Powered by Seat

Archiv: Březen 2015

HOPRG_1238a

„Manžel se zabil v autě, když mi bylo čtyřicet let. Měli jsme život před sebou. Po jeho smrti jsem měla nějaký čas pocit, že se můj život zastavil. Přestala jsem mluvit, chodila jsem krokem, pomalu se z toho vzpamatovávala. Byl ředitelem jednoho velkého podniku a já jsem do té doby žila jen pro rodinu. Po čase jsem si uvědomila, že už nemohu na nikoho spoléhat, že se budu muset postarat sama o sebe.“

„Věděla jsem, že se nemůžu uzavřít do sebe, že musím jít mezi lidi. Asi po roce jsem začala studovat stavební průmyslovku. Dělala jsem v té době ve stavebnictví a chtěla si doplnit technické vzdělání. Na škole jsem byla nejstarší, byla mezi mladými lidmi a nakonec v pětačtyřiceti letech odmaturovala s vyznamenáním.“

/

„My husband died in a car accident when I was forty years old. We had our lives in front of us. For some time after he died I had a feeling that my life had stopped. I stopped to talk, I was moving slowly, slowly pulling myself together. My husband used to be a managing director of a big company, I had been living only for the family until then. After a while I realized that there is no one for me to rely on anymore, that I need to take care of myself.“

„I knew that I shouldn’t be closed into myself, that I need to go out and meet people. After one year I started to study at junior technical school. I was working in civil engineering back then and I wanted to complete my education in the technical field. I was the oldest student at the school, there were young people around me and finally I graduated with honors when I was forty-five.“


HOPRG_1244a

„Podle mě se člověk učí hlavně praxí. Já se třeba v sedmnácti letech rozhodl založit kroužek BMX pro děti. Sám jsem na tom jezdil od třinácti, měl k tomu blízko, a tak jsem chtěl svoje zkušenosti předat dalším klukům. S kamarádem jsme si řekli, že by bylo super udělat to oficiální cestou. Začali jsme proto jednat se zastupitelstvem města, vytvořili jsme plakáty, napsali do místního deníku. Na první schůzku nám přišlo dvacet dospělých, kterým jsme museli říct, co s jejich dětmi budeme dělat a přesvědčit je, že s námi děti budou v bezpečí a že se něco naučí. Nakonec se to rozběhlo a mělo to celkem úspěch.“

„Když jsme po čase byli na prvních závodech, tak to pro mě byl silný okamžik. Protože jsem viděl, jaký pokrok ty kluci udělali, jak se hecovali a jak si to užívali. Z kluků, kteří se zprvu neznali, se stal jeden tým, fungovalo to. A my jsme viděli, že jsme někomu pomohli a že se nám to všechno podařilo vytvořit z ničeho.“

/

„I think one learns mainly through praxis. When I was seventeen I decided to create a BMX club for kids. I had ridden a BMX since I was thirteen so I wanted to pass my experience on to other guys. My friend and I thought that it would be great to do it in an official way. So we started to have dealings with a municipal council, we created posters and wrote an ad to a local newspaper. Twenty adults arrived to the first meeting and we had to tell them what we were planning to do with their kids, persuade them that the kids would be safe and would learn something. In the end we started to do it and it was quite successful.“

„It was a strong moment for me to see the boys at their first race competition. Because I saw the progress they had made, how they were psyching themselves up, how they were enjoying it. A group of boys that hadn’t known each other before became a team, they made it work. And we could see that we were able to help somebody, that we had managed to create something out of nothing.“


HOPRG_1241a

Jaká byla nejdelší minuta vašeho života?
„Když jsem za první republiky utíkal z Podkarpatské Rusi před povstalci. Vzpomněli si, že pobijí všechny Čechy. Mně bylo deset let. Bylo to zvláštní – nikomu jsem nic neudělal a najednou na vás řvou a drží v rukou sekery. Ještě předtím se vždy scházeli v místnosti, která skleněnými dveřmi přímo sousedila s naším bytem. Tam se vždy radili a řvali proti Čechům. Takže to nebylo něco, co by mi snadno sjelo po kůži a já na to mohl zapomenout.“

/

What was the longest minute of your life?
„When I was fleeing from rebels in Carpathian Ruthenia before the war. They remembered that they want to kill all the Czechs. I was ten years old back then. It was strange – I had not hurt anyone and suddenly there were people screaming at me, holding axes. Before they had used to meet in a room that was directly neighbouring with our flat through a glass door. They had been having their discussions there where they shouted against Czechs. So it was not something that I could have let slid along my skin and easily forget.“


HOPRG_1242a

„Byl to takový ten typický příběh: Začala jsem se zdravě stravovat, strašně se do toho ponořila a najednou zjistila, že nedokážu jíst bez výčitek.“
Kdy jste si poprvé uvědomila, že je něco špatně?
„Asi jednou, když jsem byla s kamarády večer venku. K jídlu nebyla jiná možnost než pizza a já se rozhodla, že budu radši trpět hlady. Pak jsem se začala léčit.“

„Velká motivace pro mě byla návštěva Dublinu. Mám tam část rodiny, miluju to tam a chtěla bych tam jednou žít. Když jsem tam ale tehdy byla, tak jsem si uvědomila, že v tom svém stavu bych to nemohla nikdy uskutečnit. Protože jsem neměla energii, nedokázala normálně přemýšlet, byla úplně nepoužitelná. Uvědomila jsem si, že se z toho musím dostat – abych si mohla plnit své sny.“

/

„It was the classic story: I started to eat healthy, got really into that and suddenly realized that I cannot eat anything without feeling guilty.“
When did you first realize that something was wrong?
„During a night out with my friends once. At one point there was no other food option than pizza and I decided that I would rather starve. After that I started with treatment.“

„I got really motivated to get over it after a visit of Dublin. I’ve got some family members there, I love the city and I would want to live there in the future. But when I was there during this time, I realized that I would never be able to make it happen in my condition. Because I had no energy and I couldn’t think straight. I was completely useless. After the visit I realized that I need to overcome it – so I can start fulfilling my dreams.“


HOPRG_1204a

„Vylezla jsem loni s turistickým oddílem Velký Javorník. Tedy i Malý, ale to nic není. Když jsou důchodci zvyklí chodit, tak toho ujdou více než ti mladí!“

/

„I climbed Big Javorník last year with my hiking club. Well, also the Little Javorník, but that was nothing. When seniors are used to walking, they are able to go greater distances than young people!“


HOPRG_1234a

Mohl bych vás vyfotit?
„Klíďo píďo.“

/

Can I take a picture of you?
„Okie Dokie.“


7a

„Když jsem se po tom úraze dostal z nemocnice domů, nebylo to se mnou jednoduché. Viděl jsem jen sám sebe, nepřemýšlel jsem o tom, jaké je to pro mé okolí. Neměl jsem rád realitu – svoje postižení, všechno. A tak jsem se snažil měnit si vědomí. Sedm let jsem permanentně hulil, namátkově zkusil i něco jiného. Pak jsem si ale začal všímat, že moji kamarádi končí v blázincích, že se proměňuje jejich osobnost. Řekl jsem si, že tohle není cesta, po které chci jít. Už nevím přesně, jak jsem s tím vším skončil, ale skončil. Začal jsem si uvědomovat, že jsou na světě i jiné věci. Dnes můžu upřímně říct, že realitu naprosto zbožňuji. Snažím se lidem ukázat, že postižením život nekončí.“

„Jednou jsem byl v čekárně u doktora a s někým telefonoval. Když jsem dovolal, tak se ke mně otočil jeden pán a říká: ‚Já jsem vůbec nevěděl, že vy můžete mít tolik aktivit!‘ Odpověděl jsem, že doma na zadku nesedím. Teď jsem třeba začal hrát divadlo. To, že chodím do práce, že se bavím s přáteli, chodím do kina, hraju kulečník a florbal, to už mi všechno přijde běžné. Tak jsem si chtěl zkusit něco nového.“

„Energii čerpám z hudby, z filmů, ale i když jedu nakoupit do obchoďáku. Nedávno mě tam zastavila jedna paní a říkala: ‚Vy jste úplně bezprostřední, to se takhle smějete na lidi normálně?‘ Odpověděl jsem: ‚Mám dobrý pocit, tak se prostě směju.‘ Říkala, že má ten den narozeniny, a že jsem jí udělal radost. Myslím si, že taková maličkost mnohdy stačí. Můžeme se učit od malých dětí. Ty nemají problém k někomu přijít a říct: ‚Ahoj, jak se máš?‘“

/

“When I got home from the hospital after my accident, it wasn’t easy for me. I only saw myself, I wasn’t thinking about what it was like for the people around me. I didn’t like reality – my disability, everything. But then I started to change my perception of things. I smoked pot non-stop for seven years, and now and again I tried some other drugs. But then I started to notice how my friends were ending up in mental institutions, how their personalities were changing. I told myself this wasn’t the path I wanted to go down. I don’t even remember how I quit all that, but I did. I started to realize that there are other things in life. Today I can say honestly that I love reality. I try to show people that their lives aren’t over because of a disability.”

“Once I was in the waiting room of the doctor’s office and was talking on the phone with someone. When I finished the call, a man turned and said to me: ‘I didn’t know that you people can have so many activities!’ I told him I certainly wasn’t spending my time sitting on my butt at home. I even started to play in the theatre. The fact that I go to work, I talk with friends, I go to the movies, I play pool and floorball, it all seems normal to me. I wanted to try something new.”

“I get my energy from music, from films, but even when I go shopping. A woman stopped me there the other day and said: ‘You’re so up-front – do you really smile like that normally? I told her: ‘I smile because I feel good.’ She told me it was her birthday and I had just made her happy. I think that little things like this are enough most of the time. We can even learn things from small children. They don’t have a problem to come up to you and just say: ‘Hi, how are you?’”

_

Tomášův příběh je součástí výstavy Humans of Prague 14, která proběhne v dubnu v rámci programu Setkání kultur:

Na facebookové stránce této události budou postupně zveřejňovány další příběhy lidí z Prahy 14.
Celá výstava bude k vidění na veřejných prostranstvích před stanicemi metra Rajská zahrada (9.-14.), Hloubětín (15.-24.) a Černý Most (25.-30.).

/

The story of Tomáš is a part of Humans of Prague 14 exhibition which will be held in April. The exhibition will be one of the events of „Meeting of Cultures“ programme organized by the city hall of Prague 14 municipal district.

More stories will be published online on the event’s Facebook page.
The exhibition will take place in front of metro stations Rajská zahrada (9.-14.), Hloubětín (15.-24.) and Černý Most (25.-30.).


HOPRG_1236a

„Chtěla bych být více komunikativní, ne tak uzavřená sama do sebe. Pracuji v kavárně a vidím, že kolegové se dokáží se zákazníky bavit, že si mezi nimi našli přátele. Že se lidem dívají do očí, když s nimi mluví. Mně to dělá problémy. Přestože z kurzů a knížek vím, jak by se mělo komunikovat, jak být příjemný, jak si lidi získat. Mám pocit, že čím více si to uvědomuji, tím je to pro mě těžší.“

/

„I would want to be more communicative, not so closed into myself. I work in a café and I can see that my collegues are able to talk freely with customers, that they’ve found friends among them. That they look into their eyes when they speak to them. It’s hard for me. Even though I’ve been to courses and I’ve read books about how one should communicate, how to be pleasant, how to win someone’s favor. I have a feeling that the more I realize it, the harder it gets.“


HOPRG_1235a

Mohl bych vás vyfotit?
„Ale rychle, jsem v tom od rána.“
Co jste dělal?
„Nechával se fotit za prachy.“

/

Can I take a picture of you?
„But do it quickly, I’ve been in it since morning.“
What have you been doing?
„I let people to take my picture for money.“


HOPRG_1194a

„Vždy, když vidím zatoulanou kočku nebo psa, tak si vzpomenu na tátu. Často je nosil domů a staral se o ně. Kdykoliv jim teď pomůžu, tak vím, že by byl šťastný.“

/

„Every time I see a stray cat or dog, I remember my dad. He used to bring them home and take care of them. Every time I help them now, I know he would have been happy.“