, that they would try to solve the situation. But my boss told me that it’s not gonna happen, that it is their standard procedure. That took my breath away. On the next day I decided to leave the company.“

„So now I go around and wonder what will I do. I am just on the way to buy chocolate for my daughter and my friend who stood beside me and instilled confidence in me. They told me not to worry and stand my ground. I am happy about the decision. If I have stayed, I wouldn’t have lived in harmony with myself.“


HOPRG_1174a

„Miluju hory. Úplně extrémně, vůbec nevím, kde se to ve mě vzalo. Nedávno jsem byla na hoře Jungfrau, na místním ledovci. Ráda vzpomínám na ten pohled shora – obrovský splaz ledovce v jiskřivém slunci, jeho cesta dolů do údolí. A to úžasné, neskutečné ticho. V ten moment nechcete, aby na vás někdo promluvil. Jak jsem tam stála, tak jsem měla pocit, že tam odtud nikdy neodejdu. Říkala jsem si: ‚Tady by člověk skutečně mohl umřít. Šťastný.‘“

/

„I love mountains. To crazy extent. I don’t even know where it came from. Recently I have been to Jungfrau, on a local glacier. I like to recall the view I had from there – the giant ice-tongue in the sparkling sun, the course of the glacier down into the valley. And the astonishing, incredible silence. At that moment you don’t want anyone to speak to you. As I was standing there, I had a feeling that I would never leave. I said to myself: ‚It would be possible to die here. Happy.’“