Powered by Seat

Archiv: Únor 2015

HOPRG_1172a

„Někdy si rodiče chtějí na památku vytetovat jméno či datum narození svých dětí. Někteří přinesou dětskou kresbu. To je super, to se mi moc líbí – je to originální, je to barevné, expresivní; dobře se to dělá. Jen jsem občas zmatený, co to vlastně tetuji. Jednou jsem si chvíli myslel, že to je smrtka, protože to vypadalo jako lebka. Na hlavě to mělo takovou čepičku, takže jsem si říkal ‚kuchařka?‘. Byla to princezna.“

/

„Sometimes parents want me to make a tattoo of a name or date of birth of their child. Some bring a child’s drawing. That’s great, I like the idea – it’s original, it’s colourful, expressive; I enjoy doing it. I am just sometimes confused what is it I am tattooing. Once I thought for a while it was The Grim Reaper, because it looked like a skull. There was a sort of a cap on its head, so I thought ‚cook?’. It was a princess.“


HOPRG_1165a

„Opustil mne manžel, opustila mne maminka, dcera studovala dlouho v zahraničí. Posledních šest, osm let jsem tedy žila pro svou práci na fakultě. Před měsícem jsem odešla do důchodu a říkám si: ‚Co dál?‘, ‚Končí mi tím život?‘. Je to těžké. Přestože jsem o tom rok mluvila a přestože jsem z práce odejít chtěla, tak když to opravdu přišlo, byl to šok. Člověk si najednou připadá ze všeho vytržený. Od přátel ve Francii vím, že tam se pro lidi, kteří mají odejít do důchodu, pořádají kurzy. Aby věděli, co se na ně řítí.“
Co jste dělala první pondělí po odchodu do důchodu?
„Spala jsem. Přijde mi, že dospávám deficit za celý život.“

/

„My husband passed away, my mom did too, my daughter was studying abroad. For the last six or eight years I had lived for my work at the faculty. I retired last month and now I ask myself: ‚What now?’, ‚Is this the end of my life?’. It’s hard. Even though I was talking about retiring for a year and even though I did want to retire, it was a shock when it really happened. You suddenly feel cut off from everything. My French friends told me that in France there are a courses for people who are about to retire. So that they know what’s coming their way.“
What did you do on the first Monday after you retired?
„I slept. I feel like I am catching up on my lifetime sleep deficit.“


HOPRG_1167a

Stromovka


HOPRG_1159a

„Zjistil jsem, že věci jdou dělat i pomalu.“

/

„I’ve found out it’s possible to do things slowly.“


HOPRG_1152aa

„Narodila jsem se na konci 40. let na jednom jihomoravském statku, jako dcera kulaka. To byla krušná doba. Vzhledem k tomu, že moji rodiče a můj stařeček se stařenkou byli tvrdí, pevní a stateční lidé, tak se komunisty nikdy nedali zlomit, aby šli do JZD. Stařeček prodělal celou první světovou válku jako legionář, vrátil se z Ruska až s poslední lodí. Věděl proto, co socialismus znamená. Byli jsme tedy takové černé ovce, soudruhům jsme lezli na nervy. Pamatuji si, že jednou k nám přišli na dvůr, to mi bylo asi sedm let, a řvali, že se těší, až budeme všichni viset na trámu. Dodnes se mi o tom zdává. A tehdy se to skutečně dělo – otcův kamarád se oběsil, i s manželkou a dvěma syny.“

„Já se snažila nosit ze školy jedničky a nepřidělávat rodičům problémy. Na základní a střední škole mi ale lidé dávali sežrat, že jsem jiná a divná, nepřítel státu. Nejsmutnější zjištění bylo, že polovina učitelů byli ožralové, lidé, kteří se nemohli smířit s tím, že z nich chtějí udělat soudruhy. Často stejní lidé, kteří před válkou učili mojí mámu.“

„Dnes někdo říká – ‚Já jsem tam musel vstoupit!‘. Nikdo nemusel. Ať radši řeknou: ‚Chtěl jsem se mít dobře‘. To pochopím. Moji rodiče dospívali ve válce, žádné extra vzdělání neměli, a do strany nevstoupili. Zůstali soukromníky. Byli pod obrovským tlakem, psychicky tím vším poznamenaní. Ať si přečtete tisíc knih, vyposlechnete tisíc příběhů – kdo to nezažil, nedokáže si to představit.“

/

„I was born at the end of the 1940s, as a daughter of a prosperous farmer in the Southern Moravia region. Those were hard times. Since my parents and grandparents were strong, steadfast and courageous people, communistst were never able to make them join the co-operative. My grandfather went through the WW1 as a legionary, he returned from Russia on a ship with the last group of soldiers. That’s why he knew how socialism looked like. So we were black sheep, we irritated the comrades continuously. I remember that once – I could have been seven years old – they came to our courtyard and yelled at us that they looked forward to a moment when we‘ would be hanging on a beam. I still have dreams about it now. And such things were really happening – my father’s friend hung himself, together with his wife and two sons.“

„I did my best to have good grades at school, not to make the situation worse for my parents. But when I was at elementary school and high school, everyone made it clear to me that I was weird and different, the enemy of the state. The saddest moment was when I realized that half of my teachers were drunkards, people who couldn’t get over the fact that communists made them join the party. Many of them were teachers of my mother from the time before the war.“

„Some people now say – „I had to join the Communist party!“ Nobody had to. They should rather say: ‚I had wanted to have a good life’. That I can understand. My parents grew up during the war, they didn’t have good education and still they didn’t join the party. They remained private farmers. There was an immense pressure on them which affected their psyche. No matter how many books you read, how many stories you hear – the one who didn’t experience it, cannot imagine it.“


HOPRG_1151a

„Nesnáší ptáky.“

/

„She hates birds.“


HOPRG_1146a

„Měla jsem slabou mozkovou příhodu, už čtyři roky se z toho hrabu. Skončila mi tím jedna životní etapa – vymazal se mi mozek a nic jsem si zprvu nepamatovala. Trvalo asi tři roky než jsem si opravdu uvědomila, co se mi stalo. Začala jsem od znovu. Což byl docela problém, protože jsem musela začít stavět na něčem, co vlastně neexistovalo. Jen jsem věděla, že nemůžu a nechci mít stejný život jako předtím. Protože to mne dovedlo k tomu konci.“
Co vás tam dovedlo?
„Já jsem se přepracovala. Dělala jsem například jako letecká dispečerka. Dříve, jestě za komunismu, jsem často pracovala 24 hodinové směny. Mívala jsem odpracovaných i 380 hodin měsíčně.“

„Hodně dnes stavím na arteterapii. Když je mi zle, tak vezmu barvy a vymaluji se z toho. Taky dělám keramiku, začala jsem psát knížku a dělám si různé radosti. Například se jdu podívat do obchodu jestli mají slovenskou brynzu. Tu miluju. Také jsem se naučila říkat ‚ne‘, už se nerozdávám. Buduji si několik málo vztahů, s lidmi o nichž vím, že mne nepodrazí. Především se snažím s pokorou a vděkem přijímat, že si dnes dokážu vůbec něco vybavit, že si dokážu znovu budovat svůj život, nebo že tady můžu jít a koukat na holuby, na lidi a na psy. Mám jiný život.“

/

„I had a slight stroke, I’ve been digging myself out of it for four years. When it happened, one phase of my life ended – my brain was erased, I didn’t remember anything at first. It took me three years before I really understood what had happened to me. I started anew. It wasn’t easy because I had to start building up my life on the base of something which wasn’t really there. I just knew that I cannot lead the same life as I did before. Because it brought me to the end.“
What exactly brought you there?
„I got overworked. I’d been working, for instance, as an air traffic controller. During the communism, I often used to work 24 hour long shifts. I used to have even 380 worked hours per month.“

„Nowadays I rely a lot on art therapy. When I feel bad, I take colours and paint myself out of it. I also do ceramics, I started to write a book and I try to keep myself happy by doing things I like. Like going to a shop and buying slovakian bryndza, a soft sheep cheese. I love it. I also learnt how to say ‚no‘ to people, I don’t tend to give myself away to everyone anymore. I am building up few friendships, with people who wouldn’t betray me. I try to humbly and gratefully accept every thing I manage to recall from my memory, the fact that I am able to build up my life again or, even, that I am able to walk here and watch pigeons, people and dogs. My life is different now.“


HOPRG_1148a

Co považujete za svůj největší úspěch v poslední době?
„Dnes ráno jsem se probudil a cítil jsem, že mám stejně energie, tužeb, ideálů a nadšení do života jako když mi bylo šestnáct.“
Co za tím je?
„Vždy jsem měl rád absurdity, ztřeštěnost. Nedávno jsme třeba byli na horách a já tam vyhecoval, že jsme uprostřed sjezdovky prováděli takzvaného ‚pásovce‘ – parta lidí se spojí, jeden roztáhne nohy, druhý skočí kotrmelec, a tak dále; prostě parta lidí se válí. To bylo docela ztřeštěný. Jsem rád, že jsem si energii pro takové věci zachoval.“

/

What do you consider your last great achievement? „This morning I woke up and I felt that I have the same amount of energy, aspirations, dreams and enthusiasm for life as I did when I was sixteen.“
What’s behind it?
„I’ve always liked absurdity, wackiness. Recently me and my friend went to the mountains and in the middle of a ski slope I hyped them up to do a so-called ‚armadillo‘ – a group of people forms a line, the first person spreads out legs, the second one jumps over it, turns a somersault and so on; basically a group of people rolling around. That was quite wacky. I am glad that I’ve managed to retain energy for such things.“


HOPRG_1144a

Jaké bylo nejtěžší rozhodnutí vašeho života?
„Řekla bych, že rozhodnutí smířit se se smrtí maminky. Měla rakovinu. Nechtěli jsme ji dávat do nemocnice, a tak trpěla doma. Já jsem se pořád snažila, aby žila. Čili jsem jí to utrpení vlastně prodlužovala.“
„Asi tři čtvrtě roku po její smrti jsem jednou potřebovala poradit s vařením a šla jsem jí telefonovat. Teprve v té chvíli jsem se dokázala rozplakat. A vyrovnat se s tím.“

/

What was the most difficult decision of your life?
„I think it was decision to accept death of my mom. She had cancer. We didn’t want to put her in a hospital and so she was suffering at our home. I kept trying to keep her alive. Which means that I was prolonging her suffering.“
„Once, it was maybe nine months after she died, I was cooking and I needed a piece of advice from her. So I went to make a phone call. Only then I was able to start crying. And come to terms with it.“


HOPRG_1145a

„Dvanáctého března, v jednu hodinu v noci, to bude rok. Mám pocit, že jsem zemřela s ním.“

/

„On the twelfth of March, at one o’clock in the morning, it will be one year since it happened. I have a feeling that I died with him.“